René Raymond Brabazon

René Raymond Brabazon

Já mu ukážu

ČÁST PRVÁ

I

Poklimbával jsem za horkého červnového odpoledne neškodně a poklidně ve své kanceláři, když mě zčistajasna vytrhlo z dřímoty vyzvánění telefonu.

Sáhl jsem po sluchátku.

„Co je, Gino?“

„Mám na drátě pana Chalmerse,“ lapala Gina po dechu.

Zalapal jsem taky.

„Chalmerse? No těbůh! Snad není v Římě?“

„Volá z New Yorku.“ Částečně jsem se vzpamatoval, ale ne docela.

„Tak dobře, přepoj mi ho,“ vzdychl jsem v přibližně podobném duševním rozpoložení jako stará panna, která právě objevila pod svou postelí mužského.

Už čtyři roky jsem vedl římskou odbočku New York Western Telegramu, ale tohle bylo poprvé, co jsem přišel do styku s Chalmersem, kterému tyhle noviny patřily.

Byl to multimilionář, diktátor ve své branži a skvělý kšeftman. To, že mi sám od sebe zavolal, znamenalo skoro tolik, jako by se mi ozval sám president a pozval mě na čaj do Bílého domu.

Držel jsem sluchátko u ucha a vyčkával jsem. Zaléhal ke mně obvyklý cvakot a praskání, až nakonec jsem slyšel neúčastný ženský hlas. „Je tam pan Dawson?“

Řekl jsem, že je.

„Okamžik prosím, předám vám pana Chalmerse, počkáte si laskavě?“

Řekl jsem, že počkám, a byl bych rád věděl, jak by reagovala, kdybych byl prohlásil, že mě to ani nenapadne.

Následovalo další cvakání a praskot, a pak na mne vyštěkl hlas dunící jako kladivo na kovadlině: „Dawson?“

„U telefonu, pane Chalmersi.“

Chvíli bylo ticho a já se snažil odhadnout, z které strany ta facka přiletí. Že to bude facka, tím jsem si byl jist. Nedokázal jsem si představit, že by mi tak velké zvíře mohlo volat z jiného důvodu, než že ho něco dopálilo.

Cekalo mě však překvapení.

„Poslyšte, Dawsone,“ zavrčel, „zítra přiletí do Říma letadlem v jedenáct padesát moje dcera. Chci, abyste jí jel naproti a zavezl ji do hotelu Excelsior. Moje sekretářka jí tam už zamluvila pokoj. Zařídíte to?“

To bylo poprvé, co jsem uslyšel, že má taky nějakou dceru. Věděl jsem, že je počtvrté ženatý, ale že má dceru, to byla pro mne novinka.

„Bude tam studovat na univerzitě,“ chrlil ze sebe, jako by ho tohle téma otravovalo a chtěl mít celý rozhovor co nejrychleji z krku. „Pokud by něco potřebovala, řekl jsem jí, ať se obrátí na vás. Nechci, abyste jí dával peníze. To si zapište za uši. Dostává ode mne šedesát dolarů na týden, a to je pro mladou holku ažaž. Bude tam mít čím se zaměstnávat, a pokud si bude počínat tak, jak chci, aby si počínala, nebude žádný majlant potřebovat. Ale rád bych měl spolehnutí, že kdyby něco, kdyby třeba onemocněla nebo tak, bude mít po ruce někoho, kdo jí pomůže.“

„Takže ona tu nikoho nezná?“ zeptal jsem se, protože se mi to přestávalo zamlouvat. Jako chůvu si sám sebe zrovna moc vysoko necením.

„Dal jsem jí pár doporučení a bude chodit na univerzitu, takže svůj okruh známých bude brzy mít,“ zavrčel se zřejmou netrpělivostí v hlase.

„Tak dobře, pane Chalmersi. Pojedu jí naproti, a pokud by něco potřebovala, postarám se o ni.“

„Tak si to představuju.“ Chvilku se odmlčel, a pak prohodil: „Jinak všechno v pořádku?“ Nezdálo se, že by ho to obzvlášť zajímalo.

Řekl jsem, že moc se toho neděje.

Následovala další dlouhá odmlka, během níž jsem slyšel jen jeho supění. V duchu jsem ho viděl před sebou – malého, podsaditého, s bradou jako Mussolini, očima jako špičky rampouchů a hubou jako vrata od stodoly.

„Hammerstock mi o vás minulý týden vykládal,“ poznamenal znenadání. „Tak se mi zdá, že by měl chuť vzít si vás zpátky sem.“

Zvolna a zhluboka jsem se nadechl. Na tuhle zprávu jsem čekal jako na smilování už deset měsíců.

„To víte, že bych byl rád, kdyby to šlo nějak zařídit.“

„Nechám si to projít hlavou.“

V telefonu to cvaklo a já jsem pochopil, že zavěsil. Položil jsem sluchátko, odstrčil jsem si židli od stolu, abych mohl volněji vydechnout, zadíval jsem se na protější stěnu a obíral jsem se představou, jak by to bylo kráme, kdybych se mohl po čtyřech letech v Italu zase vrátit domů. Ne že by se mi v Říme nelíbilo, ale věděl jsem, že pokud zůstanu u práce, kterou tu dělám, nemám naději na zvýšení platu ani na jakýkoli postup. Pokud bych to chtěl někam dotáhnout, musel bych být zpátky v New Yorku.

Po pár minutách intenzivního přemítání, které nikam nevedlo, jsem se zvedl a šel jsem za Ginou.

Gina Valettiová, pěkná, veselá třiadvacetiletá brunetka, byla mou sekretářkou a pravou rukou od té doby, co jsem převzal římskou kancelář. Vždycky mě u ní zaráželo, že dívka s takovou tvářičkou a figurou může být i chytrá.

Přestala klepat do stroje a tázavě ke mně zdvihla oči.

Pověděl jsem jí o Chalmersově dceři.

„To je nadělení, co?“ ulevil jsem si a posadil jsem se na okraj jejího stolu. „Mít na krku tlustou, narvanou buchtu; co taky člověk všecko pro ten Western Telegram neudělá.“

„Třeba je hezká,“ namítla Gina střízlivě. „Je přece spousta hezkých a přitažlivých Američanek. Třeba se do ní zamiluješ. Kdyby sis ji vzal, byl bys v ohromně výhodném postavení.“

„Ty taky nemyslíš než na svatby,“ odsekl jsem. „Vy Italky jste jedna jako druhá. Tys Chalmerse nikdy neviděla – to já zas ano. Když je z tohohle chovu, hezká být prostě nemůže. Nemluvě o tom, že on by mě za zetě nechtěl ani za nic. Ten bude mít se svou ratolestí jinačí záměry.“

Dlouze se na mne zadívala zpod zahnutých černých řas, pak pokrčila hezkými rameny. „Ještě jsi ji neviděl,“ podotkla.

Tentokrát se Gina spletla, jenže já koneckonců taky. Helena Chalmersová sice moc krásy nepobrala, ale tlustá a narvaná taky nebyla. Připadala mi dokonale nijaká. Měla světlé vlasy, ulízané za uši, brýle s rohovinovými obroučkami, beztvárné šaty a polobotky s nízkými podpatky. Vypadala tak nudně, jak jen seriózní studentka vypadat může.

Uvítal jsem ji na letišti a zavezl jsem ji do hotelu Excelsior. Zdvořile jsem s ní konverzoval, jak bývá při setkání s cizím člověkem zvykem, a ona mi odpovídala právě tak zdvořile. Když jsme dorazili k hotelu, byl jsem už její společností otráven do té míry, že jsem se nemohl dočkat, kdy se jí zbavím. Řekl jsem jí, aby mi zavolala do kanceláře, kdyby něco potřebovala, dal jsem jí své telefonní číslo a hbitě jsem se odporoučel. Byl bych dal krk na to, že se mi neozve. Působila dojmem určité soběstačnosti, která ve mně budila jistotu, že se s jakoukoli situací, která by snad mohla nastat, dokáže vyrovnat bez cizí rady i pomoci.

Gina poslala mým jménem do hotelu květiny. Taky poslala Chalmersovi telegram, že jeho dcera v pořádku dojela.

Usoudil jsem, že tím mé povinnosti končí, a protože se zrovna semlelo pár zajímavých historek, pustil jsem milou slečnu Chalmersovou z hlavy a nadobro jsem na ni zapomněl.

Asi za deset dní nato přišla Gina s návrhem, že bych měl tomu děvčeti zavolat a poptat se, jak se mu vede. Poslechl jsem, jenže v hotelu mi sdělili, že slečna Chalmersová se před týdnem odstěhovala a svou noVou adresu jim nezanechala.

Gina si umanula, že bych měl zjistit, co s ní je, pro případ, že by to chtěl Chalmers vědět. „Pro mne za mne si to zjišťuj,“ odbyl jsem ji. „Já na to čas nemám.“

Gina se informovala na policii. Ukázalo se, že si slečna Chalmersová pronajala zařízený třípokojový byt poblíž Via Cavour. Gina sehnala i její telefonní číslo, a tak jsem ji zavolal. Když se mi ozvala do telefonu, zdála se být dost překvapená a musel jsem jí své jméno dvakrát opakovat, než jí to zapálilo. Zřejmě na mne zapomněla stejně dokonale jako já na ni, a to mě z nějakého nesmyslného důvodu kupodivu rozčilovalo. Prohlásila, že všechno je v pořádku a vede se jí báječně, děkuji za optání. V hlase měla nádech netrpělivosti, který mi naznačoval, že o mé otázky nestojí, a mimoto se mnou mluvila tím zdvořilým tónem, kterým dcery velkých pracháčů mluvívají s tatínkovými podřízenými, a to mě vypěnilo nadobro.

Co nejrychleji jsem rozhovor zakončil, znovu jsem ji ujistil, že pokud pro ni budu moci něco udělat, udělám to rád, a zavěsil jsem.

Gina odhadla situaci z mého výrazu a útěšně poznamenala: „Koneckonců má tátu milionáře.“

„Jo, já vím, díky za upozornění,“ odsekl jsem. „Ať si trhne nohou, už pro ni nehnu prstem. Vnucovat se nemám zapotřebí.“

Tím to skončilo. Další čtyři neděle jsem o Heleně ani neslyšel. Měl jsem haldu práce v redakci, protože za dva měsíce jsem měl jít na dovolenou a chtěl jsem Jacku Maxwellovi, který mě měl přijet z New Yorku zastupovat, předat všecko v perfektním pořádku.

Chystal jsem se, že si vyjedu na týden do Benátek a pak se vypravím na tři neděle na jih na Ischii. Byla to má první delší dovolená po čtyřech letech a těšil jsem se na ni jak malý kluk. Počítal jsem, že pojedu sám. Jsem docela rád sám, pokud to jde, taky si rád rozhoduji, kde zůstanu a na jak dlouho, a kdybych měl na cestu společnost, o tuhle svobodu pohybu bych přišel.

Čtyři neděle a dva dny poté, co jsem naposled telefonicky mluvil s Helenou Chalmersovou, se mi ozval Giuseppe Frenzi, můj dobrý kamarád, který psal do Ultalia del Popolo. Zval mě, abych si s ním vyrazil na večírek, který prý pořádá filmový producent Guido Luccino na počest jakési filmové hvězdy, která vzbudila velký rozruch na benátském festivalu.

Na italské večírky si potrpím. Bývají příjemné, zábavné a jídlo je vždycky jedna báseň. Slíbil jsem Giuseppovi, že se pro něj zastavím kolem osmé.

Luccino bydlel ve velkém bytě poblíž Porta Pinciana. Když jsme dorazili, byla už příjezdová cesta přecpaná cadillaky a rolls royci, vedle nichž se můj buick z roku 1954, když jsem ho zaparkoval na poslední zbylé místečko, vyjímal jako pěst na oko.

Večírek se vydařil. Většinu lidí jsem tam znal. Padesát procent hostů byli Američané a Luccino, který měl pro Američany slabost, dal v plen slušnou zásobu dobrého pití. Kolem desáté, když už jsem měl v sobě pěkných pár sklenic čisté whisky, jsem vyšel na terasu, abych se pokochal pohledem na měsíc a trochu se ochladil.

Na terase stála osamělá dívka v bílých večerních šatech. Její nahá záda a ramena byla v měsíčním světle jako z porcelánu. Opírala se rukama o zábradlí a s hlavou trochu zakloněnou se dívala na měsíc. Vlasy se jí v jeho světle třpytily jako spředené sklo. Popošel jsem blíž, zastavil jsem se vedle ní a zahleděl jsem se také k obloze.

„Je tu hezky proti té džungli vevnitř,“ prohodil jsem.

„To je.“

Neobrátila se ke mně. Pokradmu jsem se na ni podíval.

Byla krásná. Měla jemné rysy, blyštivě rudé rty a odraz měsíčního světla v očích.

„Myslel jsem, že znám v Římě kdekoho,“ podivil jsem se. „Jak to, že neznám vás?“

„Ale měl byste mě znát, pane Dawsone,“ řekla. „To jsem se tak změnila, že mě už nepoznáváte?“

Zíral jsem na ni a cítil jsem, jak mi najednou skáče puls a hruď se mi svírá.

„Nevzpomínám si, že bych vás byl kdy viděl,“ zavrtěl jsem hlavou a říkal jsem si, že to je nejkrásnější žena, s jakou jsem se v Římě setkal, a jak je mladá a žádoucí.

Rozesmála se.

„Víte to tak jistě? Já jsem Helena Chalmersová.“

II

První mou reakcí, když jsem uslyšel, kdo je, bylo začít jí vykládat, jak se změnila, jak ani očím uvěřit nemůžu, jak zkrásněla, a podobné pitomosti, ale když jsem se jí podíval do měsícem prozářených očí, přešlo mě to. Věděl jsem, že by byla chyba mluvit o tom, co bilo do očí.

Strávil jsem s ní na terase půl hodiny. Tohle nečekané setkání mě vyvedlo z rovnováhy. Ostře jsem si uvědomoval, že tu stojím s dcerou svého šéfa. I ona mluvila opatrně, ale nenudila mě. Udržovali jsme konverzaci v neosobní poloze. Bavili jsme se o večírku, o tom, kdo je kdo, jaká je hudba a jaká je krásná noc.

Přitahovala mě, jako magnet přitahuje špendlík. Nedokázal jsem z ní spustit oči. Nemohl jsem pořád uvěřit, že tahle půvabná bytost a dívka, s níž jsem se před časem setkal na letišti, jsou jedna a táž osoba; to prostě nebylo možné.

Zničehonic se mě uprostřed zdrženlivého rozhovoru, který jsme vedli, zeptala: „Jste tu autem?“

„Ano, jsem. Stojí před domem.“

„Nezavezl byste mě domů?“

„Teď hned?“ Zmocnilo se mě zklamání. „Za chvíli se to tu teprve rozhýbe. Nechtěla byste si zatančit?“

Dívala se na mne. Zkoumavý pohled jejích modrých očí mě přiváděl do rozpaků.

„Promiňte. Nechtěla jsem vám kazit zábavu. Nelamte si s tím hlavu, zavolám si taxík.“

„Žádnou zábavu mi nekazíte. Jestliže už opravdu chcete jít, rád vás odvezu. Jen jsem si myslel, že se vám tu líbí.“

Pokrčila rameny a pousmála se.

„Kde máte to auto?“

„Až docela na kraji – je to černý buick.“

„Sejdeme se ve voze.“

Zamířila pryč, a když jsem vykročil za ní, udělala rukou zcela jednoznačné gesto. Dávala mi najevo, že bychom se neměli ukazovat pohromadě.

Nechal jsem ji jít napřed a zapálil jsem si cigaretu. Rázem z nás byli spiklenci. Zjistil jsem, že se mi trochu klepou ruce. Dal jsem ji pár minut náskok, pak jsem se vrátil do rozlehlého, lidmi přecpaného salónu, rozhlédl jsem se po Luccinovi, ale když ho nebylo nikde vidět, rozhodl jsem se, že mu za pohostinství poděkuji až dodatečně, druhý den ráno.

Vyšel jsem z bytu, seběhl jsem po schodišti a došel jsem k svému vozu.

Našel jsem ji uvnitř. Nasedl jsem vedle ní.

„Je to hned u Via Cavour.“

Jel jsem po Via Veneto. Obvykle hustý provoz už touhle dobou trochu prořídl, a tak mi cesta do ulice, v níž Helena bydlela, netrvala víc než deset minut. Cestou jsme oba mlčeli.

„Tady zastavte, prosím vás,“ požádala mě.

Zabrzdil jsem a vystoupil jsem z vozu. Přešel jsem na druhou stranu a otevřel jí dvířka. Vystoupila a rozhlédla se po pusté ulici.

„Nezaskočíte na chvíli ke mně? Mohli bychom si ještě trochu popovídat,“ vyzvala mě.

Znovu jsem si připomněl, že mluvím s dcerou svého šéfa.

„Rád bych, ale snad přece jenom ne,“ zaváhal jsem. „Už je dost pozdě, nerad bych rušil.“

„Nikoho rušit nebudete.“

Pustila se dolů ulicí, tak jsem zhasl světla vozu a šel jsem za ní.

Tyhle malicherné podrobnosti vykládám, abych o počátcích svých styků s Helenou nevzbudil mylný dojem. Možná že tomu nebudete chtít věřit, ale kdybych byl věděl, že v jejím bytě není ani kamarádka, ani služebná, prostě ani živá duše, nebyli by mě tam dotáhli ani párem koní. Jenže já to nevěděl. Počítal jsem, že tam bude aspoň služka.

Přesto mě však vědomí, že jdu k ní do bytu takhle na noc, trochu zneklidňovalo. Pořád mi leželo v hlavě, jak by se asi tak zatvářil Sherwin Chalmers, kdyby mu nějaká dobrá duše donesla, že mě viděla, jak se hrnu ve tři čtvrti na jedenáct na návštěvu k jeho dceři.

Celá má budoucnost se vším všudy ležela v Chalmersových rukou. Jediné jeho slůvko, a už bych si v novinách nadosmrti neškrtl. Zaplést se s jeho dcerou mohlo být stejně nebezpečné jako pohrávat si s chřestýšem.

Když jsem si to později rozmýšlel, uvědomoval jsem si, že ani Helena nenechala nic náhodě. Zabránila mí, abych odešel z Luccinova bytu zároveň s ní. Přiměla mě k tomu, abych zaparkoval vůz dvě stě metrů od jejích domovních dveří, aby si někdo z mých bystrých známých, pokud by ho náhodou zahlédl, nedal dvě a dvě dohromady.

Ve výtahu jsme jeli sami. Do bytu jsme vešli nepozorovaně.

Zavřela dveře a zavedla mě do rozlehlé, útulné haly, ozářené tlumenými světly a vyzdobené vázami plnými květů. Náhle mě přepadl pocit, že jsme v celém bytě sami dva.

Odhodila plášť na židli a přešla k úhlednému domácímu baru.

„Dáte si whisky, nebo džin?“

„Snad tu nebydlíte docela sama?“ neubránil jsem se otázce.

Otočila hlavu a zadívala se na mne. V tom tlumeném osvětlení vypadala fantasticky.

„Ale ano, proč, to snad není žádný zločin?“

Cítil jsem, jak se mi potí ruce.

„Nemůžu tu zůstat. To byste měla vědět sama.“

Pozvedla obočí,

„To se tatínka tolik bojíte?“

„Tady nejde o to, jestli se bojím nebo nebojím vašeho drahého tatínka.“ Dopálilo mě, že tak bystře uhodila hřebík na hlavičku. „Nemůžu tu s vámi zůstat o samotě, to dá přece rozum.“

„Ale dejte pokoj,“ zaškaredila se. „Nebuďte jak malý kluk. Copak musí muž a žena, když jsou spolu sami v bytě, hned vyvádět bůhvíco?“

„O to nejde. Jde o to, co si pomyslí lidé.“

„Jací lidé?“

Zaskočila mě. Věděl jsem, že nás do bytu nikdo vcházet neviděl.

„Může mě někdo zahlédnout, až půjdu pryč. A mimoto už z principu…“

Rozchechtala se.

„Pro boha živého! Nechtě už těch viktoriánských řečí a sedněte si.“

Měl jsem sáhnout po klobouku a vypadnout.

Mohl jsem si tím ušetřit spoustu nepříjemností, mírně řečeno. Jenže mám v sobě kapku lehkomyslné neodpovědnosti, která ve mně občas převáží nad zdravým rozumem, a k tomu bohužel došlo i v této chvíli.

Posadil jsem se, přijal jsem od ní sklenici whisky s drceným ledem a pozoroval jsem, jak si sama nalévá džin s tonikem.

Tloukl jsem se po Římě už čtyři roky a nevedl jsem tu zrovna mnišský život. Italky stojí za hřích a užil jsem si s nimi, ale jak jsem se teď díval na Helenu v jejích bílých šatech, věděl jsem, že tohle by mohl být největší zážitek ze všech mých dosavadních zážitků, něco naprosto mimořádného, něco, nad čím se mi tajil dech a z čeho se mi točila hlava.

Přešla ke krbu, opřela se o římsu a s lehkým náznakem úsměvu mě pozorovala.

Věděl jsem, že se musím mít na pozoru, že už moc neschází a vletím po hlavě do něčeho, co mě bude mrzet, a tak jsem přerušil ticho. „No a jak vám to jde na univerzitě?“

„Ale to byla jen taková finta,“ řekla bezstarostně. „Musela jsem tátovi něco napovídat, jinak by mě sem byl samotnou nepustil.“

„Chcete říct, že na univerzitu vůbec nechodíte?“

„Samosebou, že ne.“

„Ale co když na to přijde?“

„Proč by na to měl přijít? Ten nemá čas se starat, co dělám,“ odsekla a já postřehl v jejím hlase stín hořkosti. „Ten se zabývá jen sám sebou a pak svou nejnovější paničkou. Já se mu tam jen pletla pod nohy, tak jsem oznámila, že hodlám studovat architekturu na římské univerzitě. Protože Rím je od New Yorku na hony daleko, a když jsem jednou tady, nemohu se nevhod objevit u něho v pokoji, když se třeba zrovna pokouší přesvědčit nějakou kočičku, že to s ním ještě není tak zlé, jak by se na první pohled mohlo zdát, byl všemi deseti pro.“

„Takže ty brýle, polobotky a ulízané vlasy patřily k té fintě?“ zeptal jsem se a uvědomil jsem si, že ze mne tímhle vyprávěním dělá spoluviníka, a pokud Chalmers v budoucnu zjistí, jak se věci mají, dopadnou důsledky na mou hlavu stejně jako na její.

„To se rozumí. Doma chodím vždycky takhle vystrojená. V tátovi to budí dojem, že jsem seriózní, spořádaná studentka. Kdyby mě viděl tak, jak mě vidíte teď, najal by nějakou starší spolehlivou dámu, aby na mne dohlížela.“

„Berete to jaksepatří cynicky, co?“

„A co by ne?“ Poodešla a usadila se v křesle. „Maminka umřela, když mi bylo deset. Otec se od té doby třikrát oženil; dvě z jeho žen byly jen o dva roky.starší, než jsem dneska já, a ta třetí byla mladší. Všechny se na mne dívaly jako na morovou ránu. Jsem ráda sama pro sebe, dokážu se bavit po svém.“

Jak jsem se na ni díval, věřil jsem, že se opravdu baví dost a dost, nejspíš víc, než je jí zdrávo.

„Jste ještě mladá, tohle není život pro vás,“ zamoralizoval jsem.

Dala se do smíchu.

„Je mi čtyřiadvacet, nejsem žádný zajíc, a tohle je život, jaký mě těší.“

„A proč mi vlastně tohle všecko povídáte? Co když teď pošlu vašemu otci poplašný telegram, ve kterém mu vylíčím, jak to s vámi je?“

Zavrtěla hlavou.

„To vy neuděláte. Mluvila jsem o vás s Giuseppem Frenzim. Má o vás moc dobré mínění. Nebyla bych vás sem zavedla, kdybych neměla pocit, že se na vás můžu spolehnout.“

„Jenže proč jste mě sem vlastně zavedla?“

Dívala se na mne a výraz v jejích očích mi náhle vyrazil dech. V tom výrazu jsem se nemohl mýlit. Vyzýval mě, abych všecko pustil z hlavy a vzal ji do náručí.

„Líbíte se mi,“ řekla. „Italové dokáží člověka omrzet. Jsou hrozně neodbytní a jdou rovnou na věc. Řekla jsem Giuseppevi, aby vás na ten večírek přivedl, no a teď vás tu mám.“

Nemyslete si, že to pro mne nebylo pokušení. Věděl jsem, že stačí vstát, vzít ji do náručí a všecko půjde hladce. Jenže to bylo všechno trochu moc vtíravé, trochu moc chladnokrevné a tenhle přístup k věci mi u ní vadil. A navíc mi šlo i o místo. Na tom mi záleželo víc než na noci s Helenou. Zdvihl jsem se.

„Aha. Vida, to už je pozdě! Ještě mám nějakou práci, než se dostanu do postele. Nejvyšší čas, abych vypadl.“

Rysy jí ztuhly.

„Ale teď přece ještě nepůjdete. Vždyť jste sotva přišel!“

„Moc mě to mrzí, ale nedá se nic dělat.“

„Chcete říct, že nemáte chuť tu zůstat?“

„Tady nejde o to, jestli mám nebo nemám chuť, jde o to, že už opravdu musím jít.“

Zdvihla ruce a zajela si prsty do vlasů. To je snad nejprovokativnější pohyb, jaký může žena udělat. Pokud má patřičnou postavu, není nic výmluvnějšího, než když zvedne paže a zadívá sena muže, jako se Helena dívala na mne. Užuž jsem podléhal, ale ovládl jsem se.

„Já chci, abys tu zůstal.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Opravdu už musím jít.“

Hezkou chvilku si mě prohlížela neproniknutelným pohledem. Pak se protáhla, spustila, paže a vstala.

„Když máte pocit, že to bude lepší…“ Došla ke dveřím, otevřela je a vyšla do předsíně. Sel jsem za ní a cestou jsem zvedl klobouk, který jsem tu prve odložil. Otevřela dveře bytu, vyhlédla na chodbu a pak ustoupila stranou.

Najednou se mi pryč nechtělo. Vší mocí jsem se donutil překročit práh.

„Třeba bychom spolu mohli někdy zajít na večeři nebo do kina.“

„To by bylo pěkné,“ odpověděla zdvořile. „Dobrou noc.“

Zdrženlivě se na mne pousmála a zabouchla mi dveře před nosem.

III

Toseví, že při tomhle nezůstalo. Vztah muže, jako jsem já, k dívce jako Helena je bohužel předurčen k tomu, aby se dříve nebo později zkomplikoval.

Pokoušel jsem se na ni nemyslet, jenže se mi to nedařilo. Pořád jsem v duchu viděl výraz, který měla v očích, když jsem od ní odcházel, a pořádně to semnou cloumalo. Věděl jsem, že se ženu do maléru, ale ve svém omámení jsem si žádnou možnost maléru nepřipouštěl. Pokud jsem byl občas trochu při smyslech, říkal jsem si, že se mi tyhle nálady můžou zatraceně vymstít, ale ve slabších chvílích jsem jen mával rukou – co na tom?

Následujících pět nebo šest dní jsem na ni myslel od rána do večera. Gine jsem se se svým setkáním s Helenou na večírku nesvěřil; ovšem Gina měla nebezpečný dar poměrně přesně vycítit, čím se v duchu zabývám, a několikrát jsem ji přistihl, jak si mě nejistě a tázavě prohlíží.

Zhruba kolem šestého dne jsem v tom byl až po uši. Zaobíral jsem se tou pohlednou blondýnkou v duchu natolik, že jsem se už vůbec nedokázal soustředit na práci. Rozhodl jsem, že takhle už to dál nejde, a jakmile jsem se vrátil večer domů, zavolal jsem jí.

Telefon nikdo nebral. Zkoušel jsem volat třikrát za večer. Při čtvrtém pokusu, někdy kolem druhé v noci, jsem uslyšel, jak někdo zvedá sluchátko, a pak se ozval její hlas: „Haló!“

„Tady Ed Dawson,“ povídám.

„Kdo?“

Ušklíbl jsem se do sluchátka. Tohle bylo trochu moc průhledné. Prozradila tím, že se o mne zajímá stejně jako já o ni.

„Když dovolíte, trochu pomůžu vaší paměti. Já jsem ten, co dělá v římské odbočce Western Telegramu.“

Dala se do smíchu. „Ahoj, Ede.“

To už znělo lip.

„Je mi smutno,“ řekl jsem. „Nemohli bychom se zítra večer sejít? Říkal jsem si, že pokud nemáte nic lepšího na práci, mohli bychom si vyrazit na večeři k Alfredovi.“

„Počkal byste chviličku? Musím nakouknout do diáře.“

Cekal jsem. Bylo mi jasné, že mi chce dát za vyučenou, ale na tom nesešlo. Po dvou minutách se ozvala znovu.

„Zítra nemůžu, mám nějakou schůzku.“

Měl jsem říci, že to je škoda, a zavěsit, ale k tomu jsem už neměl sílu.

„A kdy by se vám to tedy hodilo?“

„Možná že by to šlo v pátek.“

Pátek byl za tři dny.

„Tak to necháme na pátek večer.“

„Ale k Alfredovi bych radši nechodila. Nevíte o něčem klidnějším?“

Tohle mi dalo lekci. Vůbec jsem nepomyslel na to, že by nás spolu mohl někdo vidět; ona ano.

„Máte pravdu. Co byste říkala té malé restauraci naproti fontáně di Trevi?“

„To by bylo ono. Ano, tam to bude skvělé.“

„Sejdeme se tam. V kolik?“

„V půl deváté.“

„Tak platí, zatím nashle.“

Až do pátku pro mne život neměl cenu. Všiml jsem si, že Gina je ze mne celá usouzená. Poprvé za celé čtyři roky jsem na ni byl nevrlý. Nedokázal jsem se na nic soustředit, ani se zabrat do práce. Měl jsem v hlavě jen Helenu.

Povečeřeli jsme v malé restauraci. Jídlo nebylo špatné, ale nemohu říci, že bych se dokázal upamatovat na to, co jsme vlastně jedli.

Nevěděl jsem, o čem mluvit. Nejradši bych se byl na ni jen díval. Ona sama byla chladná, zdrženlivá, ale zároveň provokující. Kdyby mě byla pozvala k sobě do bytu, byl bych se vykašlal na Sherwina Chalmerse a šel bych, jenže ona mě nepozvala. Prohlásila, že dojede domů taxíkem. Když jsem nadhodil, že bych ji rád doprovodil, ve vší slušnosti mě odpalírovala. Stál jsem před restaurací a díval jsem se za taxíkem, jak se vzdaluje úzkou uličkou, dokud jsem ho neztratil z dohledu. Pak jsem šel pěšky k domovu a hlava mi třeštila. Schůzka mi nijak neulevila, naopak byl jsem na tom hůř než předtím.

Tři dny nato jsem jí volal znovu.

„Nevím, kam dřív skočit,“ vytáčela se, když jsem ji zval do kina. „Opravdu to nepůjde.“

„Doufal jsem, že budete mít aspoň chvilku času. Za čtrnáct dní jedu na dovolenou. Pak vás neuvidím celý měsíc.“

„Vy jedete na celý měsíc pryč?“

Hlas se jí přiostřil, jako bych v ní byl vzbudil zájem.

„Ano. Jedu do Benátek a pak na Ischii. Tam bych chtěl zůstat tři neděle.“

„A s kýmpak jedete?“

„Sám. Ale na tom nesejde. Tak co bude s tím kinem?“

„No, snad by to šlo. Nevím. Zavolám vám. Teď už musím končit. Někdo zvoní.“ Zavěsila.

Neozvala se celých pět dní. Už jsem se chystal ji zavolat sám, když u mě v bytě zazvonil telefon.

„Opravdu jsem vám chtěla zavolat dřív,“ spustila, sotva jsem zvedl sluchátko, „ale neměla jsem ani vteřinku času. Máte zrovna teď něco na práci?“

Bylo za deset minut půl jedné. Zrovna jsem se chystal do postele.

„Myslíte teď, v tuhle chvíli?“

„Ano.“

„No, nemám. Chtěl jsem si jít lehnout.“

„Nezašel byste ke mně? Ale nenechávejte auto před domem.“

Neváhal jsem ani chvilku.

„Samozřejmě. Hned jsem tam.“

Vkradl jsem se do domu, kde bydlela, jako zloděj a dával jsem si záležet, aby mě nikdo nezahlédl. Dveře do bytu byly dokořán, stačilo mi jen přejít přes chodbu od výtahu do předsíně.

Našel jsem ji v hale, jak se přehrabuje v haldě gramofonových desek. Měla na sobě bílý hedvábný župan a světlé vlasy rozpuštěné na ramena. Slušelo jí to a věděla o tom.

„Tak jste sem trefil?“ usmála se a odstrčila desky stranou.

„To nebyl takový kumšt.“ Zavřel jsem dveře. „Poslyšte, tohle bychom dělat neměli, tohle je nejlepší způsob, jak přijít do maléru.“

Pokrčila rameny.

„Nemusíte se tu zdržovat.“

Popošel jsem blíž k ní.

„Nehodlám se tu zdržet. Proč jste mě sem zvala?“

„Pro boha živého, Ede,“ rozčilila se. „Copak se nedokážete ani chvilku chovat normálně?“

Teď když jsem s ní byl o samotě, má opatrnost zase nabyla vrchu. Něco jiného bylo představovat si, že jsem s ní sám, a něco jiného být s ní doopravdy sám, vzhledem k důsledkům, které by pro mne případné odhalení mohlo mít. Začalo mě mrzet, že jsem sem chodil.

„Ale dokážu,“ ubezpečil jsem ji, „jenže, to víte, musím myslet taky na svůj chlebíček. Kdyby váš otec náhodou přišel na to, že s vámi něco mám, bude se mnou amen. To myslím docela vážně. Postaral by se o to, abych si už v životě k žádným novinám ani nepřičichl.“

„Copak vy se mnou něco máte?“ optala se a překvapeně vykulila oči.

„Víte dobře, jak to myslím.“

„Ale on na nic nepřijde, co vás vede.“

„Proč by ne? Stačí, aby mě někdo zahlédl, jak jdu sem nebo odsud.“

„Tak si musíte dát pozor, aby vás nikdo nezahlédl. To by nemuselo být tak těžké.“

„Pro mne, Heleno, tahle práce znamená všechno, je to pro mne jediné možné živobytí.“

„Vy nejste moc romantická nátura, co?“ rozesmála se. „To moji Italové nemají strach, aby nepřišli o živobytí, bojí se, aby nepřišli o mne.“

„Po vašich Italech mi nic není.“

„Ach bože, Ede, posaďte se a trochu si vydechněte. Jednou jste už tady, tak proč si s tím nedáte pokoj?“

Tak jsem si tedy sedl a v duchu jsem žasl, co tady, já blázen, pohledávám.

Helena zamířila k baru.

„Chcete skotskou, nebo žitnou?“

„Snad skotskou.“

Pozoroval jsem ji a lámal jsem si hlavu, proč jen mě sem pozvala takhle na noc. Vyzývavého v ní nebylo nic.

„Ještě, Ede, než na to zapomenu, nepodíval byste se na tuhle kameru? Včera jsem si ji koupila a nějak jí nefunguje spoušť. Vyznáte se v tom?“

Mávla rukou k židli, kde přes opěradlo viselo drahé kožené pouzdro s filmovací kamerou. Vstal jsem, otevřel jsem pouzdro a vytáhl z něho šestnáctku Paillard Bolex s tříčočkovým objektivem.

„Ta je ale parádní,“ užasl jsem. „Co s tou věcičkou chcete dělat, Heleno? Ta musela stát pěkný balík.“

Zasmála se.

„Drahá byla, to je pravda, ale já jsem si odjakživa přála mít filmovačku. Člověk má mít nějakého koníčka, ne?“ Nasypala do sklenic led. „Chci mít na stará kolena památku na svůj pobyt v Římě.“

Převracel jsem kameru v rukou. Zčistajasna mi napadlo, že si Helena žije jaksepatří nad poměry. Chalmers mi řekl, že jí dává šedesát dolarů na týden. Tvrdil, že nechce, aby měla víc. Věděl jsem, co stojí byty v Římě; tenhle jí musel přijít na takových čtyřicet dolarů týdně. Do oka mi padl bar, pečlivě zásobený vším možným pitím. Kde bere peníze na život v tomhle stylu? A k tomu ještě tahle drahá kamera, kterou tak najednou koupila.

„Nezdědila jste náhodou jmění?“

V očích se jí zablesklo, chvilku vyhlížela zmateně, ale vzápětí rozpaky zmizely.

„Kéž by! Proč se ptáte?“

„Ne že by mi po tom něco bylo, ale tohle všechno vás musí stát pěkné peníze, ne?“ máchl jsem rukou po pokoji.

Pokrčila rameny:

„Vlastně ano. Táta mi dává slušné kapesné. Chce, aby mi nic nechybělo.“

Při řeči se na mne nedívala. I kdybych byl nevěděl, kolik od otce doopravdy dostává, byl bych viděl, že lže. Nechápal jsem to, ale usoudil jsem, že to koneckonců není moje věc, a tak jsem obrátil list.

„A co tedy je s tou kamerou?“

„Nefunguje jí spoušť.“

Ukázala na ni a přitom mi prstem zavadila o hlavu.

„Nemáte uvolněnou pojistku,“ vysvětloval jsem. „Tadyhle. Zmáčkněte ji a spoušť začne fungovat. Dávají tam pojistku, aby motor nezačal běžet nedopatřením.“

„No nazdar! A já ji dneska div neběžela vrátit. Měla jsem si lip přečíst návod.“ Vzala mi kameru z ruky. „Já nikdy nebyla moc technický typ. Koukněte ještě, jaké jsem si nakoupila filmy.“ Ukázala na stůl, kde leželo deset krabiček šestnáctimilimetrového filmu.

„Snad to všechno nechcete vyplácat na Řím?“ podivil jsem se. „To by vám vystačilo na celou Itálii!“

Podívala se na mne zvláštním, jakoby lstivým pohledem. „Většinu jich si schovám do Sorrenta.“

„Do Sorrenta?“ žasl jsem. „Tak vy jedete do Sorrenta?“

Usmála se.

„Nejste jediný, kdo pojede na dovolenou. Byl jste někdy v Sorrentu?“

„Ne. Tak daleko na jih jsem se nikdy nedostal…“

„Najala jsem si vilu hned za Sorrentem. Je moc krásná a dočista na samotě. Nedávno jsem byla v Neapoli a všechno jsem tam dojednala. Dokonce jsem sehnala i jednu paní vedle z vesnice, že mi tam bude chodit uklízet.“

Náhle se mě zmocnil pocit, že mi tohle všechno nevykládá jen tak pronic zanic. Pozorně jsem se na ni podíval.

„Vypadá to slibně,“ uznal jsem. „Kdy odjíždíte?“

„Zrovna tou dobou, kdy vy pojedete na Ischii.“ Odložila kameru na stůl a posadila se na pohovku vedle mne. „A jedu sama – zrovna jako vy.“

Zadívala se na mne. Rozbušilo se mi srdce. Naklonila se ke mně a pootevřela plné. rudé rty. Než jsem si stihl uvědomit, co vyvádím, držel jsem ji v náručí a líbal jsem ji.

Ten polibek trval snad dvacet vteřin a já už pomalu nevěděl, čí jsem, jenže pak jsem ucítil, že mě od sebe odstrkuje, a pod neodbytným tlakem jejích rukou jsem vystřízlivěl. Pustil jsem ji a vstal jsem.

„Chováme se jak blázni,“ zasípal jsem, udýchaný jako děda, který právě vyběhl po schodech do třetího patra. Otřel jsem si ústa od rtěnky.

„V Římě je bláznivé se takhle chovat,“ usmála se a opřela si záda, „ale v Sorrentu ne.“

„Poslyšte…“ začal jsem, ale pohybem ruky mě zarazila.

„Vím, že o mě stojíš,“ řekla. „Nejsem malá. Já o tebe stojím zrovna tak. Pojeď se mnou do Sorrenta. Všechno jsem už zařídila. Vím, že máš strach z mého otce a bojíš se o místo, ale ručím ti za to, že se nic nestane. Najala jsem tu vilu na jméno pán a paní Sherrardovi. Budeš pan Douglas Sherrard, americký obchodník na dovolené. Nikdo nás tam nezná. Copak nechceš být se mnou – docela sám?“

„Ale to přece není možné,“ bránil jsem se a přitom jsem věděl, že není důvod, proč by to možné nebylo, a už jsem se předem těšil. „Nemůžeme přece takhle bezhlavě…“

„Nebuď přece taková vtělená opatrnost, miláčku. Do ničeho se bezhlavě neženeme. Já mám všechno přesně promyšlené. Pojedu tam napřed, autem. Ty za mnou přijedeš vlakem o den později. Je tam moc krásně. Vila stoji na vysoké skále nad mořem. K nejbližšímu stavení je to přes půl kilometru.“ Vyskočila a sebrala se stolu podrobnou mapu. „Ukážu ti přesně, kde to je. Podívej, je tu dokonce vyznačená i ta vila. Jmenuje se to tam Bella Vista – to mluví samo, viď? Z terasy je výhled na celý záliv i na Capri, je tam zahrada, rostou v ní pomeranče, citróny a vinná réva. A je to dočista na samotě. Uvidíš, že se ti tam bude líbit.“

„Já věřím, Heleno,“ nevzdával jsem se ještě. „Přiznám se ti, že bych tam jel rád. Nebyl bych normální, kdyby se mi nechtělo, jenže měsíc uteče, a co bude dál?“

Dala se do smíchu.

„Jestli máš strach, že tě pak budu uhánět, aby sis mě vzal, tak ho mít nemusíš. Já se ještě hezkých pár let vdávat nehodlám. Chci jen na chvíli vypadnout z toho věčně stejného kolotoče. Dokonce ani nevím, Ede, jestli jsem do tebe zamilovaná, ale že s tebou chci být někde měsíc sama, to vím docela určitě.“

„To nejde, Heleno. Nemůžeme přece…“

Přejela mi prsty po tváři.

„Byl bys tak hodný a šel teď domů?“ Pohladila mě a poodstoupila. „Vrátila jsem se z Neapole teprve dneska a jsem utahaná jak kotě. Už jsme to stejně všecko probrali. Slíbila jsem ti, že se nemáš čeho bát. Teď záleží jen na tom, jestli máš chuť být měsíc se mnou, nebo ne. Slibuju ti, že si mě tím nijak na krk neuvážeš. Nech si to projít hlavou. Teď už si nebudeme dávat žádné schůzky až do devětadvacátého. Devětadvacátého budu čekat v Sorrentu na nádraží na vlak, který přijíždí z Neapole v 15.30. Když v tom vlaku nebudeš, budu vědět, na čem jsem.“

Vyšla pak do předsíně a pootevřela dveře na chodbu.

Dohonil jsem ji.

„Počkej, Heleno…“

„Ede, prosím tě. Dej už pokoj. Buď tím vlakem přijedeš, nebo ne. Víc už nemá cenu se o tom bavit.“ Zavadila rty o má ústa. „Dobrou noc, miláčku.“

Podíval jsem se na ni a ona na mne.

Jak jsem překročil práh, věděl jsem, že tím vlakem přijedu.

ČÁST DRUHÁ

I

Před odjezdem do Sorrenta mi zbývalo ještě pět dní. Měl jsem práce až nad hlavu, ale nejradši bych byl se vším praštil.

Byl jsem jak šestnáctiletý kluk, který se jenjen třese na první schůzku. Štvalo mě to k nepři četnosti. Předpokládal jsem, že dokážu situaci, do níž mě Helena vmanévrovala, zvládnout levou rukou, ale kupodivu se mi to nedařilo. Představa, že s tou výstavní blondýnou strávím o samotě celý měsíc, mnou přímo lomcovala. Ve střízlivějších chvilkách – a těch bylo jen pár, jsem si říkal: jdi, blázne, od toho, dokud je čas, ale na druhé straně jsem se utěšoval, že Helena přece ví, co dělá. Slíbila mi, že se nemám čeho bát, a já jí věřil. Přece nezahodím příležitost, která se mi takhle nabízí.

Dva dny před mým předpokládaným odjezdem dorazil do Říma Jack Maxwell, aby mě po dobu mé nepřítomnosti zastupoval.

Znal jsem ho z New Yorku, kde jsme spolu pracovali v jedné kanceláři už někdy v devětačtyřicátém roce. Byl to svědomitý dříč, ale na víc neměl. Nikdy jsem si na něj moc nepotrpěl. Připadal mi odjakživa trochu moc pohledný, trochu moc uhlazený, až moc dobře oblečený, zkrátka všeho moc škodí.

Měl jsem podezření, že mě nemá o nic radši než já jeho, ale to mi nebránilo v tom, abych ho bouřlivě nepřivítal. Dvě hodiny jsme poseděli v kanceláři nad prací, která ho čekala, a pak jsem navrhl, že bychom si mohli zajít na večeři.

„Prima,“ souhlasil. „Ať nám tohle starobylé město předvede, co může nabídnout. Ale pozor, Ede, čekám, že se vytáhneš.“

Vzal jsem ho k Alfredovi, což je místo, kde se v Římě člověk může snad nejlíp nadlábnout, a objednal jsem mu porchetto, selátko na rožni, částečně vykostěné a nadívané játry, mletým uzeným a všemožným kořením – prostě lahoda.

Když jsme se nabaštili a dospěli jsme k třetí láhvi vína, Jack se trochu odvázal a začal být kamarádský.

„Ty máš stejně kliku, Ede,“ poznamenal a zapálil si cigaretu, kterou jsem mu nabídl. „Nemáš ani páru, jak si tě tam doma cení. Hammerstock na tebe nedá dopustit. Řeknu ti něco jen tak mezi námi, nikomu ani muk. Hammerstock si tě chce co nevidět zavolat zpátky. Má v plánu strčit sem mne a ty že bys vedl zahraniční rubriku.“

„Ale prosím tě,“ užasl jsem. „Nedělej si ze mne blázny.“

„Mluvím vážně. O takových věcech já nežertuju.“

Snažil jsem se skrýt své vzrušení, ale pochybuju, že se mi to valně dařilo. Vést zahraniční rubriku v hlavní redakci, to byl vrchol všech mých ambicí. Nejenže z toho koukala hromada peněz, ale i pokud jde o práci, to byla rozinka mezi tím vším, čím se člověk ve Western Telegramu mohl zabývat.

„Za pár dní to budeš mít černé na bílém,“ vedl Maxwell svou. „Dědek už tomu dal požehnání. Máš prostě kliku.“

Řekl jsem, že asi mám.

„Nebude se ti stýskat po Římě?“

„Na to si už zvyknu,“ ušklíbl jsem se. „Kvůli takovému fleku dokážu tohle město oželet.“

Maxwell pokrčil rameny.

„No já nevím. Já sám bych o to nestál. Je to pekelná nádeničina a mimoto by mě zabilo mít v jednom kuse za zády našeho dědka.“ Rozvalil se na židli. „To prasátko nebylo marné. Myslím, že se mi Řím začíná docela zamlouvat.“

„Římu nesahá žádné město na světě ani po kotníky.“

Stiskl mezi rty cigaretu, škrtl sirkou a vyfoukl mi kouř do tváře.

„Mimochodem, jak se vede divošce Heleně?“

Nečekaná otázka mnou škubla.

„Jaké Heleně?“

„Heleně Chalmersové. Ty jí tu přece děláš chůvu nebo něco na ten způsob, ne?“

V hlavě se mi rozsvítilo výstražné světýlko. Maxwell měl pro skandály nos. Mít sebeslabší podezření, že mezi mnou a Helenou něco je, nedal by si pokoj, dokud by nevyčenichal co.

„Chůvu jsem jí dělal jen ten první den,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pak už jsem ji dohromady ani neviděl. Dědek chtěl, abych na ni počkal na letišti a dopravil ji do hotelu. Mám dojem, že tu chodí na univerzitu.“

Vytřeštil oči.

„Kamže chodí?“

„Na univerzitu,“ opakoval jsem. „Studuje myslím architekturu.“

„Helena?“ Naklonil se kupředu, nevěřícně si mě prohlédl a pak se rozřehtal. „To je nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel. Tak Helenka nám studuje architekturu!“ Zvrátil se na opěradlo židle a řval smíchy. Lidé se po nás udiveně otáčeli. Vypadal opravdu, jako by právě vyslechl nejlepší vtip století. Mně to tolik k smíchu nepřipadalo. Měl jsem se co držet, abych nevyskočil ze židle a nebacil ho pěstí do té jeho úhledné fasády.

Trochu se vzpamatoval a zachytil můj pohled. Zřejmě si všiml, že se zvlášť pobaveně netvářím, protože se pokusil se vzchopit a omluvně mávl rukou.

„Odpusť, Ede.“ Vytáhl kapesník a osušil si oči. „Kdybys znal Helenu, jako ji znám já…“ Znovu se na celé kolo rozchechtal.

„Poslyš, co je na tom vlastně tak k smíchu?“ zavrčel jsem. „Co tě to popadlo?“

„Ono je to totiž opravdu k smíchu. Nevykládej, že to s tebou taky nezkoušela! Jediný z celého Telegramu, koho nechala na pokoji, je její táta. Nepovídej, že tebe vynechala.“

„Nechápu, jak to myslíš. Oč jde?“

„Ty ses s ní zřejmě opravdu dohromady neviděl. Říkal jsem si, že se tě nejspíš pokusí uhnat, má myslím pro takové vazby slabost. Neříkej, že se tady v Římě zjevila v těch svých polobotkách, brýlích a s drdůlkem.“

„Pořád nevím, o čem mluvíš, Jacku. Jak to myslíš?“

„Jak to myslím?“ Zašklebil se. „Tak se mi zdá, že máš ještě větší kliku, než bych byl ochotný věřit, nebo smůlu, podle toho, z které strany na to koukáš. Doma ji všichni znají. Je tím vyhlášená. Když jsme se doslechli, že má namířeno do Říma a že dědek chce, abys tu nad ní držel ochrannou ruku, říkali jsme si všichni, že v tom dřív nebo později budeš lítat. Ta se žene za vším, co nosí kalhoty. Chceš mi namluvit, že na tebe to nehrála?“

Pokoušelo se o mne střídavě vedro a zima.

„To jsou mi novinky,“ vrtěl jsem hlavou.

„No dobře, dobře. Před ní by se měli chlapi zamykat. Prosím, má všechno jaksepatří, o to nic: tvářičku jak andělíček, kukadla, z kterých se ti zatočí hlava, figuru, která by i s mrtvolou pohnula; jenže jak dokáže chlapovi zkomplikovat život! Nebýt toho, že je Chalmers v naší branži tak velké zvíře, dočetl by ses o ní v palcových titulcích všech newyorských plátků nejmíň jednou za týden Chrání ji jen to, že si to žádný plátek nechce rozházet s dědkem. Kde se co semele, vždycky je v tom nějak namočená. Tady se objevila jen proto, že byla zapletená do toho, jak odpráskli Menottiho, a tak se musela z New Yorku zdejchnout.“

Seděl jsem jako pěna, načisto omráčený. Menotti byl vyhlášený newyorský gangster, nesmírný pracháč, nelítostný zabiják napojený na nejvyšší hlavy mafie, a bylo lip se mu vyhnout.

„Co mohla mít společného s Menottim?“ zeptal jsem se.

„Chodila s ním přece,“ vysvětloval Maxwell. „Co chvíli je spolu někdo viděl. A jeden ptáček jarabáček mi vycvrlikal, že ten byt, kde to nakonec nakoupil, byl její.“ ^ Asi před dvěma měsíci byl Menotti brutálně zavražděn v třípokojovém bytě, který si pronajal jako hnízdečko lásky. Zena, kterou tam chodil navštěvovat, beze stopy zmizela a policii se nepodařilo ji vypátrat. Stejně tak beze stopy zmizel i vrah. Všeobecně se předpokládalo, že Menotti byl zabit na příkaz svého soupeře Franka Settiho, který byl pro obchod s drogami vypovězen ze Spojených států a nyní žil nejspíš kdesi v Itálii.

„Jaký ptáček jarabáček?“ bylo jediné, nač jsem se zmohl.

„Andrews, tomu, jak víš, ani myš neuklouzne. Většinou nemluví do větru. Třeba se tentokrát plete. Já vím jen to, že s Menottim chodila. Do Říma odjela hned potom, co ho oddělali. Domovník z toho baráku, kde se to stalo, popsal Andrewsovi tu ženskou, co do toho byla zamotaná, dost přesně. Jeho popis sedl na Helenu jako ulitý. Lidi od nás toho domovníka podplatili, aby mlčel, ještě než tam dorazila policie, takže – ticho po pěšině.“

„Aha,“ povzdechl jsem.

„Když o ní za tu dobu, co je v Římě, nevíš žádný drb, znamená to nejspíš, že má nahnáno a konečně seká dobrotu.“ Zašklebil se. „Po pravdě řečeno jsi mě zklamal. Co ti budu povídat, když jsem se dověděl, že tě mám jet zastupovat, pomyslel jsem si, že bych třeba mohl zkusit štěstí sám. Ona je opravdu kus. Tys ji měl mít na starosti, tak jsem doufal, že uslyším, že jste spolu už dávno jedna ruka.“

„Myslíš, že jsem takový idiot, abych si začínal zrovna s Chalmersovou dcerou?“ dopálil jsem se.

„A proč by ne? Ona není k zahození, a když takovou věc vezme sama do ruky, dává si náramný pozor, aby se to dědkovi nedoneslo. Tahá se s chlapy už od šestnácti a Chalmers o tom nemá ani tušení. Jestlis ji neviděl bez okulárů a toho nemožného účesu, netušíš, co se v ní skrývá. Je na ni radost pohledět a navíc, pokud jsem slyšel, je taky náramně mazaná. Pokud si někdy začne se mnou, já se bránit nebudu.“

Nakonec se mi přece jen podařilo odvést rozhovor od Heleny zpátky k práci. Klábosili jsme ještě asi hodinu a pak jsem ho zavezl domů do hotelu. Slíbil, že ráno dorazí do redakce včas, abychom to ještě stačili dát dohromady, a poděkoval mi, že jsem se mu celý večer věnoval.

„Ale stejně máš kliku, Ede,“ opakoval ještě při loučení. „Zahraniční rubrika, to je v tom našem plátku špek. Jsou kluci, co by se čertu upsali, jen aby se k tomu dostali. Já – já bych to dělat nechtěl. Je to pekelná nádeničina, ale ty…“ odmlčel se a ušklíbl se. „Chlap, který si nechá ujít holku, jako je Helena – pane na nebi! Ty opravdu k ničemu jinému nejsi!“

Pokládal to za povedený vtip, poplácal mě po zádech a s pochechtáváním zamířil k výtahu.

Mně se ten vtip tolik nezamlouval. Nasedl jsem do auta a motal jsem se přecpanými uličkami k domovu. Cestou jsem uvažoval. To, co jsem se o Heleně od Maxwella dověděl, mi bralo dech. Nepochyboval jsem o tom, co mi povídal, ani v nejmenším. Věděl jsem, že Andrews si zakládá na tom, že své zprávy nikdy nepřekrucuje. Tak Helena chodila s Menottim! Začal jsem si lámat hlavu, s kým se vlastně stýká tady. Jestli v New Yorku nacházela zálibu v nebezpečných pistolnících, proč by ji neměla pěstovat i tady? Není to vlastně vysvětlení jejího života ve velkém stylu? Nevydržuje ji někdo?

Když jsem se svlékal a ukládal se do postele, ptal jsem se sám sebe, jestli do toho Sorrenta opravdu hodlám jet. Stojím skutečně o to, zaplést se s děvčetem tohohle ražení? Jestli mám opravdu naději na zahraniční rubriku – a mohl jsem dát krk na to, že Maxwell by něco takového neroztruboval, pokud by si tím nebyl jist –, byl bych blázen, abych riskoval, že si to nějak neuváženě pokazím. Sám Jack říkal, že je to špek. Jakmile by Ohalmers zjistil, že j; sem se vyspal s jeho dcerou, měl bych po všem – po zahraniční rubrice i po novinařině vůbec.

„Ne ne,“ promluvil jsem nahlas, když jsem zhasínal světlo. „Jen ať si jede do svého Sorrenta sama. Se mnou ať nepočítá. Ať si najde jiného křena. Já jedu na Ischii.“

Jenže dva dny nato jsem seděl v lokálce do Sorrenta, sice s pocitem, že mi nejspíš přeskočilo, ale nic naplat – byl jsem na cestě. A připadalo mi, že se vlak vleče hlemýždím tempem.

II

Ráno před odjezdem do Neapole jsem se ještě kolem desáté stavil v kanceláři, abych to tam naposled přehlédl a poptal se, nepřišel-li mi nějaký soukromý dopis.

Maxwell tam nebyl, ale zastihl jsem Ginu, jak se probírá stohem dálnopisů.

„Je v tom něco pro mne?“ zeptal jsem se a usedl na okraj jejího stolu.

„Soukromého nic. Tohle všechno může vyřídit pan Maxwell,“ ubezpečila mě a cvrnkla pečlivě pěstěným nehtem do dálnopisů. „Neměl jsi být už na cestě? Myslela jsem, že chceš odjet hned po ránu.“

„Mám ještě fůru času.“

Vlak do Neapole mi jel až v poledne. Gine jsem napovídal, že jedu do Benátek, a dalo mi práci zabránit jí, aby mi nezamluvila místenku na rychlík.

V té chvíli zadrnčel telefon a Gina zvedla sluchátko. Sklonil jsem se nad dálnopisy a bez zájmu jsem jimi listoval.

„Kdo volá, prosím?“ slyšel jsem Ginu. „Paní – jak prosím? Počkala byste okamžik? Nevím jistě, jestli tu je.“ Podívala se na mne se zdviženým obočím a v očích jsem jí viděl rozpaky. „Ptá se po tobě nějaká paní Sherrardová.“

Už jsem se chystal prohlásit, že o žádné paní Sherrardové jsem jakživ neslyšel a vybavovat se s ní nehodlám, ale cosi povědomého v tom jméně mi poplašně zazvonilo v hlavě. Paní Sherrardová! To bylo přece jméno, na které Helena údajně pronajala sorrentskou vilu. Že by to volala ona? Že by byla tak neopatrná a volala mi do redakce?

S usilovnou snahou utajit své ohromení jsem se natáhl po sluchátku a vzal je Gine z ruky. Obrátil jsem se k ní zády, aby mi neviděla do tváře, a opatrně jsem promluvil.

„Haló, kdo je tam?“

„Ahoj, Ede!“ Byla to skutečně Helena. „Já vím, že bych ti neměla volat do práce, ale zkoušela jsem to napřed do bytu, a tam to nikdo nebral.“

Měl jsem sto chutí jí říct, co je to za nápady, volat mi sem. Měl jsem sto chutí zavěsit, jenže jsem věděl, že by pak Gine vrtalo hlavou, co se to vlastně děje.

„Oč jde?“ zeptal jsem se stroze.

„Ty tam někoho máš?“

„Ano.“

Jako by na tom nebylo dost, rozlétly se v té chvíli dveře a dovnitř vrazil Jack Maxwell.

„Proboha tě prosím! Co tu ještě pohledáváš?“ vybafl, jak mě zahlédl. „Myslel jsem, žes už touhle dobou na cestě do Benátek.“

Pohybem ruky jsem ho zarazil a pokračoval jsem v rozhovoru.

„Mám něco zařídit?“

„Kdybys byl tak moc hodný. Nemohl bys mi přivézt k mé kameře filtr číslo osm? Zjistila jsem, že ho potřebuju, a v Sorrentu není nikde k sehnání.“

„Jistě,“ slíbil jsem. „Spolehni se.“

„Děkuju, miláčku. Už se nemůžu dočkat, až tu budeš. Kdybys jen viděl, jak je tu nádherně…“

Trnul jsem, že její hluboký zvučný hlas zalehne až k Maxwellovu uchu. Docela bezostyšně naslouchal. Skočil jsem jí do řeči.

„Zařídím to. Zatím na shledanou,“ a zavěsil jsem.

Maxwell se po mně zvědavě díval.

„To se takhle vždycky chováš k dámám, co ti volají?“ prohodil, zatímco si prohlížel dálnopisy na stole. „Neodbyls ji nějak moc zhurta?“

Snažil jsem se nedat najevo, jak mi je, ale cítil jsem na sobě Ginin zmatený pohled, a když jsem poodstoupil od stolu, uvědomil jsem si, že na mne civí i Maxwell.

„Zaskočil jsem se jen podívat, jestli tu nemám nějaký soukromý dopis,“ vysvětloval jsem a zapálil jsem si cigaretu, abych zakryl rozpaky. „Už abych zas běžel.“

„Neměl by sis všecko tolik připouštět,“ radil mi Maxwell. „Kdybys nebyl takový přitroublý slušňák, hádal bych podle toho, jak se tváříš, že se chystáš vyvést nějakou rošťárnu. Nemáš něco za lubem?“

„Nech už těch keců,“ neovládl jsem už svou zlost.

„Ale ale! Ty ses na dnešek nějak špatně vyspal! To nemůžu ani udělat vtip?“ Neodpověděl jsem, tak pokračoval. „Bereš si auto?“

„Ne, jedu vlakem.“

„Snad nejedeš sám?“ podivil se nevinně. „Měl by sis přibalit do kufru nějakou pěknou blondýnku, abys měl čím se bavit za deštivých večerů.“

„Jedu sám,“ odsekl jsem a cítil jsem, jak rudnu.

„To víš, na to ti skočím! Umím si představit, jak bych si užíval měsíc dovolené já.“

„Třeba jsme řízením osudu každý jiná nátura,“ odbyl jsem ho a obrátil jsem se ke Gine. „Dohlédni na tohohle otrapu,“ nakázal jsem jí. „Ať tu nenadělá moc škody a ty se mi nepředři. Na shledanou za měsíc.“

„Hezky si to užij, Ede,“ popřála mi tiše. Neusmála se přitom. To bylo zvláštní. Něco ji muselo vyvést z míry. „O nás starost neměj. My to tu zvládneme.“

„Já vím.“ Obrátil jsem se k Maxwellovi. „Ahoj a dobrý lov.“

„Dobrý lov i tobě, bratříčku,“ potřásl mi rukou.

Vyšel jsem z kanceláře, sjel jsem výtahem do přízemí, chytil jsem taxík a nechal jsem se zavést na Via Barberini. Tam jsem koupil Heleně filtr, kvůli kterému mi volala, a jiným taxíkem jsem dojel domů. Dobalil jsem kufry, překontroloval jsem, je-li všude zamčeno, a dalším taxíkem jsem uháněl na nádraží.

Mrzelo mě, že nejedu autem, ale Helena říkala, že vezme své, a nemělo smysl mít v Sorrentu dva vozy zároveň. Vyhlídka na cestu z Říma do Neapole vlakem mě nijak netěšila. Zaplatil jsem taxikáři, odehnal jsem nosiče, který se mi sápal po kufru, a spěchal jsem do nádražní haly.

Koupil jsem si lístek do Neapole, zjistil jsem, že příslušný vlak ještě nepřistavili, a odebral jsem se ke kiosku, kde jsem se bohatě zásobil novinami a časopisy. Po celou dobu jsem byl ve střehu, jestli někde nezahlédnu známou tvář.

Tíživě jsem si uvědomoval, že mám v Římě pro klid své duše příliš mnoho známých. Co chvíli jsem mohl na některého z nich narazit. Nestál jsem o to, aby se Maxwellovi doneslo, že mě někdo viděl nasedat do poledního vlaku do Neapole místo do toho, který odjížděl v 11.00 na Benátky.

Zbývalo mi ještě deset minut čekání, uchýlil jsem se tedy na lavičku ve vzdáleném koutku haly. Dal jsem se do čtení, ukryt za rozevřenými stránkami novin. Celých deset minut jsem byl jako na jehlách. Ale ani pak, cestou k nástupišti, jsem nikoho známého neviděl. S určitými potížemi jsem si vynašel místecko k sezení a znovu jsem se zahrabal do svých novin.

Teprve když se vlak dal do pohybu, trošičku jsem si vydechl.

Zatím všecko klape, pomyslil jsem si. Dovolená mi začíná slibně.

Ale docela volno mi nebylo. Přál jsem si, aby mi Helena nebyla volala. Přál jsem si, aby Gina nebyla slyšela jméno Sherrardová. Přál jsem si, abych byl měl dost silné vůle a nedal se tou blonďatou krasavicí tak pobláznit. Teď když jsem měl trochu představu o její minulosti, uvědomoval jsem si, že tohle není nic pro mne. Dívka, která se točila kolem muže, jako byl nebožtík Menotti, prostě nemohla být nic pro mne. Říkal jsem si, že je to všecko čistě fyzická záležitost. A já tomu tak pitomě podléhám.

Jenže všechny tyhle úvahy nikam nevedly. Věděl jsem, že si nic na světě tolik nepřeju jako strávit měsíc s ní.

Zkrátka a dobře jsem v tom byl až po uši.

III

Lokálka se dokodrcala do Sorrenta s dvacetiminutovým zpožděním. Vagón byl přecpaný a trvalo mi dalších pár minut, než se mi podařilo prorazit si cestu ven a vymotat se před nádraží, kde stála řada taxíků a koňských drožek, číhajících na pasažéry.

Stál jsem ve slunečním žáru a rozhlížel jsem se po Heleně, ale po té nikde ani potuchy. Postavil jsem si kufr, odehnal jsem snaživého žebráka, který mě chtěl dovést k taxíku, a zapálil jsem si cigaretu.

Bylo mi divné, že na mne Helena nečeká, ale věděl jsem, že vlak měl zpoždění, a domýšlel jsem si, že se možná zatím šla poohlédnout po obchodech, aby utloukla čas. Tak jsem se opřel o zeď nádražní budovy a čekal jsem.

Dav, který se prve vyvalil z vlaku, se zvolna vytrácel. Na někoho čekali známí, jiní odešli pěšky, další nasedali do taxíků a drožek, až nakonec jsem zbyl před nádražím docela sám. Když jsem tam trčel už čtvrt hodiny a Helena pořád nikde, začal jsem ztrácet trpělivost.

Třeba sedí v nějaké kavárně na náměstí, rozvažoval jsem. Zvedl jsem kufr a zanesl ho do úschovny. Když jsem se ho zbavil, zvolna jsem zamířil do středu města.

Chodil jsem sem tam a rozhlížel jsem se po Heleně, ale. bezvýsledně. Zašel jsem na parkoviště, ale neviděl jsem tam žádné auto, které by vypadalo, že by mohlo být její. Zahnul jsem do jedné z kavárniček, sedl jsem si ke stolku a objednal jsem si espreso.

Oknem kavárničky byl výhled na cestu k nádraží a také na všechna auta, která přijížděla na náměstí.

Bylo už skoro půl páté. Vypil jsem kávu, vykouřil tři cigarety, a pak zmožen čekáním jsem se zeptal číšníka, mohu-li si zatelefonovat. Zjistit číslo vily mi dalo spoustu práce, ale nakonec je v ústředně objevili a po delším čakání mi oznámili, že telefon nikdo nebere.

Byl jsem v koncích.

Třeba Helena zapomněla, kdy vlak přijíždí a je teprve na cestě k nádraží. Pokoušel jsem se krotit svou netrpělivost, objednal jsem si další espreso, sedl jsem si a čekal jsem dál, jenže deset minut po páté jsem už nebyl jen dopálený; začínal jsem se znepokojovat.

Co s ní jen může být? Věděl jsem, že ve vile není. Tak proč mi nepřijela naproti, jak jsme měli ujednáno?

Z mapy, kterou mi ukázala, jsem měl přibližnou představu, kde vila je. Od oka to mohlo být takových osm kilometrů za Sorrentem. Řekl jsem si, že jakákoli činnost bude lepší než další vysedávání v kavárně, a tak jsem se odhodlal jít Heleně naproti v naději, že ji snad cestou potkám.

K vile vedla jen jediná cesta, takže minout jsme se nemohli. Stačí jít pořád po silnici a dřív nebo později se musíme potkat.

Beze spěchu jsem se vydal na dlouhou pěší túru k vile.

První dva kilometry jsem se musel prodírat davy turistů, kteří okukovali výklady, čekali mě autobusy a vůbec se hemžili všude kolem, ale jak jsem se dostal z města ven a ocitl jsem se na točité silnici k Amalfi, míhala se kolem mne jen auta.

Když jsem ušel po silnici tři kilometry, narazil jsem na postranní cestu, která odbočovala z hlavní silnice nahoru do kopců. Bylo už za deset minut půl sedmé a po Heleně pořád ani vidu, ani slechu.

Přidal jsem do kroku a začal jsem se namáhavě škrábat do svahu. Když jsem ušel dva kilometry a po Heleně pořád ani památky, lilo se ze mne a bylo mi úzko.

Vilu na vysokém kopci nad Sorrentským zálivem jsem uviděl ještě dobrou půlhodinu předtím, než jsem se k ní doškobrtal. Byla skutečně ták krásná a lákavá, jak mi ji Helena lícila, jenže já momentálně nebyl v takovém rozpoložení, abych dokázal ocenit její půvab. Měl jsem v hlavě jedinou myšlenku – musím za každou cenu najít Helenu.

Měla pravdu, když tvrdila, že vila stojí o samotě. Samota, to byl ještě slabý výraz. Vila stála na vlastním pozemku a žádné jiné stavení nebylo v dohledu.

Otevřel jsem tepanou železnou bránu a kráčel jsem po široké příjezdové cestě, po obou stranách lemované málem dvoumetrovými jiřinami s obrovitými těžkými květy všech barev, jaké najdete v zahrádkářském atlase.

Příjezdová cesta se rozšířila v asfaltovou parkovací plochu, na níž stál Helenin lincoln se stahovací střechou. Tak jsem ji aspoň cestou neminul, ulevilo se mi, když jsem ho uviděl.

Vystoupil jsem po schodech k domovním dveřím. Byly odemčené. Otevřel jsem je.

„Heleno! Jsi tu někde?“

Dolehlo na mne ticho, které prostupovalo dům. Vešel jsem do prostorné, mramorem vydlážděné haly.

„Heleno!“

Pomalu jsem procházel místnost za místností. Viděl jsem velký salón s jídelním koutem, kuchyni a velkou terasu nad mořem, které se prostíralo nějakých šedesát metrů pod ní. Nahoře byly tři ložnice a dvě koupelny. Vila byla moderní, pohodlně zařízená, ideální místo pro dovolenou. Byl bych jí byl nadšen, jen kdyby tu byla Helena. Takhle jsem si jen ověřil, že dům je prázdný, vyšel jsem do zahrady a začal jsem pátrat tam.

Volal jsem znovu a znovu, ale nikdo se neozýval a já začal mít doopravdy strach.

Na konci jedné ze zahradních pěšinek jsem objevil dokořán otevřenou branku. Za brankou pokračovala pěšina vzhůru na kopec, který se zdvihal nad vilou. Že by byla Helena odešla tudy? Váhal jsem. Nakonec jsem usoudil, že tu přece nebudu trčet, dokud se Helena neukáže. Tahle pěšina byla zřejmě jediný další východ z vily. Věděl jsem, že jsem se s Helenou nemohl minout cestou do Sorrenta. Snad si tedy vyšla po téhle pěšině a buď zapomněla na hodiny, nebo ji něco zdrželo.

Běžel jsem zpátky do vily, abych jí tam nechal vzkaz, pro případ, že by byla přece jen v Sorrentu a já ji náhodou propásl. Nechtěl jsem, aby se tam znovu hnala, kdyby se mezitím vrátila a nenašla mě tu.

V jedné ze zásuvek psacího stolu jsem našel papír s hlavičkou vily, naškrábal jsem v rychlosti krátký vzkaz a nechal jsem ho na stole v hale. Pak jsem vyrazil z vily a uháněl k zahradní brance.

Ušel jsem asi čtyři sta metrů a zrovna jsem si začínal říkat, že tudy Helena asi stěží šla, když jsem pod sebou ve stráni zahlédl jinou bílou vilu. Ještě jsem neviděl, aby si někdo postavil dům na tak nepřístupném místě. Vedly k ní jen úzké schůdky vytesané do skály. Dostat se k ní bylo možné prakticky jen od moře. Vila mě nezajímala a nestála mi ani za to, abych se kvůli ní zastavil; prohlédl jsem si ji jen v chůzi a spěchal jsem dál po točité pěšině. Viděl jsem obrovskou terasu se stolem, lehátky a širokým červeným slunečníkem. Dole pod schodištěm bylo vidět přístaviště, a v něm byly upoutány dva silné motorové čluny. Neurčitě jsem uvažoval, jakému milionáři může takový dům asi patřit. Ale neušel jsem ani tři sta metrů a už jsem vilu nadobro pustil z hlavy. Přímo přede mnou na pěšině leželo pouzdro Heleniny kamery.

Okamžitě jsem je poznal, zarazil jsem se a srdce mi vynechalo.

Dlouho jsem se na ně díval, pak jsem udělal krok kupředu, shýbl jsem se a zvedl je. Nebylo pochyb, že patří Heleně. Nehledě na to, že mělo stejný tvar a stejně se lesklo novotou, blýskaly se na něm zlaté Heleniny iniciály. Bylo prázdné.

S pouzdrem v ruce jsem běžel dál. Padesát metrů odsud se pěšina znenadání stáčela v pravém úhlu a mířila od kraje útesu k hustému křoví, které pokrývalo celých čtyři sta metrů, které ještě zbývaly k vrcholu kopce.

V ohybu se stezka nebezpečně blížila k okraji srázu. Na okamžik jsem se v tom místě zastavil a pohlédl jsem na příboj, který bušil do masivních balvanů hluboko pode mnou.

Zatajil jsem dech, když jsem zahlédl, že tam napůl ponořeno v moři, rozhozeno na skále jako polámaná panenka, leží cosi bílého.

Stál jsem jako přibitý, nemohl jsem odtrhnout oči od toho pohledu, srdce mi skákalo jako splašené a v ústech mi vyschlo.

Viděl jsem, jak se na vlnách lehce pohupují dlouhé světlé vlasy. Široká sukně bílých šatů se nadouvala, jak moře vířilo kolem rozbitého těla.

Nebylo třeba si kdovíco domýšlet. Věděl jsem, že je to Helena a že je mrtvá.

ČÁST TŘETÍ

I

Musela být mrtvá.

Takový pád nemohla přežít, a nebýt mrtvá, nemohla by ležet s hlavou pod vodou, tak jak ležela, ale já tomu prostě nemohl uvěřit.

„Heleno!“

Hlas mi přeskočil.

„Heleno!“

Zalehla ke mně ozvěna mého vlastního volání, strašidelný zvuk, který mi naháněl husí kůži.

Nemůže být mrtvá, říkal jsem si. Musím si to ověřit. Nemůžu ji tu nechat. Třeba se topí, zatímco já na ni takhle koukám.

Lehl jsem si na břicho a plazil jsem se kupředu, až jsem se vysunul hlavou a rameny přes převis. Z hloubky pode mnou se mi zatočila hlava. Z téhle polohy vyhlížel sráz děsivě.

Horečně jsem obhlížel křídově bílou skalní stěnu, kudy bych se mohl dostat dolů, ale marně. Zrovna tak bych mohl zkoušet lézt jako moucha po zdi. Dolů bych se byl mohl dostat jen po laně.

Srdce mi tlouklo jako zběsilé a na obličeji jsem cítil studený pot, když jsem se vysunul ještě o pár nebezpečných centimetrů kupředu.

Teď jsem ji viděl zřetelněji. Moře lehce pleskalo nad její ponořenou hlavou, a když hladinu ozářil záblesk světla zapadajícího slunce, zahlédl jsem kolem jejích světlých vlasů červenou svatozář.

Byla mrtvá, jak náleží.

Zacouval jsem zpátky na pěšinu a sedl jsem si na paty. Bylo mi nanic a třásl jsem se jak sulc.

Hádal jsem, jak dlouho už tam asi leží. Třeba je mrtvá už bůhvíkolik hodin.

Musím sehnat pomoc. Ve vile je telefon. Mohl bych zavolat policii odtamtud. Když sebou hodím, mohli by se k ní dostat ještě před setměním.

Vstal jsem, udělal jsem dva nejisté kroky zpět, ale vtom jsem se zarazil.

Policie!

Náhle jsem si uvědomil, co by pro mne policejní vyšetřování znamenalo. Zjistit, že jsme s Helenou plánovali společnou dovolenou, by jím dlouho netrvalo. Než by se ta zpráva donesla k Chalmersovým uším, trvalo by to jen o maličko víc. Jak jednou zavolám policii, celý ten trapas se provalí.

Jak jsem tak uvažoval, zahlédl jsem, jak se dole přes záliv pomaloučku šine rybářský člun. Okamžitě jsem si uvědomil, že se na pozadí oblohy ostře rýsuje můj obrys. Posádka člunu byla příliš daleko, než aby mě mohla vidět zřetelněji, ale já se přesto v návalu paniky vrhl na všechny čtyři a odplazil jsem se z dohledu.

Tak už je to tady. Jsem v pěkné bryndě. Pořád jsem podvědomě tušil, že si tím blázně-ním po Heleně koleduju o průšvih, a vida, už ho mám na krku.

Jak jsem se krčil k zemi, představoval jsem si výraz zaryté, neurvalé tváře Sherwina Chalmerse, až se doví, že jsme si s jeho dcerou plánovali příjemnou dovolenou ve vile u Sorrenta a že se jeho dcera při té příležitosti zřítila ze skály.

Pochopitelně si pomyslí, že jsme byli milenci. Mohlo by ho dokonce napadnout, že jsem ji shodil ze skály sám, protože mě už přestávala bavit.

Jako by mě praštil palicí do hlavy.

A co když si totéž pomyslí i policie? Helenin pád se, pokud jsem věděl, odehrál beze svědků. Přesný čas svého příjezdu bych prokázat nemohl. Vystoupil jsem z přecpaného vlaku jako jeden z davu cestujících. Dával jsem si kufr do úschovny, jenže zřízenec z úschovny viděl denně stovky tváří a nebylo pravděpodobné, že by si byl zapamatoval právě mou. Nikdo další mě už nenapadal. Nevzpomínal jsem si, že bych byl během svého pochodu ze Sorrenta k vile někoho potkal. Rozhodně ne někoho, od koho by se dalo čekat, že odpřísáhne přesný čas mého příchodu na vrchol útesu.

Hodně, to se rozumí, záleželo na tom, kdy vlastně Helena zemřela. Jestli se zřítila ne víc než hodinu předtím, než jsem se objevil na scéně, a policie bude mít podezření, že jsem ji ze skály strčil já, budu na tom bledě.

V tuhle chvíli mi začaly nadobro rupat nervy. Mou jedinou myšlenkou bylo dostat se nepozorovaně co nejdál odsud. Udělal jsem čelem vzad a pustil jsem se po pěšině nazpátek, ale vtom jsem zakopl o Helenimo pouzdro na kameru, které jsem prve, jak jsem zahlédl její mrtvolu, upustil.

Zvedl jsem je a chvilku jsem váhal. Už-už jsem se chystal hodit je z útesu, ale včas jsem se zarazil.

Teď jsem si už nesměl dovolit ani jedinkou chybičku. Na pouzdře zůstaly mé otisky prstů.

Vytáhl jsem kapesník a pečlivě jsem je otřel. Přeleštil jsem je čtyřikrát nebo pětkrát, než jsem získal jistotu, že na něm nezůstalo po otiscích ani stopy. Pak jsem je pustil dolů ze skály.

Otočil jsem se na patě a uháněl jsem pryč.

Světla už ubývalo. Obrovská plamenná sluneční koule zaplavovala oblohu i moře rudou září. Ještě půl hodinky a bude tma. V běhu jsem sotva koutkem oka pohlédl na osamělou bílou vilu, kterou jsem viděl prve, ale přesto jsem si stačil všimnout, že se tam ve třech nebo možná čtyřech oknech svítí.

Cestou má panika trochu polevila. Měl jsem výčitky svědomí, že Helenu takhle opouštím, ale byla nesporně mrtvá a já si říkal, že teď musím myslet sám na sebe.

Když jsem doběhl k brance do zahrady, byl jsem už z prvního otřesu, který mi její smrt způsobila, venku a mozek mi už zase pracoval.

Věděl jsem, že správně bych měl zavolat policii. Kdybych jim řekl všechno na rovinu, přiznal se, že jsem se tu chystal s tou dívkou měsíc žít, a vysvětlil, jak jsem našel její mrtvolu, nebylo důvodu, proč by mi neměli uvěřit. Když nic jiného, nemohli by mě přistihnout při lži. Naproti tomu, když budu zticha a nějakou nešťastnou náhodou se o mně dovědí, budou mě právem podezřívat, že mám s její smrtí něco společného.

Tahle úvaha by mě byla přesvědčila, nebýt slíbeného nového místa; vést zahraniční rubriku jsem si přál víc než cokoli jiného na světě. Věděl jsem, že jakmile se Chalmers dozví pravdu, mohu se s tím místem rozloučit. Proč se tedy svěřovat policii a zničit si tak celou budoucnost? Když budu zticha, mohu z toho při troše štěstí vyklouznout.

Vždyť přece mezi námi nic nebylo, říkal jsem si. Nebyl jsem do ní vlastně ani zamilovaný. Byl to všechno jen pitomý nezodpovědný nápad. Sama na něm měla větší podíl než já. To ona mě přemluvila. To ona všechno zorganizovala. Podle Maxwella měla v podobných záležitostech rozsáhlou praxi. Prý komplikovala mužům život. Byl bych blázen, kdybych se nepokusil z toho vyváznout.

Odhodil jsem všechny výčitky a byl jsem. klidnější.

Tak dobře, řekl jsem si, teď se jen musíš pojistit, aby se nikdo nedozvěděl, žes tu byl. Musíš si opatřit alibi.

Zrovna jsem přicházel k vile. Zastavil jsem se a pohlédl na hodinky. Bylo půl deváté. Maxwell a Gina si myslí, že jsem touhle dobou až v Benátkách. Na to, že bych se dostal ještě dnes odsud až do Benátek, nebylo ani pomyšlení. Jediná možnost, jak si obstarat alibi, byla vrátit se do Říma. S trochou štěstí bych tam mohl kolem třetí ráno být. Brzy po ránu bych musel zajít do kanceláře a předstírat, že jsem se v poslední chvíli rozmyslel a místo cesty do Benátek jsem zůstal v Římě, abych dokončil rozepsanou kapitolu svého chystaného románu.

Valné alibi to zrovna nebylo, ale nic lepšího mně momentálně nenapadlo. Vtip byl v tom, že policie by mi mohla hladce dokázat, že jsem nebyl v Benátkách, ale že jsem neseděl celý den doma, mi dokázat nemohou. K mému bytu vedlo samostatné schodiště a nikdo mě nikdy neviděl přicházet ani odcházet.

Že jsem si jen nevzal s sebou auto! Dostat se do Říma autem by nebyl žádný problém. Odjet lincolnem, který jsem zrovna zahlédl za ohybem cesty, jsem si netroufal. Ta posluhovačka, kterou si Helena zjednala, aby se jí staralo o úklid, určitě ví, že Helena přijela vozem. Kdyby ho tu policie nenašla, dalo by se z toho vyvodit, že Helenina smrt nebyla náhodná.

Nezbývalo mi než se pustit pěšky do Sorrenta a doufat, že ještě chytím nějaký vlak do Neapole. Neměl jsem ponětí, kdy odjíždí ten poslední, ale bylo víc než pravděpodobné, že než se tam pěšky dokodrcám, bude už v tahu. Věděl jsem, že ve 23.15 jede rychlík z Neapole do Říma, jenže napřed jsem se musel dostat do Neapole. Znovu mi padl do oka Helenin lincoln. Přemohl jsem pokušení vypůjčit si ho. Nesmím udělat nic, co by situaci ještě víc zkomplikovalo.

Jak jsem šel kolem auta, zavadil jsem pohledem o temnou, tichou vilu a div jsem si nesedl.

Zdálo se mi to, nebo ne, že jsem v přízemí zahlédl záblesk světla?

Rychle a potichu s tlukoucím srdcem jsem se přikrčil za auto.

Hezkou chvíli jsem pozoroval přízemní okna, až jsem znova zahlédl bílý proužek světla, který hned vzápětí opět zmizel.

Se zatajeným dechem jsem vykukoval přes kapotu vozu a vyčkával.

Nový záblesk světla. Tentokrát delší.

Po domě chodí někdo s baterkou!

Kdo to jen může být?

Posluhovačka rozhodně ne. Ta by neměla zapotřebí plížit se domem potmě. Rozsvítila by si.

Teď jsem měl už doopravdy nahnáno. Pořád ještě přikrčený jsem se odplížil přes parkoviště dál od vily, až jsem se dostal do bezpečnějšího úkrytu za košatým hortenziovým keřem. Schován v jeho stínu jsem znovu pokukoval po vile.

Světlo se míhalo místností, jako by tam vetřelec něco hledal.

Měl jsem chuť zjistit, s kým mám tu čest. Byl jsem v pokušení přikrást se dovnitř a dotyčného překvapit, ať už je to kdo chce, nejspíš nějaký zloděj; ale uvědomoval jsem si, že mě tu nesmí nikdo uvidět. Bylo to k nevydržení, pozorovat, jak se světlo kmitá po místnosti, a vědět, že nesmím zasáhnout.

Asi po pěti minutách světlo zhaslo. Chvíli se nedělo nic a pak jsem spatřil v domovních dveřích vysokou mužskou postavu. Nad schodištěm zůstala na okamžik stát. Bylo už příliš šero na to, abych spatřil víc než její stínový obrys.

Muž polehoučku sešel ze schodů, došel k vozu a nahlédl dovnitř. Rozsvítil baterku. Stál zády ke mně, viděl jsem z něho jen černý širák a ramena, která svou šíří budila respekt. Byl jsem rád, že jsem ho prve nešel dovnitř překvapit. Budil dojem, že o setkání s ním není co stát.

Zhasl baterku a vzdaloval se od vozu. Krčil jsem se, co jsem mohl; čekal jsem, že půjde kolem mne k hlavní bráně. Místo toho se však pustil hbitě a tiše přes trávník a já ještě stačil zahlédnout, že míří k vzdálené zahradní brance, kterou jsem sám před chvílí přišel. Pak ho pohltila tma.

Rozpačitě a neklidně jsem se díval za ním, než jsem si uvědomil, že čas letí a já se musím dostat zpátky do Říma. Opustil jsem svůj úkryt, přeběhl jsem příjezdovou cestu a tepanými vraty jsem vyrazil na silnici.

Celou cestu do Sorrenta jsem se v duchu obíral neznámým vetřelcem. Byl to zloděj? Nebo měl něco společného s Helenou? Otázka zůstávala nezodpovězena. Jediná útěcha, kterou jsem z té záhadné příhody čerpal, byla, že mě ten člověk nezahlédl.

Do Sorrenta jsem se přihnal za pět minut čtvrt na jedenáct. Cestou jsem střídal běh s chůzí, a když jsem vcházel do nádražní haly, měl jsem jazyk až na vestě. Poslední vlak do Neapole mi ujel před deseti minutami.

Zbývala mi hodina a pět minut na to, abych se nějak dostal do Neapole. Vyzvedl jsem si z úschovny kufr, hlavu ostražitě sklopenou, aby si mě zřízenec nemohl dobře prohlédnout, a pak jsem vyšel na ztemnělé parkoviště před nádražím, kde stál osamělý taxík. Řidič podřimoval a já nasedl, než se stačil probrat.

„Zaplatím vám dvojnásob a ještě pět tisíc lir navrch, když budeme do čtvrt na dvanáct na nádraží v Neapoli,“ slíbil jsem mu.

Není na světě divočejšího, ztřeštěnějšího a nebezpečnějšího řidiče nad Itala. Když ho ještě navíc takhle popíchnete, můžete se už jen pevně držet, zavřít oči a odříkávat modlitby.

Taxíkář se na mne ani neohlédl. Napřímil se, nastražil, nastartoval a vyřítil se z parkoviště po dvou kolech.

Silnice ze Sorrenta se nějakých třicet kilometrů točí jak had. Jsou tam krkolomné serpentiny, uzoučké průsmyky a místa, na nichž se dva autobusy mohou minout jen tak, že oba zastaví, řidiči se vykloní z okének a projedou krokem.

Můj taxíkář si to po téhle silnici mastil, jako by byla široká jako stůl a rovná jako pravítko. Ruku nespouštěl z klaksonu a světly dával výstrahu, že se blíží, ale chvílemi jsem si přesto myslel, že nadešla má poslední hodinka. Mohu mluvit o štěstí, že jsme cestou kupodivu nepotkali autobus, jinak bychom byli na kaši.

Když jsme vyjeli na dálnici, rozletěli jsme se jako vítr a já si mohl na vteřinku vydechnout. Touhle dobou byl provoz slabší a taxík se s řevem a burácením řítil stabilní stočtyřicítkou.

Na okraj Neapole jsme se přihnali za pět minut jedenáct. Nadešel kritický okamžik cele cesty, protože provoz v neapolských ulicích se v kteroukoli denní či noční dobu jak známo sotva hýbe. V těchto chvílích můj taxíkář pro-? kázal, že není jen nebezpečný šílenec, ale i naprostý cynik, pokud jde o lidské zdraví a životy.

Zajel do přecpaných ulic jako horký nůž do másla. O stupni jeho bezohlednosti svědčí to, že se mu podařilo zastrašit ostatní italské řidiče. Žádný Ital za volantem nedá dobrovolně přednost jinému vozu, ale v tomto případě se zdálo, že uhýbají z cesty ochotně, a po celou cestu k nádraží nás provázelo úpění týraných pneumatik, skřípění brzd, vřeštění klaksonů a vzteklé klení.

Nešlo mi na rozum, že nezasáhla policie. Snad to bylo tím, že jsme zmizeli každému strážníkovi z dohledu dřív, než stačil strčit do úst píšťalku.

Za deset minut čtvrt na jedenáct jsme při-buráceli na nádraží, řidič dupl na brzdu, na místě zastavil a s úsměvem se ke mně obrátil. Stáhl jsem si klobouk do čela a uvnitř vozu bylo šero. Věřil jsem, že by mě nepoznal, kdyby se se mnou znovu setkal.

„Tak co, signore?“ otázal se se zjevnou pýchou.

„Jste machr,“ vypravil jsem ze sebe a strčil jsem mu do ruky hrst umolousaných tisícovek. „Zvládl jste to skvěle, díky.“

Chytil jsem kufr, vypadl z taxíku a rozběhl se k nádraží. Koupil jsem si lístek a rázoval jsem na nástupiště, kde už čekal vlak.

čtyři minuty nato jsem už, sám ve špinavém kupé třetí třídy, pozoroval, jak v dálce blednou světla Neapole.

Konečně jsem byl na cestě do Říma!

II

Gininy velké modré oči se zakulatily údivem, když mě spatřila na prahu. „Ede, kde se tu bereš?“

„Ahoj.“

Zavřel jsem dveře a usadil jsem se na okraji jejího stolu. Byla to úleva, být zase zpátky na domácí půdě. Útulná, spořádaná kancelář dýchala bezpečím.

Měl jsem za sebou šest příšerných hodin, kdy jsem se potil ve svém bytě. Být o samotě s myšlenkami na mrtvou Helenu bylo dost nemilé.

„Stalo se něco?“ zeptala se ostře.

Jak rád bych jí byl vypověděl, co všechno se stalo!

„Ale nic, co by se mělo stát?“ řekl jsem místo toho. „Nesehnal jsem v Benátkách ubytování. Volal jsem cestovní kancelář a řekli mi, že takhle na poslední chvíli to můžu rovnou vzdát. Tak jsem se rozhodl, že se na Benátky vykašlu. Pak mě napadlo, že bych si mohl trochu pohrát s tím románem, co píšu. A vlastní genialita mě tak opojila, že jsem se tím bavil až do tří do rána.“

„Ale máš přece dovolenou,“ namítla Gina. Ustaraný, rozpačitý výraz v jejích očích mě varoval, že mi zrovna dvakrát nevěří. „Když nepojedeš do Benátek, kam tedy pojedeš?“

„Nemusíš se do mne hned tak pouštět,“ pokáral jsem ji. Škádlivý tón mě trochu namáhal a uvědomil jsem si, že byla nejspíš chyba chodit za Ginou tak brzo po Helenině smrti. Už jsem se jednou zmiňoval o tom, že Gina má pro to, co se se mnou děje, nos. Dívala se na mne a mně bylo jasné, že má podezření, že je tu něco sakramentsky v nepořádku. „Říkal jsem si, že bych si mohl vzít vůz a zajet si do Monte Carla. Ty tu budeš mít někde můj pas, viď? Doma ho nemůžu najít, kdybych se rozkrájel.“

V té chvíli se otevřely dveře a objevil se Maxwell. Zastavil se na prahu a nepřátelsky si mě změřil.

„Ale, ale, co tě sem čerti nosí?“ Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Nemůžeš to bez téhle díry vydržet, anebo si myslíš, že se tu bez tebe neobejdem?“

Neměl jsem náladu nechat si od něho cokoliv líbit.

„Kdybych si myslel, že tady na to beze mne nestačíš, tak bys tu nebyl,“ utrhl jsem se na něj. „Hledám pas. Pokoušel jsem se sehnat nocleh v Benátkách, ale mají tam všude plno.“

Jeho napětí trochu povolilo, ale rád mě tu přesto zřejmě neviděl.

„Tos na to přišel brzo. Někdo by na tebe měl dohlídnout. A cos proboha dělal včera celý den?“

„Psal jsem svůj román,“ usmál jsem se vlídně a zapálil jsem si cigaretu.

Rysy mu ztvrdly.

„Nevykládej, že píšeš román.“

„Ale toseví, že píšu. Každý novinář prý v sobě nosí jednu dobrou knihu. Doufám, že s ním udělám díru do světa. Měl bys to taky zkusit, konkurentů se nelekám.“

„Vím o lepších způsobech, jak marnit čas,“ odsekl. „Ale teď už abych začal něco dělat. Našels ten pas?“

„Jinak řečeno, zacláním tu a měl bych radši vypadnout,“ usmál jsem se sladce.

„Potřebuji nadiktovat pár dopisů.“

Gina odešla k registračce. Vrátila se s mým pasem.

„Čekám vás za pět minut, slečno Valettiová,“ upozornil ji Maxwell a ubíral se ke své kanceláři. „Ahoj, Ede.“

„Ahoj.“

Když zašel k sobě a zaklapl dveře, podívali jsme se s Ginou na sebe. Mrkl jsem na ni.

„Tak já už zmizím. Zavolám ti, až seženu hotel.“

„Dobře, Ede.“

„Ještě pár dnů tu pobudu. Až do čtvrtka ráno jsem doma. Kdyby se něco stalo, víš, kde mě máš hledat.“

Znovu se na mne pátravě podívala.

„Ale vždyť máš přece dovolenou. Nemůže se stát nic, s čím by si pan Maxwell nedokázal poradit.“

Pracně jsem se pousmál.

„Já vím, ale přesto; kdybys mi něco chtěla, budu doma. Zatím ahoj.“

Nejistě se za mnou dívala, jak jsem vycházel ze dveří. Šel jsem dolů k vozu.

Nebyl jsem si jist, jestli bylo rozumné dávat Gine tenhle pokyn, ale věděl jsem, že se zpráva o Helenině smrti do naší redakce dříve nebo později donese. Jakmile policie zjistí, o koho jde, obrátí se na nás, a já chtěl být při vyšetřování od samého začátku.

Vrátil jsem se domů.

Neměl jsem náladu sednout si k románu. Helenina smrt mě tížila jako můra. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím jasněji jsem si uvědomoval, jaký jsem byl blázen. Její fyzická přitažlivost mě načisto zaslepila. Teď jsem chápal, že jsem k ní vlastně nic necítil. Její smrt, když ponechám stranou to, jak zasáhla do mého života, mě skoro ani nedojala. Uvědomil jsem si i to, že jsem neměl utéct jako malý kluk. Měl jsem vzít rozum do hrsti, zavolat policii a povědět jim pravdu. Věděl jsem, že teď nebudu mít klidnou chvilku, dokud vyšetřování neskončí a Helenina smrt nebude prohlášena za nešťastnou náhodu.

Bylo jisté, že začnou zjišťovat, kdo byl ten záhadný Douglas Sherrard. Věděl jsem od Heleny, že pronajala vilu na tohle jméno. Agent, s nímž vyjednávala, tuhle informaci policii určitě nesmící. Budou se ptát, kdo je ten Douglas Sherrard? Kam se poděl? Třeba to ale nebudou brát tak důkladně. Zjistí, že Helena nebyla žádná paní Sherrardová, prostě za ní měl přijet nějaký muž a nakonec se neukázal. Bude jim to stačit? Zakryl jsem své stopy dost důkladně, aby se mě nedomákli, pokud začnou po Sherrardovi opravdu pátrat?

Seděl jsem ve svém obývacím pokoji s výhledem na Forum Romanům a potil jsem se. Když po nějaké době zazvonil telefon, jen s vypětím všech sil jsem se dokázal donutit, abych se zvedl z křesla a šel k němu.

„Haló,“ řekl jsem a slyšel jsem, že skřehotám jak žába.

„Tos ty, Ede?“

Poznal jsem Maxwellův hlas.

„Jasně, já, kdo jiný?“

„Mohl bys sem okamžitě zajet?“ Hlas mu přeskakoval rozčilením. „Můj ty bože. Tohle mi byl čert dlužen. Před chvilkou volali z policie. Prý našli Helenu Chalmersovou… zabila se.“

„Že se zabila? Co se jí stalo?“

„Přijeď, ano? Budou tu každou chvilku a chtěl bych, abys byl u toho.“

„Hned jsem tam,“ ubezpečil jsem ho a zavěsil jsem.

Tak už je to tady. Přišlo to trochu dřív, než jsem čekal. Přešel jsem pokoj, nalil jsem si na dva prsty skotské a obrátil jsem sklenici do sebe. Zjistil jsem, že mám trochu nejisté ruce, a když jsem se zahlédl v zrcadle nad barem, viděl jsem, že mám obličej žlutý jako vosk a vyděšený pohled.

Vyšel jsem z bytu a zamířil do suterénní garáže. Když jsem vyjel do přecpaných ulic, začínala whisky účinkovat. Strach trochu polevil. Když jsem zastavil před budovou Western Telegramu, ruce se mi už skoro netřásly.

Maxwella s Ginou jsem našel v první kanceláři. Maxwell vypadal zničeně. Tvář měl bílou jako čerstvě napadaný sníh. I Gina se tvářila ustaraně. Když jsem vešel, nejistě na mne pohlédla a pak se stáhla do pozadí, ale i tak jsem cítil, že ze mne nespouští oči.

„Zaplaťpánbůh že jsi tu,“ oddechl si Maxwell. Jeho nevraživost í uhlazenost byly tytam. „Co jen tomuhle řekne dědek? Kdo mu to poví?“

„Jen klid,“ zarazil jsem ho. „Co se vlastně stalo? No tak! Vymáčkni se!“

„Nic bližšího mi neřekli. Jen to, že ji našli zabitou. Spadla v Sorrentu se skály,“

„Že spadla se skály?“ Hrál jsem tu komedii ze všech sil. „A co, prosím tě, dělala v Sorrentu?“

„Co já vím?“ Maxwell si nervózně zapálil cigaretu. „Tohle jsem zkrátka celý já – takováhle věc se mi musí stát, sotva se tu ukážu, poslyš, Ede, budeš to muset dát vědět Chalmersovi. Ten bude řádit jak pominutý.“

„Jen klid. Já mu to řeknu. Ale pořád nechápu, co dělala v Sorrentu.“

„Policajti to třeba budou vědět. Panebože! Tohle se musí stát zrovna mně!“ Uhodil si pěstí do dlaně. „Budeš to muset vzít do ruky, Ede. Znáš Chalmerse. Bude chtít, aby se to vyšetřilo. Zaručeně bude chtít, aby se to vyšetřilo. Bude čekat…“

„Ale zavři už tu klapačku!“ okřikl jsem ho. „Přestaň už s tím panikařením. Ty za to přece nemůžeš. Když bude chtít vyšetřování, ať si je má.“

Pokusil se trochu se ovládnout.

„Tobě se to mluví. Na tebe nedá dopustit. Ale já mu můžu být ukradený.“

V té chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil poručík Italo Carlotti z římského oddělení pro vraždy.

Carlotti byl malý, snědý, s opálenou vrásčitou tváří a světle modrýma pronikavýma očima. Táhlo mu na pětačtyřicítku, ale vypadal na třicet. Znal jsem ho už dva nebo tři roky a dobře jsme spolu vycházeli. Znal jsem ho jako bystrého, svědomitého, ale nikterak geniálního policistu. Výsledků dosahoval pečlivou mravenčí pílí.

„Myslel jsem, že jste na dovolené,“ řekl, když mi podával ruku.

„Zrovna jsem se chystal odjet, ale tohle mi do toho přišlo,“ vysvětloval jsem. „Znáte se se slečnou Valettiovou? Tohle je pan Maxwell. Zastupuje mě po dobu mé dovolené.“

Carlotti podal Maxwellovi ruku a uklonil se Gine.

„Tak povídejte,“ spustil jsem na něj. Sedl jsem si na Ginin stůl a mávl jsem rukou ke křeslu. „Víte určitě, že to je Helena Chalmersová?“

„Myslím, že o tom nemůže být pochyb,“ ujistil mě. Postavil se přede mne a o nabízené křeslo neprojevil zájem. „Před třemi hodinami jsem dostal od neapolské policie zprávu, že na úpatí skály, osm kilometrů od Sorrenta, bylo nalezeno tělo neznámé mladé ženy. Názor tamní policie byl, že se patrně zřítila z pěšiny na vrcholu útesu. Před půl hodinou mi oznámili, že mrtvá byla identifikována jako signorina Helena Chalmersová. Poblíž místa, kde došlo k neštěstí, měla pronajatou vilu. Po prohlídce vily a obsahu zavazadel se zjistilo, o koho jde. Potřeboval bych teď, aby někdo od vás jel se mnou do Sorrenta a dosvědčil totožnost mrtvé.“

S tímhle jsem nepočítal. Při představě, že bych měl jít do márnice a dívat se na to, co zbylo z Helenina půvabu, na mne šly mrákoty.

Maxwell si přispíšil. „Ty ses s ní viděl, Ede. Bude to na tobě. Já ji znám jen z fotek.“

Carlotti se na mne podíval. „Jedu tam rovnou odsud. Mohl byste jet se mnou?“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem a sklouzl jsem se stolu. Pak jsem se obrátil k Maxwellovi. „Drž všechno pod pokličkou, dokud ti ne-brnknu. Třeba to vůbec není ona. Zavolám ti, jak budu něco vědět. Cekej tu, dokud se ti neozvu.“

„A co bude s Chalmersem?“

„Já to s ním srovnám,“ slíbil jsem a pak jsem kývl na Carlottiho. „Můžeme vyrazit.“

Jak jsem vycházel z kanceláře Carlottimu v patách, poplácal jsem Ginu po rameni.

Teprve cestou na letiště jsem se Carlottiho zeptal: „Máte nějakou představu, jak k tomu došlo?“

Bezvýrazně se na mne zadíval.

„Už jsem vám to přece říkal – zřítila se se skály.“

„To vím, že jste mi to říkal. Je v tom ještě něco víc?“

Pokrčil rameny, jak jimi dokáže pokrčit jen Ital.

„Nevím. Vilu měla pronajatou na jméno paní Sherrardová. Vdaná nebyla, že ne?“

„Pokud vím, tak ne.“

Zapálil si jedno z těch smradlavých italských retek a vyfoukl kouř okýnkem.

„Není to jednoduchá záležitost,“ prohodil po delší odmlce. „Signor Chalmers má velký vliv. Nerad bych si způsobil nepříjemnosti.“

„Já zrovna tak. Má velký vliv, a navíc je to můj šéf,“ Zabořil jsem se hlouběji do sedadla. „Co v tom ještě nehraje – kromě toho, že si hrála na paní Sherrardovou?“

„Vy jste se s ní znal?“ Jeho chladný modrý pohled se zapíchl do mých očí. „Zatím o tom kromě vás, mne a neapolské policie nikdo neví, ale dlouho to neututláme. Zdá se, že měla milence.“

Protáhl jsem obličej.

„To bude Chalmers nadšením bez sebe. Musíte si dávat pozor na jazyk, až budete mluvit s novináři, pane poručíku.“

Přikývl.

„Toho jsem si vědom. Vilu údajně najala pro pana Douglase Sherrarda s chotí. Myslíte, že byla třeba tajně vdaná?“

„Vyloučené to není, ale moc se mi to nezdá.“

„Já bych také neřekL Myslím si, že si do Sorrenta vyjela na neoficiální líbánky.“ Znovu výmluvně pokrčil rameny. „To se stává. Znáte nějakého Douglase Sherrarda?“

„Ne.“

Oklepl popel z cigarety.

„Grandi, který má tenhle případ na starosti, předpokládá, pokud vím, že to byla prostě nešťastná náhoda. Požádal mě, abych mu pomohl s vyšetřováním jen proto, že signor Chalmers je tak významná osoba. Je smůla, že je v tom zapletený ten milenec. Nebýt toho, byl by to docela jasný případ.“

„Třeba nebude nutné se o něm zmiňovat,“ nadhodil jsem a díval jsem se okénkem na ubíhající krajinu.

„To je možné. Vy náhodou nevíte, jestli měla milence?“

„Nevím o ní dohromady nic.“ Cítil jsem, jak mi vlhnou dlaně. „Nesmíme se ukvapit. Ještě jsme neviděli mrtvolu. Kdoví jestli je to skutečně ona.“

„Obávám se, že to bude ona. Na všech šatech a kufrech je její monogram. V jejích zavazadlech se našly dopisy. Popis odpovídá přesně. Myslím, že o tom nemůže být pochyb.“

Zbytek cesty na letiště jsme už mlčeli. Teprve v letadle Carlotti náhle prohodil: „Budete muset signoru Chalmersovi vysvětlit celou situaci. To, že pronajala vilu pod nepravým jménem, vyjde jistě při koronerově přelíčení najevo. Chápete jistě, že to je věc, kterou nemůžeme zamlčet.“

Měl toseví strach, že ho čekají patálie s Chalmersem.

„Ale samozřejmě,“ ujistil jsem ho. „Z toho nás hlava bolet nemusí.“

Úkosem se po mně podíval.

„Signor Chalmers má velký vliv.“

„To jistě má, ale měl jím taky trochu působit na svou dceru, aby se nedostala do takovéhle situace.“

Zapálil si další z těch svých příšerných cigaret, opřel si záda, zapomněl na vezdejší svět a ponořil se do svých myšlenek. Následoval jsem jeho příkladu.

Překvapilo mě, že mluvil tak málo o Douglasu Sherrardovi. Trochu mě to zneklidňovalo. Znal jsem Carlottiho. Postupoval pomalu, ale důkladně.

V Neapoli jsme byli někdy kolem poledne. Policejní auto už na nás čekalo. Vedle něho stál poručík Grandi od neapolské policie a vyhlížel nás.

Byl to chlapík prostředního vzrůstu s ostře řezanou tváří, vážnýma temnýma očima a olivovou pletí. Podával mi ruku a díval se přitom kamsi přes mé pravé rameno. Měl jsem dojem, že zrovna bez sebe radostí nad mým příjezdem není. Posadil Carlottiho na zadní sedadlo a mne dopředu vedle řidiče. Sám nasedl ke Carlottimu.

Po celou dlouhou rychlou jízdu do Sorrenta ke mně zezadu zaléhalo neúnavné bubnování jeho hbité italštiny, ztlumené skoro v šepot.

Pokoušel jsem se vyslechnout, o čem je řeč, ale svištění větru a hukot motoru mi v tom bránily. Vzdal jsem se, zapálil jsem si cigaretu, pozoroval jsem rovnou, přímou silnici, jak ubíhá proti nám, a vzpomínal jsem na svou noční vražednou projížďku.

Dojeli jsme do Sorrenta. Řidič nás zavezl zadem kolem nádraží k malému cihlovému baráčku, který sloužil za městskou márnici.

Vystoupili jsme z vozu.

Carlotti se mě snažil povzbudit: „Já vím, je to nepříjemné, ale musí to být. Někdo musí dosvědčit její totožnost.“

„Mně to nevadí,“ ujistil jsem ho.

Ale vadilo mi to. Byl jsem zpocený jak myš a nejspíše taky zelený jak sedma. Ale tím jsem se teď znepokojovat nemusel. Za takových okolností by asi těžko kdo vypadal jinak.

Šel jsem za Carlottim do budovy a dlaždičkovanou chodbou jsem ho následoval až do malé, holé místnůstky.

Uprostřed místnůstky stál stůl a na něm se pod prostěradlem rýsovalo lidské tělo.

Došli jsme až ke stolu. Srdce mi vynechávalo. Bylo mi tak zle, až jsem se strachoval, že omdlím.

Díval jsem se, jak Carlotti vztahuje ruku a odhrnuje prostěradlo.

III

Toseví, že to byla Helena a samozřejmě mrtvá, jak zákon káže.

Někdo ji už sice zkušenou rukou omyl a upravil ji do podoby co nejpřijatelnější, ale stopy strašlivého pádu jí ve tváři přece jen zůstaly.

Pohled na její mrtvý rozbitý obličej nebyl nijak pěkný.

Zvedl se mi žaludek. Odvrátil jsem se. Grandi, který stál za mnou, mi stiskl paži a Carlotti upravil prostěradlo do původní polohy.

Vyškubl jsem se Grandimu a vyšel jsem na chodbu. Svěží průvan z otevřených dveří mě přivedl jakžtakž k sobě.

Oba detektivové vyšli tiše za mnou a všichni tři jsme se zvolna vraceli k vozu.

„Ano, je to ona,“ řekl jsem, když jsme k němu došli. „Na beton.“

Carlotti nakrčil ramena. „Doufal jsem, že to snad bude mýlka. Budou s tím potíže. Jistě se to objeví v novinách.“

Zjevně mu pořád dělalo těžkou hlavu, co tomu všemu řekne Chalmers. Věděl, že Chalmers má dost vlivu, aby ho nechal vyhodit z místa, pokud udělá jediný chybný krok.

„To budou,“ přisvědčil jsem. Líto mi ho nebylo. Měl jsem dost svých starostí na to, abych litoval někoho jiného než sebe. „Budu muset poslat telegram panu Chalmersovi.“

Carlotti si zapálil další ze svých příšerných cigaret. Odhodil hořící sirku a navrhl: „Zajedeme si teď na stanici. Odtamtud si budete moci zatelefonovat.“

Nasedli jsme. Carlotti s Grandim dozadu, já dopředu vedle řidiče. Proplétali jsme se přeplněnou hlavní ulicí k policejní stanici a nikdo z nás nepromluvil. Když jsme dorazili na místo, cítil jsem se už trochu víc ve své kůži, i když docela jsem se přece jen ještě nevzpamatoval. Nechali mě o samotě v jedné z kanceláří a sami odešli někam vedle na poradu.

Zavolal jsem Maxwellovi.

„Je to jasné,“ řekl jsem mu, sotva jsem ho měl na drátě. „Je to Helena a žádná jiná.“

„Kristepane! Co si teď počneme?“

„Pošlu Chalmersovi telegram. Nechám mu tři hodiny času, aby se trochu otřepal z prvního otřesu, a pak mu zavolám.“

Slyšel jsem, jak sípe jako astmatický děda.

„Víc s tím zřejmě dělat nemůžeš,“ vypravil ze sebe po delším mlčení. „Poslyš, jestli bych mohl něco zařídit já…“

„Hleď si práce,“ vybídl jsem ho. „Kvůli tomu, že Chalmersova dcera slítla se skály, noviny vycházet nepřestanou.“

„Rád, když si vezmeš na starost Chalmerse,“ řekl stísněně. „Víš, já bych se do toho vůbec neměl míchat, Ede. Ty se na to hodíš líp. Tebe má rád. Má tě za chytrého. Já mu můžu být ukradený. Já si vezmu na starost práci v redakci a ty si vem na starost Chalmerse.“

„Tak platí. Dal bys mi slečnu Valettiovou, prosím tě?“

„Jistě. Počkej chviličku.“

Úleva v jeho hlase byla až komická.

Za okamžik se ozval Ginin střízlivý hlas.

„Tak je tedy mrtvá, Ede?“

„To je. Mrtvá jaksepatří. Máš poruče zápisník, prosím tě? Chtěl bych, abys poslala Chalmersovi telegram.“

„Můžeš diktovat.“

Tohohle jsem si u Giny odjakživa cenil. Ať se děje, co se děje, nikdy neztrácí nervy.

Nadiktoval jsem jí telegram pro Chalmerse. Sděloval jsem mu, že jeho dceři se přihodilo neštěstí. S hlubokou soustrastí mu musím oznámit, že zahynula. V 16.00 evropského času mu zavolám domů a vylíčím mu podrobnosti. Tím jsem získal tři hodiny na to, abych si ty podrobnosti stačil nějak sehnat a zjistit, jak daleko policie ve svém pátrání pokročila. Taky budu mít čas vymyslet si nějakou povídačku o tom, co jsem v době neštěstí dělal sám; třeba se mi může hodit.

Gina slíbila, že telegram okamžitě odešle.

„To udělej,“ řekl jsem. „Je taky možné, že Chalmers nebude čekat, až se mu ozvu, a zavolá sám. Pokud k tomu dojde, nevíš nic, rozumíš? Drž se od toho radši dál, Gino. Ty prostě nic nevíš. Řekni mu, že přesně ve čtyři mu zavolám.“

„Spolehni se, Ede.“

Její klidný, věcný hlas působil konejšivě. Pustil jsem sluchátko do vidlice a odstrčil si židli od stolu. V té chvíli vešel Carlotti.

„Jeru se podívat na místo, kde se ta nehoda stala,“ oznámil mi. „Nechcete jet se mnou?“

Zvedl jsem se.

„Jistě, pojedu.“

Když jsme vycházeli z kanceláře, Grandi už čekal na chodbě. Možná že to bylo jen mým špatným svědomím, ale měl jsem šeredný pocit, že si mě měří pohledem plným podezření.

ČÁST ČTVRTÁ

I

Policejní člun obeplouval útes. Seděl jsem na zádi vedle Carlottiho. Carlotti pokuřoval a na očích měl sluneční brýle s modrými skly. Přišlo mi podivné vidět policistu s brýlemi proti slunci. Připadalo mi, že by muž zákona neměl podléhat takové rozmazlenosti.

Grandi s třemi uniformovanými policisty seděl uprostřed lodi. Ten sluneční brýle neměl, nikdy by nedopustil, aby sebemíň ztratil ze své korektní důstojnosti.

Carlotti pohlédl na vrcholek útesu. Zkřivil obličej. Zřejmě si představoval, jaké to musí být, padat z takové výšky. Zvedl jsem oči a napadlo mě totéž. Pod obrovitou skálou jsem si připadal jako trpaslík.

Člun dohrkal do zátoky. Přirazil k balvanům a vyškrábali jsme se ven.

Grandi ohlásil Carlottimu: „S ničím jsme tu nehýbali. Chtěl jsem, abyste si to napřed sám prohlédl. Odklidili jsme jen mrtvou.“

Pustili se s Carlottim do systematické prohlídky celého okolí. Abych jim nepřekážel, usadil jsem se s dvěma policisty na balvanech a pozoroval jsem jejich úsilí. Třetí z policistů zůstal v člunu.

Netrvalo dlouho a Grandi objevil pouzdro na kameru, které jsem shodil se skály. Leželo mezi dvěma balvany, napůl pod vodou. Grandi je vylovil a prohlížel si je s Carlottim jako dva profesoři, zkoumající vzorek horniny z Marsu.

Všiml jsem si, jak opatrně Carlotti s pouzdrem zachází, a gratuloval jsem si, že jsem si dal tu práci s odstraňováním otisků.

Nakonec vzhlédl ke mně.

„Tohle bude určitě její. Zabývala se fotografováním?“

Měl jsem na jazyku přitakání, ale včas jsem se zarazil.

„Nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Většina Američanů si s sebou do Itálie kameru bere.“

Carlotti přikývl a předal pouzdro jednomu z policistů, který je opatrně vsunul do sáčku z umělé hmoty.

Pokračovali v hledání. Za nějakých deset minut, když se už trochu vzdálili od mého stanoviště, učinili další objev. Grandi se shýbl a vytáhl něco ze skalní rozsedliny. Oba dva zůstali stát těsně vedle sebe zády ke mně a prohlíželi si nález.

Cekal jsem, pokuřoval, srdce mi bouchalo a jazyk se mi lepil na patro.

Po nějaké době, která mi připadala jako celá věčnost, zamířil Carlotti ke mně. Sklouzl jsem s balvanu a vyšel jsem mu vstříc. Viděl jsem, že drží v ruce to, co zbylo z Heleniny kamery. Aparát zřejmě při pádu z útesu narazil na skálu. Na boku byl promáčknutý a čočky teleobjektivu byly napadrť.

„Tohle by mohlo být vysvětlení celé nehody,“ ukazoval mi Carlotti kameru. „Nejspíš právě natáčela nějaký záběr a držela kameru u oka.“ Zvedl kameru a přiložil k oku hledáček. „Kamera jí zacláněla rozhled, a pokud při filmování stála na okraji pěšiny, žádný div, jestli šlápla vedle.“

Vzal jsem mu kameru z ruky a podíval jsem se na ukazatele exponovaného filmu. Ukazoval tři metry šedesát.

„Uvnitř je film,“ upozornil jsem ho. „Nevypadá to, že by se voda dostala až k němu. Nechtě ho vyvolat, a uvidíte, co právě filmovala.“

Zdálo se, že ho můj nápad potěšil.

Celou cestu k přístavišti i během plavby k místu, kde se Helena zabila, se určitě potajmu strachoval, že ho čekají tahačky s Chalmersem.

„Nebýt toho, že vystupovala jako paní Sherrardová,“ povzdechl si a vzal si kameru nazpět, „byl by to docela jasný případ. Teď se zastavíme ve vile. Chci si promluvit s tou posluhovačkou.“

Vrátili jsme se do sorrentského přístavu bez dvou policistů, které jsme nechali na místě, aby se ještě poohlédli po případných stopách. Zdálo se, že nejsou vyhlídkou na další lezení po skálách nijak uchváceni. Neměl jsem jim to za zlé. Bylo tam vedro k padnutí a nikde ani kousíček stínu.

Po návratu do přístavu jsme nasedli do policejního auta a ujížděli jsme k vile.

Zpáteční cesta ze zálivu do přístavu a jízda k vile nám dohromady zabraly něco přes půldruhé hodiny.

Vystoupili jsme z policejního vozu, prošli jsme bránou a kráčeli po příjezdové cestě. Lincoln dosud stál na asfaltovém parkovišti před domem.

„To je její vůz?“ zeptal se Carlotti.

Řekl jsem, že nevím.

Grandi nám netrpělivě skočil do řeči a prohlásil, že si už nechal prověřit číslo. Helena si tohle auto koupila před deseti týdny, krátce po svém příjezdu do Říma.

Podivil jsem se, kde na ně vzala peníze. Nešlo mi to na rozum. Říkal jsem si, že třeba telegraf ovála otci, aby jí něco poslal, ale když jsem si připamatoval jeho řeči o tom, že musí vystačit s kapesným, které dostává, nezdála se mi tahle verze zrovna dvakrát pravděpodobná.

Nahrnuli jsme se do haly. Carlotti mě zdvořile požádal, abych se laskavě posadil a počkal, až vilu prohledají.

Sedl jsem si a čekal.

Hezkou chvilku pobyli v ložnici. Když Carlotti vyšel, nesl malou koženou skřínku, takovou, jakou koupíte ve Florencii, když chcete mermomocí přivézt domů nějaký dárek.

„Tohle byste si měl vzít k sobě,“ řekl a položil skřínku na stůl. „Musíme to odevzdat signoru Chalmersovi. Nechtěl byste mi na to ‚napsat stvrzenku?“

Nadzdvihl víčko. Ve skřínce byla hromádka klenotů. Dva prsteny, jeden s velkým safírem, druhý s třemi brilianty. Pak tam byl briliantový náhrdelník a náušnice. Na šperky nejsem žádný znalec, ale i mně bylo jasné, že tyhle věcičky musely stát pěknou kupu peněz.

„Jsou překrásné,“ řekl Carlotti. Hlas mu zazněl skoro roztouženě. „Ještě štěstí, že se sem nikdo ne vloupal, když byla vila bez dozoru,“

Vzpomněl jsem si na ramenatého vetřelce.

„Kde byly?“ zeptal jsem se.

„Na toaletním stolku, pro zloděje jako nachystané.“

„A jsou pravé? Chci říct, jestli to nejsou imitace?“

„Toseví že jsou pravé,“ zamračil se na mne. „Odhadoval bych, že mohou mít cenu kolem tří miliónů lir.“

Sepisoval stvrzenku, kterou jsem mu měl podepsat, a já nemohl odtrhnout oči od skřínky a jejího obsahu. Na toaletním stolku, pro zloděje jako nachystané! V zádech mě nepříjemně šimralo. Tak se zdá, že vetřelec, kterého jsem tu viděl, přece jen nebyl zloděj. Ale kdo to tedy byl? Zazvonil telefon a já sebou škubl.

Carlotti zvedl sluchátko.

„Si… si… si…“ říkal. Dlouho naslouchal, pak cosi zabrumlal a zavěsil.

Vešel Grandi. V očích měl otázku.

Carlotti si zapálil cigaretu a pak řekl: „Právě došel pitevní nález.“

Viděl jsem, že něco není v pořádku. Oči mu neklidně těkaly.

„Tak už aspoň víte, jak zemřela,“ pokusil jsem se prolomit mlčení, které se po jeho slovech rozhostilo.

„Ano, o tom není pochyb.“

Poodešel od telefonu. Cítil jsem jeho neklid jako dotyk cizí ruky ve tmě.

„Tak co ještě zjistili?“

Uvědomoval jsem si, jak nepřirozeně zní můj hlas. Grandi se otočil a zadíval se na mne.

„Ano, zjistili ještě něco,“ povzdechl Carlotti. „Signorina Chalmersová byla těhotná.“

II

Než Carlotti dokončil prohlídku vily a výslech posluhovačky, bylo už skoro půl čtvrté.

Posluhovačku jsem ani neviděl.

Carlotti s ní mluvil v kuchyni a ke mně jen slabě zaléhalo bzučení jejich rozhovoru. Seděl jsem v hale, kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a myšlenky se mi v hlavě v panice honily jak veverka v kleci.

Tak Helena byla těhotná!

To bude poslední hřebík do mé rakve, až zjistí, kdo byl Douglas Sherrard. Věděl jsem, že nemám na svědomí ani její smrt, ani její těhotenství, jenže pokud vyjdou fakta najevo, nikdo mi to neuvěří.

Co jsem to jen byl za nemožného, zabedněného idiota, že jsem se s tou holkou kdy zapletl!

Ale kdo byl její milenec?

Znovu se mi vybavil neznámý ramenatý hromotluk, kterého jsem tu viděl včera večer. Nebyl to právě on? Možné to bylo. Teď bylo jasné, že krást sem nepřišel. Žádný zloděj by nenechal ležet na toaletním stolku šperky za tři milióny lir.

Znovu a znovu jsem si to v duchu převracel, pokukoval jsem po hodinách a uvědomoval jsem si, že za půl hodiny budu muset Chalmersovi vylíčit podrobnosti Heleniny smrti.

Čím víc jsem si to rozebíral, tím zřetelněji jsem si uvědomoval, že stačí jediný chybný krůček a jsem vyřízený.

Když ručičky na hodinách ukazovaly za minutu tři čtvrti na čtyři, vešel do haly Carlotti.

„Komplikuje se to,“ oznámil pochmurně.

„Já vím. To jste mi už říkal.“

„Myslíte, že by byla schopna spáchat sebevraždu?“

Jeho otázka mě vylekala.

„Nevím. Říkám vám pořád, že jsem ji dohromady neznal.“ Zdálo se mi, že je na čase trochu to rozvést, a tak jsem pokračoval: „Chalmers mě někdy před čtvrt rokem požádal, abych na ni počkal na letišti a zavezl ji do hotelu. To jsem udělal a od té doby jsem ji sotva párkrát zahlédl. Prostě o ní nevím vůbec nic.“

„Grandi si myslí, že ji třeba její milenec opustil,“ vedl Carlotti dál svou. Nezdálo se, že by věnoval mým výkladům pozornost. „Myslí si, že se třeba v zoufalství nad tím vrhla se skály.“

„Takové věci Američanky nedělají. Na to jsou moc praktické. S takovouhle teorií na Chalmerse radši nechoďte. Nemusela by se mu zamlouvat.“

„Já teď nemluvím se signorem Chalmersem. Mluvím s vámi,“ řekl tiše Carlotti.

Dovnitř vešel Grandi a usadil se do křesla. Upíral na mne chladný, nevraživý pohled. Z jakéhosi záhadného důvodu mě zřejmě nemohl vystát.

„Mně můžete říkat, co chcete,“ pokračoval jsem, obrácen ke Carlottimu. „Já vám stejně nic platný nebudu. Ale před Chalmersem si dejte pozor na jazyk.“

„Ano,“ přikývl Carlotti. „Všechno chápu. Ale spoléhám se, že nám pomůžete. Šlo nepochybně o milostnou záležitost. Posluhovačka mi vyprávěla, že sem signorina dorazila předevčírem. Přijela sama. Posluhovačka řekla, že druhý den – to znamená včera – sem za ní má přijet její manžel. Posluho vačka tvrdí, že ho najisto čekala. Byla prý velmi veselá.“ Odmlčel se a pohlédl na mne. „To jsem alespoň slyšel od posluhovačky. Ženy tyhle věci velmi dobře odhadnou.“

„Jen povídejte,“ vybídl jsem ho. „Já vám neodporuju.“

„Ten muž měl přijet do Sorrenta v 15.30. Signorina se mu prý chystala jet naproti k vlaku. Posluhovačce řekla, aby přišla v devět večer sklidit po večeři. Posluhovačka odešla z vily v jedenáct dopoledne. Mezi tou dobou a dobou, kdy by byla měla signorina vyjet na nádraží, se muselo přihodit něco, co jí buď v cestě zabránilo, anebo ji přimělo změnit původní záměr a zůstat doma.“

„Co by se jí mohlo přihodit?“

Pokrčil rameny.

„Třeba dostala nějaký vzkaz. Žádný telefonický rozhovor není zaznamenán. Nevím. Myslím si, že je docela dobře možné, že se nějak dozvěděla, že její milenec nepřijede.“

„To už hádáte,“ namítl jsem. „Dejte pozor, abyste Chalmersovi neříkal dohady.“

„Než s ním budu mluvit, budeme už možná znát některá fakta. Zatím zkouším různé teorie.“ Neklidně se zavrtěl. Bylo zřejmé, že ho celá situace zneklidňuje a trápí. „Ověřuji si, je-li Grandiho teorie o tom, že se v návalu deprese vrhla se skály, únosná.“

„A co na tom koneckonců sejde?“ řekl jsem. „Mrtvá je tak jako tak. Nedalo by se to prohlásit za nešťastnou náhodu? Není přece potřeba vytrubovat do světa, že byla těhotná, nebo snad ano?“

„Koroner bude mít k dispozici pitevní nález. Nedá se to utajit.“

Grandi netrpělivě zavrčel: „Já vím, co mám teď dělat. Musím najít toho chlapa Sherrarda.“

Jako by mi někdo přejel po krku rampouchem.

„Musím zavolat panu Chalmersovi,“ podotkl jsem rádoby bezstarostným tónem. „Bude chtít vědět, co se děje. Co mu mám říct?“

Vyměnili si pohledy.

„V tomto stadiu vyšetřování bude nejlíp říkat mu co nejmíň,“ usoudil Carlotti. „Myslím, že by nebylo rozumné zmiňovat se o tom Sherrardovi. Co kdybyste mu řekl, že se zřítila se skály při filmování, že bude následovat úřední ohledání mrtvoly a další vyšetřování a že prozatím…“

Přerušilo ho zazvonění telefonu. Grandi sáhl po sluchátku, chvíli naslouchal a pak se podíval na mne.

„To je pro vás.“

Vzal jsem mu sluchátko z ruky.

„Haló?“

Ozvala se mi Gina. „Před deseti minutami mi volal pan Chalmers. Říkal, že je právě na odletu a že ho máš zítra v 18.00 čekat v Neapoli na letišti.“

Dlouze jsem se nadechl. Tohle mě zaskočilo.

„A co jinak?“

„Mluvil se mnou strašně úsečně,“ řekla Gina. „Jinak měl hlas jako vždycky.“

„Vyptával se?“

„Ne. Jen mi řekl, v kolik hodin přiletí a že fliu máš přijet naproti.“

„Dobře, budu tam.“

„Mám ještě něco zařídit?“

„Už ne. Běž domů, Gino, už tě nebudu potřebovat, dík.“

„Kdyby něco, budu celý večer doma.“

„Dobře, ale nedělej si starosti. Zatím ahoj.“ Zavěsil jsem.

Carlotti mě podmračeně pozoroval.

„Chalmers přiletí zítra v 18.00 do Neapole,“ sdělil jsem mu. „Do té doby byste měli mít v kupě nějaká fakta. A nemyslete si, že mu budete říkat co nejmíň. Ten bude chtít vědět všechno a do detailů.“

Carlotti se zašklebil a vstal.

„Do zítřka do večera bychom toho Sherrarda mohli mít,“ Podíval se na Grandiho. „Nechtě mi tu jednoho z vašich lidí. Ať to tu hlídá až do odvolání. Do Sorrenta nás můžete zavézt sám. Nezapomeňte si tu ty šperky, signore Dawsone.“

Vzal jsem koženou skřínku a strčil ji do kapsy.

Cestou ze schodů navrhl Carlotti Grandimu: „Nechám vás v Sorrentu. Pokuste se zjistit, jestli tam toho Sherrarda někdo nezná nebo jestli ho tam někdo neviděl. Prověřte všechny Američany, kteří tam včera přijeli, a zvlášť se zaměřte na ty, co přijeli sami.“

Bylo vedro k zalknutí, ale já cítil, jak mi pot na tváři stydne.

III

Na neapolské letiště jsem dorazil pár minut před šestou. Dozvěděl jsem se, že letadlo z New Yorku přiletí na čas a má tu být každou chvíli.

Šel jsem k turniketům, zapálil jsem si cigaretu a čekal jsem. Mimo mne tam stáli ještě čtyři další lidé: dvě postarší dámy, tlustý Francouz a platinová blondýnka s poprsím, jaké je jinak k vidění jen na stránkách Esquiru. Měla na sobě bílý kožený kostýmek a malý černý klobouček s briliantovou ozdobou, která musela někoho stát slušný balík.

Podíval jsem se po ní a ona se otočila. Naše oči se setkaly.

„Promiňte prosím, nejste pan Dawson?“ optala se.

„Ano, jsem,“ užasl jsem a smekl jsem klobouk.

„Já jsem Chalmersová, manželka Sherwina Chalmerse.“

Vytřeštil jsem oči.

„Opravdu? Copak pan Chalmers už je tu?“

„Ne, ne. Já byla minulý týden na nákupech v Paříži,“ zašvitořila a zkoumavě si mě prohlížela hlubokýma fialkovýma očima. Byla krásná tou tvrdou krásou newyorské revuální tanečnice. Bylo jí nanejvýš třiadvacet čtyřiadvacet let, ale jakási protřelost v jejím výrazu ji dělala starší. „Manžel mi poslal telegram, abych mu přijela naproti. To je hrůza, viďte!“

„To je.“

Pohrával jsem si s kloboukem.

„Příšerné neštěstí… taková mladá.“

„Je to strašné, když se taková věc přihodí,“ přitakal jsem.

„Vy jste se s ní znal dobře, pane Dawsone?“

„Viděl jsem ji jen párkrát.“

„Pořád nemohu pochopit, jak k tomu mohlo dojít.“

„Policie předpokládá, že fotografovala a nedávala pozor, kam šlape.“

Zvuk přistávajícího letounu přerušil tuhle trapnou konverzaci.

„Myslím, že letadlo už je tu,“ poznamenal jsem.

Stáli jsme vedle sebe a pozorovali, jak letadlo dosedá na letištní plochu. Pár minut nato se začali trousit cestující. Chalmers proběhl turniketem jako první. Poodstoupil jsem stranou, aby se mohl uvítat se ženou. Vyměnili si pár slov, pak se Chalmers obrátil ke mně a podal mi ruku. Upřel na mne oči a sdělil mi, že chce být co nejdřív v hotelu, že si v téhle chvíli nepřeje hovořit o Heleně, a přikázal mi, abych mu zařídil na sedmou hodinu v hotelu schůzku s představiteli policie.

Usadil se se svou ženou na zadním sedadle rollse, kterého jsem pro ně najal, a já, protože mě nevybídl, abych přisedl k nim, jsem se uvelebil vedle šoféra.

V hale hotelu mě Chalmers propustil strohým: „Na shledanou v sedm, Dawsone,“ oba zmizeli ve výtahu, který s nimi odsvištěl do čtvrtého patra, a já byl z toho všeho tak trochu vedle.

Znal jsem Chalmerse z fotografií, ale v životní velikosti působil ještě impozantně ji. Třebaže jeho nevysoká bachratá postava připomínala spíš než co jiného pivní soudek, dokázal ze sebe vyzařovat fluidum, v němž si všichni kolem připadali jako trpaslíci. Nejlíp ho snad popíšu, když řeknu, že mi připomínal Mussoliniho v době jeho největší slávy. Měl tutéž nemilosrdnou předsunutou bradu, tmavou pleť a ledově pichlavé oči. Bylo nepochopitelné, že mohl zplodit dceru, jako byla Helena, jejíž křehká, jemná krása mi byla tak osudná.

Když jsme se o sedmé přihrnuli s Carlottim a Grandim do přepychového apartmá, které mu hotel Vesuvius zajistil, byl už převlečený, podle všeho i oholený a vysprchovaný, a seděl v čele obrovského stolu uprostřed přijímacího pokoje, doutník mezi zuby a zachmuřený, zlověstný výraz v očích.

U okna seděla jeho žena June. Měla na sobě přiléhavé šaty z blankytně modrého hedvábí a dlouhé úhledně tvarované nohy zkřížené, takže bylo vidět výstavně krásná kolena, která k sobě přivábila Grandiho pohled a vyloudila na jeho zapšklé tváři o chloupek oživenější výraz.

Představil jsem oba policisty a posadili jsme se.

Chalmers se na Carlottiho hodnou chvíli upřeně díval. Pak vyštěkl: „Tak spusťte! Chci slyšet fakta.“

Znal jsem se s Carlottim poměrně dobře už tři roky. Až do téhle chvíle jsem o něm jako o policistovi neměl valné mínění. Věděl jsem, že je svědomitý a své případy prý dokáže vždycky vyřešit, ale nikdy mi nepřipadalo, že by měl pro své povolání velké vlohy. Ovšem tím, jak během příštích dvaceti minut dokázal čelit Chalmersovi, mě donutil mé mínění od základu změnit.

„Fakta, signore Chalmersi,“ promluvil mírně, „budou pro vás asi bolestná, ale když je chcete slyšet, máte je mít.“

Chalmers seděl nehybně, tlusté pihovaté ruce složené na desce stolu, doutník, jehož dým se mu vinul kolem bezvýrazné tváře, pevně stisknutý v zubech. Malá ledově pichlavá očka dešťové barvy upíral na Carlottiho.

„Na tom nesejde, jaká jsou,“ zavrčel. „Ven s tím.“

„Před deseti dny opustila vaše dcera Řím a letecky odcestovala do Neapole. Vlakem potom odjela z Neapole do Sorrenta, kde navštívila agenta s realitami.“ Carlotti mluvil, jako by byl měl tuhle řeč už dlouho předem pečlivě nacvičenou a odříkával ji zpaměti. „Agentovi se představila jako paní Sherrardová, manželka amerického obchodníka, který tráví dovolenou v Římě.“

Pokradmu jsem se poohlédl po Chalmersovi. Seděl bez známky vzrušení, ruce měl složené na stole a doutník mu žhnul. Pak jsem se pootočil k jeho platinové manželce. Dívala se z okna a zdálo se, že vůbec neposlouchá.

„Chtěla si najmout na měsíc nějakou vilu,“ pokračoval Carlotti svou klidnou, dokonalou angličtinou. „Trvala na tom, aby to bylo někde na Oísamělém místě, na ceně jí nezáleželo. Náhodou měl agent něco podobného k dispozici. Zavezl signormu k vile a ona se rozhodla, že si ji pronajme. Přála si ještě, aby tam během jejich pobytu chodil někdo poklízet. Agent jí obstaral ženu z blízké vesnice, která byla ochotna do vily docházet. Tato žena, Maria Candallová, vypráví, že když 28. srpna přišla poprvé do vily, našla tam signorinu, která přijela pár hodin předtím ve sportovním lincolnu.“

Chalmers se ozval: „To auto měla zapsané na sebe?“

„Ano,“ přikývl Carlotti.

Chalmers odklepl popel z doutníku, přikývl a řekl: „Tak dál.“

„Signorina Marii řekla, že příštího dne má za ní přijet manžel. Bylo prý zřejmé, že je signorina do toho muže, kterému říkala Douglas Sherrard, velmi zamilovaná.“

Poprvé projevil Chalmers známku čehosi, co by se dalo nazvat lidským citem. Nahrbil široká ramena a pihovaté ruce zaťal v pěst.

Carlotti mluvil dál. „29. srpna přišla Maria do vily v 8,45. Umyla nádobí od snídaně, utřela prach a zametla. Signorina jí řekla, že pojede do Sorrenta k vlaku, který přijíždí v 15.30 z Neapole. Tím vlakem prý přijede její manžel. Kolem jedenácté Maria odcházela. Signorina v té chvíli rovnala květiny do vázy v hale. To bylo naposledy, alespoň pokud víme, kdy ji někdo spatřil živou.“

June Chalmersová si přehodila nohu přes nohu. Pootočila svou pohlednou hlavinku a zadívala se na mne. Její světaznalé fialkové oči si mě zamyšleně prohlížely. Nevydržel jsem jejich pohled a odvrátil jsem se.

„Co se přihodilo mezi touto dobou a čtvrt na devět večer, je v oblasti dohadů,“ hovořil Carlotti. „Třeba se to vůbec nikdy nedovíme.“

Chalmensovi se zakalily oči. Naklonil se kupředu.

„Proč zrovna čtvrt na devět?“ zeptal se.

„To je doba, kdy signorina zemřela,“ odpověděl Carlotti. „Zde je věc myslím naprosto nesporná. Hodinky se jí pádem roztříštily a zůstaly stát přesně na čtvrt na devět.“

Strnul jsem. Tak tohle pro mne byla novinka. To znamenalo, že se Helena zřítila někdy tou dobou, kdy já ji hledal ve vile. Nikdo na světě, žádný soudce ani porota, by mi neuvěřil, že nemám s její smrtí nic společného, kdyby se provalilo, že jsem byl v té době nablízku.

„Bylo by mi milejší, kdybych vám mohl říci,“ pokračoval Carlotti, „že smrt vaší dcery byla nepochybně nešťastná náhoda, ale prozatím to bohužel říci nemohu. Připouštím, že při povrchním pohledu na věc se toto vysvětlení nabízí. Víme, že s sebou na útesu měla filmovou kameru. Není vyloučeno, že byla tak zaujata záběrem, který zrovna natáčela, až se nebezpečně přiblížila k okraji srázu a zřítila se dolů.“

Chalmers vytáhl doutník z úst a odložil ho na popelník. Upřeně se zadíval na Carlottiho.

„Chcete mi nakukat, že její smrt nešťastná náhoda nebyla?“ zeptal se hlasem, kterým by se dalo řezat sklo.

June Chalmersová mě spustila z očí a naklonila hlavu ke straně. Poprvé za celou dobu jako by ji rozhovor zaujal.

„Je na koronerovi, aby o tom rozhodl,“ pokrčil rameny Carlotti. Nedal se vyvést z rovnováhy a vydržel Chalmersův mrazivý pohled bez jediného mrknutí. „Záležitost není docela jednoznačná. Řada podrobností ještě čeká na vyjasnění. V zásadě jsou pro smrt vaší dcery dvě možná vysvětlení: buď se se skály zřítila nešťastnou náhodou při filmování, anebo spáchala sebevraždu.“

Chalmers se nahrbil a tvář se mu zkřivila.

„Máte pro takovéhle tvrzení nějaký důvod?“ Dával znát, že by Carlotti ten důvod setsakramentsky měl mít.

Carlotti mu to naservíroval bez cirátů:

„Vaše dcera byla v osmém týdnu těhotenství.“

Následovalo dlouhé tíživé ticho. Netroufal jsem si zvednout oči k Chalmersovi. Prohlížel jsem si své zpocené ruce, stisknuté mezi stehny.

June se vzpamatovala první. „Proboha, Sherwine! Nemůžu uvěřit, že by…“

Pokradmu jsem hodil okem po Chalmersovi. Tvářil se vražedně, byl to výraz, jaký se občas objeví na filmovém plátně ve tváři podřadného herce v roli gangstera zahnaného do úzkých.

„Drž hubu!“ zařval na June hlasem otřásajícím se zuřivostí. Pak, když se znovu zadívala z okna, se obrátil na Carlottiho: „To máte od doktora?“

„Máme kopii pitevního nálezu,“ ujistil ho Carlotti. „Můžete si ji přečíst, pokud si budete přát.“

„Těhotná? Helena?“

Odstrčil židli a vstal. Pořád ještě z něho šel strach, byl silný a nemilosrdný, ale už jsem si vedle něho nepřipadal tak docela jako trpaslík, ztratil něco ze své bohorovnosti.

Pomalu začal přecházet po pokoji, zatímco Carlotti, Grandi a já jsme klopili oči k zemi a June vyhlížela oknem.

„Sebevraždu by nikdy nespáchala,“ promluvil znenadání. „Na to měla příliš silný charakter.“

Byla to prázdná slova; nečekaná slova od muže Chalmersova formátu. Napadlo mi, dal-li si někdy práci zjistit, jestli má Helena vůbec nějaký charakter.

Nikdo neodpověděl.

Chalmers dál přecházel po místnosti, ruce v kapsách, tvář ztuhlou a podmračenou.

Když uběhlo pár trapných minut, náhle se zastavil a položil Carlottknu otázku starou jako svět: „Co to bylo za chlapa?“

„To nevíme,“ řekl Carlotti. „Vaše dcera chtěla možná agenta i posluhovačku zmást, když jim řekla, že jde o Američana. V Itálii není žádný Američan toho jména.“

Chalmers došel ke stolu a znovu usedl.

„Nejspíš si dal falešné jméno.“

„To je možné,“ přikývl Carlotti. „Už jsme provedli vyšetřování v Sorrentu. Vlakem v 15.30 přijel z Neapole osamělý Američan.“

Sevřelo se mi srdce, byl to hrozný pocit. Nemohl jsem popadnout dech.

„Nechal si kufr na nádraží,“ pokračoval Carlotti. „Bohužel, nemáme jeho přesný popis. Nikdo si ho zvlášť nevšiml. Motocyklista, který tamtudy projížděl, ho viděl jít pěšky po silnici od Sorrenta k Amalfi. Jediné, v čem se všichni shodují, je to, že měl na sobě lehký šedivý oblek. Zřízenec z úschovny prohlásil, že byl vysoké postavy. Ten motocyklista tvrdí, že byl střední velikosti. Chlapec z blízké vesnice říká, že byl menší a podsaditý. Nemáme žádný spolehlivý popis. Kolem desáté večer si vyzvedl kufr z úschovny a odjel taxíkem do Neapole. Měl velmi naspěch. Taxíkáři slíbil pět tisíc lir spropitného, když ho zaveze na nádraží včas, aby stihl ve 23,15 rychlík do Říma.“

Chalmers se nakláněl kupředu se zřejmým zájmem. Připadal mi jako šelma na číhané.

„Silnice do Amalfi vede taky k vile?“

„Ano. Je tam pak odbočka.“

„Moje dcera zemřela ve 20.15?“

„Ano.“

„A ten chlap si kolem desáté bral nakvap taxík?“

„Ano.“

„Jak daleko je z té vily do Sorrenta?“

„Asi čtvrt hodiny autem, pěšky přes půldruhé hodiny.“

Chalmers se na chvíli zamyslel.

Lapal jsem pootevřenými ústy po dechu a pokoušely se o mne mrákoty. Čekal jsem, že se po všech těch otázkách vytasí s nějakým zdrcujícím odhalením, ale nic takového. Místo toho zas nahrbil ramena a prohlásil: „Sebevraždu by nespáchala. Já to vím. Tuhle teorii zase hezky pusťte z hlavy, poručíku. Je to jasné, zřítila se se skály při filmování.“

Carlotti mlčel. Grandi se netrpělivě zavrtěl a pozorně si prohlížel nehty.

„To je rozsudek, který chci od koronera slyšet,“ odsekával Chalmers.

Carlotti ho šetrně upozornil: „Na nás je, abychom dodali koronerovi fakta, signore Chalmersi. Na něm je, aby vynesl rozsudek.“

Chalmers ho zdrtil pohledem.

„Dobrá. Kdo je ten koroner?“

„Signor Giuseppe Maletti.“

„Odsud z Neapole?“

„Ano.“

Chalmers přikývl. „Kde jsou pozůstatky mé dcery?“

„V sorrentské márnici.“

„Chci ji vidět.“

„Samozřejmě. To se dá snadno zařídit. Když mi laskavě dáte vědět kdy, zavezu vás tam.“

„Není třeba. Nemám rád, když se kolem mě motá moc lidí. Dawson tam se mnou zajede.“

„Jak si přejete, signore.“

„Stačí, když dáte vědět tomu, kdo to tam má na starosti, aby mě k ní pustili.“ Chalmers sáhl po dalším doutníku a začal rozlepovat pásku. Poprvé za celou dobu, co jsem byl v místnosti, se podíval na mne. „Už to má v práci italský tisk?“

„Ještě ne. Čekali jsme na vás.“

Prohlédl si mě a přikývl. „Dobře jste udělali.“ Obrátil se ke Carlottimu. „Díky za informace, poručíku. Kdybych chtěl ještě něco vědět, než dojde k přelíčení, ozvu se vám.“

Carlotti a Grandi se zvedli.

„Jsem vám k dispozici, signore,“ řekl Carlotti.

Po jejich odchodu seděl Chalmers nepohnutě s očima upřenýma na své ruce, pak si tiše ulevil: „Zatracení Taliáni.“

Usoudil jsem, že je na čase odevzdat mu skřínku se šperky, kterou mi Carlotti svěřil do opatrování. Položil jsem ji před něj na stůl.

„Tohle patřilo vaší dceři.“ řekl jsem. „Policie to našla ve vile.“

Ohrnul ret, natáhl ruku, otevřel skřínku a nahlédl do ní. Pak ji obrátil dnem vzhůru a vysypal šperky na stůl.

June vstala, popošla blíž a nahlédla mu přes rameno.

„To přece neměla od tebe, Sherwine,“ podivila se.

„To si piš, že ne,“ zavrčel a cvrnkl prstem do diamantového náhrdelníku. ,.Takovéhle věci bych harantovi nekupoval.“

Natáhla mu ruku přes rameno a sáhla po náhrdelníku, ale on ji hrubě odstrčil.

„Dej tu pracku pryč,“ okřikl ji, až jsem sebou trhl. „Koukej odsud mazat!“

S lehkým pokrčením ramen se vrátila ke své židli u okna a znovu se posadila.

Chalmers shrnul šperky zpátky do skřínky a pomalu zavřel víčko.

Dlouho seděl jako socha a díval se na skřínku. Pozoroval jsem ho a čekal jsem na jeho příští tah. Věděl jsem, že ho udělá. Už to byl zase ten starý Chalmers. Jeho žena u okna a já, s očima sklopenýma k zemi, jsme se stali znovu trpaslíky.

„Sežeňte mi k telefonu toho Giuseppa… jak se ten chlap jmenuje,“ poručil mi, aniž se na mne podíval. „Toho koronera.“

Našel jsem Malettiho číslo v seznamu a vytočil jsem je. Zatímco jsem čekal, až se mi ozve, Chalmers pokračoval. „Dejte tu zprávu do novin, ale žádné podrobnosti. Jeři to, že Helena se zřítila na výletě se skály a zabila se.“

„Rozumím,“ přikývl jsem.

„Zítra ráno v devět ať jste tu s vozem. Chci jet do márnice.“

Ženský hlas mi oznámil, že mluvím s koronerovou kanceláří. Požádal jsem, aby mi dali Malettiho. Když se ozval, upozornil jsem Chalmerse: „Mám na drátě pana koronera.“

Vstal a šel ke mně.

„Tak a do práce, Dawsone,“ pobídl mě, když ode mne přebíral sluchátko. „A pamatujte si – žádné podrobnosti.“

Cestou z místnosti jsem ještě zaslechl, jak říká: „Tady Sherwin Chalmers…“

Nevím, jak to dokázal, že jeho jméno znělo důležitě ji a působivěji než kterékoli jiné jméno na světě.

ČÁST PÁTÁ

I

V devět ráno jsem podle příkazu čekal s najatým rollsem před hotelem Vesuvius.

Italské noviny přinesly zprávu o Helenině smrti. Všude otiskli její fotku; ukazovala ji tak, jak jsem ji viděl poprvé – s brýlemi, ulízanými vlasy a intelektuálsky seriózním kukučem.

Večer předtím jsem hned po rozchodu s Chalmersem zavolal Maxwellovi. Dal jsem mu instrukce, aby tu zprávu v náležité podobě pustil do světa.

„Trochu to přitlum,“ radil jsem mu. „Žádné senzace. Zkrátka byla na dovolené v Sorrentu, filmovala a záběr ji zaujal natolik, že šlápla vedle a zřítila se se skály.“

„Kdo myslíš, že nám tyhle kecy spolkne?“ rozčilil se. „Každému bude vrtat v hlavě, co dělala sama v takové rezidenci.“

„Já vím,“ vzdychl jsem. „Jenže tohle je oficiální verze, Jacku, a té se musíš držet. Uvidíme, co bude dál, kdyby něco, tak se podle toho zařídíme. Dědek to chce mít takhle, a jestli nechceš přijít o flek, tak to tak mít bude.“ Zavěsil jsem, než stačil ještě něco namítnout.

Když jsem uviděl ranní noviny, ulevilo se mi. Držel se mých instrukcí do posledního písmenka. Všude jen pár řádků, fotografie a dost. Žádný koumák se nevytasil se svým názorem. Všichni jen konstatovali příslušná fakta, střízlivě a bez hysterie.

Asi deset minut po deváté vyšel Chalmers z hotelu a nasedl na zadní sedadlo rollse. V podpaží držel balík novin a v zubech doutník. Nestál jsem mu ani za pozdrav.

Věděl jsem, kam hodlá jet, a tak jsem neztrácel čas ptaním. Nasedl jsem vedle šoféra a přikázal jsem mu, aby mazal co nejrychleji do Sorrenta.

Trochu mě udivilo, že se naší ranní vyjížďky neúčastní June Chalmersová. Ze svého místa jsem měl ve zpětném zrcátku pěkný výhled na Chalmerse, jak čte noviny. Rychle a zkoumavě jimi listoval, a jakmile se dočetl, co se dočíst chtěl, odhazoval je jedny po druhých na podlahu.

Když jsme se blížili k Sorrentu, byl už s touto činností u konce. Pokuřoval doutník, díval se okénkem a nejspíš se modlil k jedinému bohu, kterého kdy znal – sám k sobě.

Ukazoval jsem řidiči, kudy k márnici. Když před ní zastavil, Chalmers vystoupil, pohybem ruky mi naznačil, abych zůstal sedět, a zmizel uvnitř.

Zapálil jsem si cigaretu a snažil jsem se nemyslet na to, co tam uvidí, ale Helenin roztříštěný, rozdrásaný obličej mi nešel z hlavy; strašil mě beztak i ve spaní.

Zůstal uvnitř dvacet minut.

Ven vyšel stejně rázně, jako vcházel dovnitř. Mezi zuby dosud svíral doutník, teď už na tři prsty ohořelý. Řekl jsem si, že dívat se na mrtvou dceru s doutníkem v ústech znamená hrát roli muže ze železa až do roztrhání těla.

Nasedl dřív, než jsem stačil vyskočit a otevřít mu dvířka.

„To nic, Dawsone, teď si zajedeme do té vily.“

Cestou k vile jsme mlčeli. Před tepanou železnou bránou jsem vystoupil, otevřel jsem ji a znovu jsem nasedl. Jak jsme se ploužili příjezdovou cestou, zaregistroval jsem, že lincoln dosud stojí na parkovišti.

Když Chalmers vystupoval z rollse, ucedil: „To je její vůz?“

Přisvědčil jsem.

Věnoval mu pohled a pak se pustil po schodech do vily. Držel jsem se mu v patách.

Řidič nás lhostejně pozoroval. Jakmile se k němu Chalmers obrátil zády, sáhl po cigaretě.

Chalmers si prohlížel vilu a já ho přitom nerušil. Ložnici si nechal až nakonec a chvíli se v ní pozdržel. Zajímalo mě, co tam asi dělá, tak jsem se přitočil ke dveřím a nahlédl jsem dovnitř.

Seděl na posteli nad jedním z Heleniných kufrů, velké, masité ruce zabořené do haldy jejího nylonového prádla, a díval se z okna.

V obličeji měl výraz, z kterého mi běhal mráz po zádech. Potichu jsem vycouval, až jsem ho ztratil z očí, pak jsem si sedl a zapálil jsem si cigaretu.

Dva dny, které jsem měl právě za sebou, byly nejhorší v celém mém dosavadním životě. Bylo mi jako zvířeti chycenému v pasti a čekajícímu na lovce, který ho má přijít dorazit.

Při pomyšlení, že mě Carlotti vystopoval ze Sorrenta až k vile, že věděl, jaké jsem měl na sobě šaty, že znal na minutu přesně okamžik Heleniny smrti a věděl, že já, ten záhadný muž v šedém, jsem byl v té době tady, se mi ježily vlasy.

Skoro celou uplynulou noc jsem byl vzhůru, hlavou se mi honily dohady i obavy a neopouštěly mě ani teď, když jsem čekal, než Chalmers skončí s přehrabováním dceřiných věcí.

Konečně se objevil a zvolna zamířil k oknu.

Pozoroval jsem ho a hádal jsem, nač asi myslí. Chvilku se díval ven, pak se otočil a šel si sednout do křesla vedle mne.

„Vídal jste se s Helenou často, když byla v Římě?“ zeptal se zčistajasna a upřel na mne své dešťové oči.

Tuhle otázku jsem nečekal. Ztuhl jsem.

„Ne. Dvakrát jsem ji volal, ale měl jsem dojem, že nestojí o to, abych ji otravoval,“ řekl jsem. „Myslím, že ve mně viděla především otcova zaměstnance.“

Chalmers přikývl.

„Nemáte představu, s kým se tu přátelila?“

„Bohužel ne.“

„Vypadá to, že se dostala do pěkně vykutálené společnosti.“

Byl jsem zticha,

„Ty parádičky i ten bourák měla zřejmě od toho Sherrarda,“ pokračoval a díval se na své pihovaté ruce. „Tak se mi zdá, že byla ode mne chyba dávat jí tak málo peněz. Měl jsem jí dát víc a poslat sem s ní nějakou ženskou. Když se na obzoru objeví fešák s nabitou prkenicí, ochotný praštit se přes kapsu a nakupovat prezenty, může být holka jak chce slušná, takovému lákadlu těžko odolá. Znám lidskou náturu dost dobře, abych to věděl. Neměl jsem dopustit, aby se dostala do takové situace.“ Vytáhl doutník a začal z něho olupovat celofán. „Takovou holku aby pohledal, Dawsone,“ pokračoval. „V hlavě měla jen učení, žádné hlouposti. Že prý bude studovat architekturu. Proto jsem ji nechal jet do Itálie. Řím je pro architekta základ.“

Vytáhl jsem kapesník a osušil jsem si obličej. Neříkal jsem nic.

„Cením si vaší hlavy,“ mluvil Chalmers dál. „Jinak bych s vámi nepočítal pro zahraniční rubriku. S tím chlapem, tím koronerem, jsem to už sfoukl, prohlásí to za nešťastnou náhodu. O těhotenství nepadne ani zmínka. Taky jsem si promluvil s náčelníkem policie. Přistoupil na to, že to celé nechají plavat. Takže máme volné ruce. Nechám to na vás. Já musím být pozítří v New Yorku. Nemám čas se s tím nimrat, ale vy ano. Od téhle chvíle nemáte, Dawsone, nic jiného na práci, než najít Sherrarda.“

Ustrnul jsem.

„Najít Sherrarda?“ opakoval jsem připitoměle.

Chalmers přikývl.

„Snad jste slyšel. Sherrard mi zbouchnul holku a to mi setsakramentsky zaplatí. Ale napřed ho musíme najít. To bude vaše práce. Peněz dostanete, kolik budete potřebovat, a ve všem vám pomůžu. Jestli chcete, najměte si hejno soukromých detektivů. Pokud ti zdejší nebudou k ničemu, pošlu vám nějaké z New Yorku. Hračka to nebude. To jméno je samozřejmě falešné, ale někde musel nechat nějakou stopu, a jak ji jednou objevíte, najdete další, až ho nakonec čapnete.“

„Můžete se na mne spolehnout, pane Chalmersi,“ vypravil jsem ze sebe.

„Musíte mi dát vědět, jak budete postupovat. Chci být průběžně informován o každém kroku, který podniknete. Jestli mě samotného něco napadne, ozvu se vám. Musíme mu šlápnout na krk, a hodně rychle.“

„A co až ho najdeme, co pak?“

Musel jsem se na to zeptat. Musel jsem to vědět.

Podíval se na mne, až mi vyschlo v krku.

„Já si to představuju takhle,“ řekl. „Helena na toho gaunera narazila brzo potom, co přijela do Říma. Zřejmě v tom uměl chodit. Podle doktora byla v osmém týdnu. Sem přijela před čtrnácti týdny, to znamená, že to bral zatraceně hopem. Nejspíš mu pak pověděla co a jak, a on, jak mívají tyhle krysy ve zvyku, začal uhýbat. Počítám, že tuhle vilu Helena najala, protože doufala, že ho tím znova získá.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Romantika až na půdu, co? Asi věřila, že ho v tomhle prostředí spíš udyndá. Podle toho, co ten taliánský polda říká, sem ten Sherrard, nebo jak se vlastně jmenuje, přijel, ale udyndat se nenechal.“

Přehodil jsem nohu přes nohu. Musím přece něco udělat. Nemůžu tu sedět jak mumie.

„Víte, co si myslím?“ obrátil Chalmers na mne veškerou sílu své osobnosti. „Myslím si, že Helenina smrt nebyla žádná nehoda. Myslím si, že jsou jen dvě možnosti: buď se snažila ho postrašit, aby si ji vzal, hrozila mu, že se zabije, a když jí řekl – no tak, jen skoč, tak opravdu skočila, anebo se jí chtěl zbavit, a tak ji trochu přistrčil.“

„Ale snad přece vážně nevěříte…“ začal jsem hlasem, který jako by vycházel ze sklepa.

„Nevěřím, že by byla skočila.“ Nakláněl se kupředu, tvář nehybnou jako masku, ale oči hrozivé. „Dám krk na to, že ji zabil! Věděl, že je to má dcera. Věděl, že se dřív nebo později dovím, co jí provedl. Věděl, že pokud bude mít co dělat se mnou, je předem vyřízený. A tak ji zavedl na vršek skály a šťouchl do ní.“

„Ale to by přece byla vražda,“ vyhrkl jsem.

Vycenil zuby v nelítostném úsměvu.

„To se rozumí, že je to vražda, ale tím se nemusíte zatěžovat. Vy mi ho jenom najdete a pak už to vezmu do ruky sám. Jen ať si všichni myslí, že to byla nehoda. To mi vyhovuje. Nestojím o to, aby se ta věc rozkřikla. Nikdo se mi nebude za zády pošklebovat kvůli tomu, že byla v jiném stavu. Když toho gaunera zavřou a odsoudí ho pro vraždu, celé to špinavé prádlo se bude prát na veřejnosti a o to já nestojím, jenže to znamená, že mi to, co udělal, nezaplatí i s úroky. Můžu ho zabít po svém a k tomu se taky chystám.“ Z očí mu blýskalo. „Nemyslete si, že se ho chystám zavraždit. Takový blázen nejsem, ale můžu mu udělat ze života takové peklo, že si nakonec ještě rád vpálí kulku do svého svinského mozku. Mám k tomu dost moci i peněz a hodlám to udělat. Nejdřív půjdu po nejzákladnějších věcech. Můžu se postarat o to, že ho vyhodí z jeho domu nebo bytu nebo kde to vlastně bydlí. Můžu zařídit, že ne
bude smět vyjet s vozem na silnici. Můžu docílit toho, že nebude moci páchnout do jediné slušnější restaurace. Myslíte, že jsou to prkotiny? Jen si představte, jak by se to líbilo vám! Pak mu půjdu po penězích, připravím ho o poslední šesták. Můžu se postarat o to, že vyletí z práce, a dohlédnout na to, aby už žádnou jinou nesehnal. Můžu si najmout pár ostrých hochů, a ti ho čas od času někde zmlátí, až bude z toho tak podělaný, že si netroufne vystrčit po setmění nos na ulici. Můžu se dokonce postarat i o to, že mu seberou pas. A pak, až ho ten život začne už trochu zmáhat, pak to teprve rozjedu naostro.“ Vysunul na mne bradu a zrudl do cihlová. „Znám všelijaké lidi. Vím o jednom chlápkovi, který by tomuhle gaunerovi za pár set dolarů vypíchal oči. Vyrval by mu ty jeho zasrané bulvy z hlavy a nijak by ho to nerozházelo.“ Náhle se usmál, úsměvem, z něhož mi tuhla krev v žilách. „Ten mi to zaplatí
, Dawsone, na to vemte jed.“ Poklepal mi tlustým prstem na koleno. „Najděte mi ho, a já mu ukážu.“

II

V příborníku, který stál v salónu, jsem nasel tři láhve whisky a dvě láhve džinu. Otevřel jsem jednu z těch s whisky, vyštrachal jsem v kuchyni sklenici a nalil jsem si toho životabudiče na tři prsty.

Odnesl jsem si sklenici na balkón a usadil jsem se tam na lavičku. Pomalu jsem upíjel whisky a třeštil jsem oči na divukrásnou vyhlídku, aniž jsem ji vnímal. Třásl jsem se jako ratlík a mozek mi ochrnul hrůzou.

Teprve když jsem sklenici vyprázdnil, začal jsem zase vnímat. Ze svého místa jsem měl výhled na vzdálenou silnici, klikatící se směrem k Sorrentu. Na ní v dálce řezal zatáčky černý rolls, který odvážel Chalmerse zpátky do Neapole.

„Je to na vás, Dawsone,“ loučil se se mnou, když jsem ho doprovázel k vozu. „Buďte se mnou pořád ve spojení. Na peníze nekoukejte. Neztrácejte čas psaním. Telefonujte. Jakmile na něco kápnete, zavolejte mi, ať je to kdykoli. Hned jak se vrátím, postarám se o to, aby moje sekretářka v kteroukoliv dobu věděla, kde mě zastihnout. Budu čekat. Chci mít toho gaunera v hrsti co nejdřív.“

Bylo to, jako by mi podával břitvu a vybízel mě, abych si pospíšil podříznout si krk.

Pak mi navrhl, že když jsem jednou tady, mohl bych si vilu pořádně prohlédnout a okouknout si i místo, kde Helena zemřela.

„Vezměte si její vůz, a až s tím budete hotov, prodejte ho a peníze vražte na nějaký dobročinný účel. Prodejte taky všechny ty krámy, co tu má. Já o ně nestojím. Nechám to na vás. Zařídil jsem, že ji přepraví letecky domů.“ Stiskl mi ruku a upřel mi do tváře své dešťové oči. „Chci, abyste toho chlapa našel, Dawsone.“

„Pokusím se,“ zmohl jsem se na odpověď.

„Poslyšte, ne že se jen pokusíte, vy ho najdete.“ Vystrčil na mne bradu. „Budu pro vás držet to místo v zahraniční rubrice, dokud ho nenajdete… jasné?“

Jinými slovy, když ho nenajdu, můžu to místo pustit z hlavy.

Whisky mě trochu postavila na nohy. Po druhé sklenici jsem se trochu otřepal z největší paniky a začal jsem přemýšlet.

Ani na chvíli jsem neuvěřil, že by byl Helenu někdo zabil nebo že by spáchala sebevraždu. Zřítila se nešťastnou náhodou, na to bych dal krk.

Já její milenec nebyl. Tohle jsem nemohl nijak dokázat, ale aspoň jsem to věděl. Chalmers mi přikázal najít Sherranda, kterého pokládal za jejího milence. Sherrard jsem byl já, ale její milenec jsem nebyl, to znamená, že je v tom ještě někdo další. Jestli mám zachránit, co se ještě zachránit dá, musím toho chlapa najít a dokázat, že to byl on.

Zapálil jsem si a obíral jsem se touhle myšlenkou.

Byl to snad onen vetřelec,. kterého jsem ve vile zastihl? A pokud ne, co byl ten vetřelec vlastně zač? Co tu hledal? Šperky jistě ne. Ty ležely na toaletním stolku, hned na ráně. Tak co tu tedy chtěl?

Když jsem si s tím lámal hlavu pět minut a nikam to nevedlo, rozhodl jsem se odložit tuhle záhadu prozatím k ledu a zkusit to z jiného konce.

Helena strávila v Římě čtrnáct týdnů. V té době se seznámila s tím neznámým mužem X. Kde se s ním asi seznámila?

Uvědomoval jsem si, že nemám ponětí, co Helena po celé ty týdny v Římě dělala. Několikrát jsem se s ní sešel, dvakrát jsem byl u ní v bytě a jednou jsem se s ní setkal na večírku, ale jinak jsem neměl tušení, jak tráví svůj čas.

Zpočátku bydlela v hotelu Excelsior a pak si pronajala přepychový byt kousek od Via Cavour. Hotel jí nejspíš zaplatil Chalmers, chtěl jí asi dopřát trochu pohodlí, než se v Římě zabydlí. Po pár dnech v hotelu se měla pravděpodobně přestěhovat do některé z univerzitních kolejí. Místo toho se přestěhovala do bytu, který musel pohltit jejích šedesát dolarů týdně skoro beze zbytku.

Znamenalo to snad, že se s tím neznámým seznámila v Excelsioru a že jí přemluvil, aby si pronajala ten byt, a nejspíš jí ho taky platil?

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím mi bylo zřejmější, že se svým pátráním musím začít v Římě. Věděl jsem o soukromé detektivní firmě, prý velmi spolehlivé. Sám bez pomoci bych toho asi o Helenině minulosti mnoho.nezjistil. Tím budu muset začít.

Vstal jsem a šel jsem do Heleniny ložnice. Předtím jsem tam sotva nahlédl, zato teď jsem si ji začal prohlížet důkladně.

Pohled mi padl na širokou postel a trochu mi zatrnulo. Ta měla být pro nás dva. Na to nesmím zapomínat. Zřejmě se její poměr s mužem X začínal chýlit ke konci, a tak se poohlížela po někom jiném, až kápla na mne. Zamilovala se do mne, anebo jen sháněla svému nenarozenému dítěti otce? Otázka mě zneklidňovala, ale obírat se jí teď znamenalo jen ztrácet čas. Jen Helena by mi na ni mohla odpovědět, a ta byla mrtvá.

Pak se mi hlavou kmitlo cosi jiného. Vzpomněl jsem si, jak o Heleně mluvil Maxwell. Ta se honí za vším, co nosí kalhoty. Jak ta dokáže chlapovi zkomplikovat život! Co když o ni ten X dosud stál, jenže ji už přestal bavit? Což jestli přišel na to, že si pronajala tuhle vilu a hodlá ji sdílet se mnou? Mohl sem přijet, aby si s ní srovnal účty. Mohl ji dokonce i shodit s té skály.

Tohle by byla roztomilá teorie pro Chalmerse, který žil zjevně v přesvědčení, že počestnějšího kvítku nad Helenku nebylo. A nemohl bych mu ji předhodit a nezaplést do toho i sebe.

S touhle myšlenkou v koutečku mysli jsem se hodinu prohraboval Heleninými kufry. Byla to jen ztráta času; věděl jsem, že je přede mnou prohledali Carlotti i Chalmers a nenašli nic. Z jejích šatů se linul závan drahého parfému, který mi ji živě připomněl. Stísněně jsem kufry zase zabalil a nachystal si je, abych je mohl rovnou naložit do vozu, až pojedu zpátky.

Prošel jsem celou vilu, ale nikde nic, co by mi povědělo, co Helena dělala od chvíle, kdy ji posluhovačka viděla rovnat květy ve váze, až do okamžiku, kdy zemřela.

Snesl jsem kufry se schodů a naložil je na zadní sedadlo lincolna. Vrátil jsem se do vily a nalil jsem si ještě skleničku.

Znovu jsem si řekl, že s pátráním musím začít v Římě. Tady nebylo nic, ale jak jsem se nad tím zamyslel, dostal jsem jiný nápad. Chviličku jsem váhal, pak jsem šel k telefonu a objednal jsem si sorrentskou policejní stanici. Když mě přepojili; ptal jsem se po poručíku Grandim.

„Tady Dawson,“ ohlásil jsem se mu. „Zapomněl jsem se vás jen zeptat: nechali jste už vyvolat ten film? Ten film z kamery signoři-ny Chalmersové?“

„V kameře žádný film nebyl,“ zněla úsečná odpověď.

„Že nebyl? Víte to určitě?“

„Docela určitě.“

Díval jsem se na protější stěnu.

„Ale když byla kamera prázdná, znamená to, že se nezabila při filmování,“ uvažoval jsem nahlas.

„Nic to neznamená. Mohla zapomenout dát dovnitř film, ne?“

Vzpomněl jsem si, že počítač na kameře ukazoval, že byly exponovány skoro čtyři metry filmu. Trochu jsem se v podobných kamerách vyznal a věděl jsem, že při nabíjení filmu se u nich musí film protáhnout záklopkou, a jak se záklopka otevře, počítač se automaticky nastaví na nulu.

„To mohla,“ přisvědčil jsem. „Má na to pan poručík Carlotti nějaký názor?“

„A jaký názor by na to měl mít?“

„No nic, díky. Jen ještě jednu otázku: brali jste něco z vily? Myslím kromě těch šperků.“

„Nic jsme odtamtud nebrali.“

„Budete tu kameru ještě potřebovat? Dávám totiž dohromady věci signoriny Chalmersové. Mohl bych si ji u vás vyzvednout?“

„My ji už potřebovat nebudeme.“

„Tak dobře. Na shledanou, pane poručíku.“ Zavěsil jsem.

Počítač v kameře ukazoval tři metry šedesát. To znamená, že v kameře původně film byl a že ho z ní vyndal někdo, kdo s takovou věcí neuměl zacházet. Film byl násilím vyrván, vytažen záklopkou bez povolení úchytky. Znamenalo to také, že dotyčný musel podobným zacházením film zničit. Ať to byl, kdo chtěl, neměl tedy zájem si film uschovat. Jediný důvod, proč ho vyndával, byl právě ten, že ho chtěl zničit.

Ale proč?

Nalil jsem si další skleničku. Zmocnilo se mě vzrušení. Že bych byl přišel na tu první stopu, o které mluvil Chalmers? Stopu, po níž budou následovat další?

Helena by byla film z kamery nevytrhla. To bylo jisté. Tak kdo to udělal?

Vtom mi o mozek lehce jako padající list zavadila další stopa.

Vzpomněl jsem si, že mi Helena, když jsem byl naposled v Římě u ní, ukazovala deset krabiček filmu. Vzpomněl jsem si, že jsem si ji ještě dobíral, nač si kupovala takovou zásobu, a jak mi řekla, že si jich většinu chce vzít s sebou do Sorrenta.

A přitom ani ve vile, ani v jejich zavazadlech nebyla jediná krabička s filmem.

Dokonce i kamera byla prázdná. Policie filmy nevzala. Grandi tvrdil, že z vily nic neodnášeli.

Bylo to snad vysvětlení záhady vetřelce, kterého jsem viděl plížit se vilou? Našel je snad a odnesl? Vytrhl film z kamery a hodil ji pak do moře?

Abych si to najisto ověřil, prošel jsem ještě jednou celou vilu a rozhlížel jsem se po filmech, ale nikde nic. S pocitem zadostiučinění jsem vilu zamkl, klíče strčil do kapsy a pak jsem nechal lincolna lincolnem a zamířil jsem po zahradní pěšince k brance a dál nahoru na útes.

Bylo krátce po poledni a slunce mi plápolalo přímo nad hlavou. Minul jsem nepřístupnou bílou vilu pod srázem. Tentokrát jsem se zastavil a důkladně jsem se na ni zadíval.

Na terase ve stínu slunečníku odpočívala na lehátku žena v bílých plavkách. Zdálo se, že čte noviny. Slunečník ji clonil, takže jsem si ji nemohl dobře prohlédnout. Rozeznával jsem jen dlouhé, opálené, hezké nohy, kousíček plavek a ruku, kterou přidržovala noviny.

Neurčitě jsem rozvažoval, kdo to asi je, ale měl jsem jiných starostí dost, a proto jsem si s tím nijak hlavu nelámal a šlapal jsem dál, až jsem došel k místu, kde se Helena zřítila.

Zevrubně jsem prohledával pěšinu i trávu a balvany v okruhu třiceti metrů kolem. Nevěděl jsem dost dobře, co vlastně hledám, ale měl jsem pocit, že něco najít musím.

Byla to dřina, ale vytrval jsem. Našel jsem jedinou věc, která mohla, ale taky nemusela něco znamenat. Napůl ohořelý manilský doutník.

Jak jsem tak stál ve slunečním žáru a převracel v prstech nedopalek, ucítil jsem náhle s neomylnou jistotou, že mě někdo pozoruje.

Měl jsem pořádně nahnáno, ale dával jsem si pozor, abych se nerozhlédl. Dál jsem si prohlížel nedopalek a srdce se mi začínalo plašit. Byl to prachošklivý pocit, stát na nebezpečné cestě s vědomím, že se někde nablízku kdosi skrývá a nespouští mě z očí.

Strčil jsem nedopalek do kapsy, napřímil jsem se a zamířil jsem pryč od okraje propasti. Pocit, že mě někdo pozoruje, trval. Nenápadně jsem se rozhlédl. V okolním hustém křoví a v lesíku vzdáleném sotva padesát metrů ode mne se mohl skrývat kdokoli a nebyla naděje, že bych ho zahlédl.

Vydal jsem se nazpět k vile. Celou cestu až k brance jsem cítil, jak se mi do zad zavrtávají čísi oči. Musel jsem se vší silou přemáhat, abych se neohlédl.

Až když jsem konečně seděl v lincolnu a ujížděl klikatou silnicí k Sorrentu, trošičku se mi ulevilo.

III

Po návratu do Sorrenta jsem ze všeho nejdřív zašel odevzdat klíče od vily agentovi, který ji Heleně pronajal. Zaplatil jsem mu dlužné nájemné a dal jsem mu svou římskou adresu pro případ, že by Heleně došla do vily nějaká pošta. Požádal jsem ho, aby mi ji poslal.

Dal se slyšet, jak je to smutné, když takovou krásnou mladou dívku potká tak hrozné neštěstí. Prohlásil, že už napsal majiteli vily, že by bylo dobře dát kolem té pěšiny zábradlí. Neměl jsem zrovna náladu bavit se o zábradlí. Něco jsem zabručel, podal jsem mu ruku a pospíšil jsem si k vozu.

Jel jsem na policejní stanici pro kameru. Grandi mě nechal čtvrt hodiny čekat za dveřmi a nakonec mi kameru poslal po seržantovi, kterému jsem musel podepsat stvrzenku, že jsem ji převzal.

Vyšel jsem z budovy a zamířil jsem k vozu, kameru v pouzdře zavěšenou přes rameno.

Nasedl jsem, nastartoval a pomalu jsem se rozjel přeplněnou hlavní třídou.

Zážitek nahoře nad propastí probudil mou ostražitost. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak se zpoza jiného zaparkovaného vozu vynořil láhvově zelený renault a rozjel se za mnou.

Nebýt toho, že bych byl přísahal na to, že mě tam prve na kopci někdo pozoroval, nebyl bych si toho ani všiml, ale teď jsem byl podezíravý. Můj neklid se ještě zvýšil, když jsem si uvědomil, že přední sklo renaulta stíní tmavomodrá sluneční clona, takže není možné rozpoznat, kdo řídí.

Rozjel jsem se mírnou rychlostí k Neapoli a čas od času jsem vrhl pohled do zpětného zrcátka. Renault se držel v uctivé vzdálenosti asi sto metrů. Jel jsem dál stabilní pětašedesátkoú a renault pořád za mnou.

Na dálnici jsem se odhodlal vyzkoušet, jestli mě opravdu sleduje, anebo drží-li se mi v patách pouhou shodou okolností.

Zvýšil jsem rychlost na stovku. Renault zůstával svých sto metrů za mnou. Sešlápl jsem plyn až na podlahu. Lincoln vyrazil kupředu. Měl skvělou akceleraci, a než jsem se nadál, ukazovala ručička na tachometru sto čtyřicet.

Renault zůstal trochu pozadu, ale i on zvýšil rychlost. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že mě znovu dotahuje. Bylo mi jasné, že mě opravdu sleduje.

Na rovné, přímé dálnici bylo vyloučeno ho setřást. O to se budu muset pokusit až v Neapoli.

Zmírnil jsem rychlost na stodesítku, a tu jsem si udržoval až k výjezdu z dálnice.

Renault uháněl za mnou a udržoval si svou stometrovou vzdálenost, ale když jsem u výjezdu z dálnice zpomalil, abych předal lístek zřízenci, jako by si řidič uvědomil, že by mě mohl snadno ztratit z dohledu, přidal a zmenšil vzdálenost, která nás dělila. Využil jsem toho a přečetl jsem si jeho číslo. V hustém neapolském provozu se ode mne nevzdaloval víc než na dvacet metrů.

Jednou jsem se pokusil se ho zbavit, ale marně. Jeho řidič se dokázal proplétat zdejšími přecpanými ulicemi daleko obratně ji než já a jediné, čeho jsem docílil, byly zuřivé nadávky okolních řidičů a divoké troubení klaksonů ze všech stran.

Dojel jsem k hotelu Vesuvius, zaparkoval jsem lincolna na jedno volné místečko před ním, požádal jsem portýra, aby mi na něj dal pozor, a pospíšil jsem si dovnitř.

Za otáčivými dveřmi jsem se zastavil a rozhlédl jsem se po renaultu, ale nebylo po něm ani vidu. ani slechu.

Šel jsem do baru, objednal jsem si skotskou se sodou a vytáhl jsem kameru z pouzdra. Otevřel jsem ji. Obě cívky chyběly. Když jsem otevřel záklopku otvoru, kterým se dovnitř vkládal film, vypadl mi do dlaně proužek filmu.

Mé předpoklady se potvrdily. Kdosi kameru otevřel, vyndal obě cívky a vytrhl film.

Dal jsem proužek filmu zpátky a zavřel jsem zase záklopku. Pak jsem vsunul kameru nazpátek do pouzdra.

Zapálil jsem si cigaretu a trochu jsem pouvažoval.

Film podle všeho vytrhl z kamery muž X. Nejspíš proto, že Helena natočila něco, co si nepřál, aby uviděl někdo další. Přišel možná za ní, když stála na útesu, a jak se k ní přiblížil, obrátila kameru proti němu. Uvědomil si, jak je pro něj nebezpečné nechat na sebe v kameře takovou památku. Jakmile se Heleny zbavil, vytrhl film z kamery a zničil ho.

Jakmile se Heleny zbavil.

Došlo mi, že od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že v kameře chybí film a že filmy zmizely i z vily, nevěřím, že Helena zemřela náhodou. Bylo mi to sice proti srsti, ale připustit jsem to musel.

Chalmersovy divoké dohady se potvrdily. Helena nezemřela náhodou. Nespáchala ani sebevraždu.

Byl jsem v ještě horší kaši, než jsem si až doposud myslel. Helenu někdo zavraždil, a pokud si nedám pozor, ukáže prst spravedlnosti co nevidět na mne.

ČÁST ŠESTÁ

I

„Vida, pan Dawson, jste to přece vy?“

Vyburcován ze své noční můry jsem napřed div neupustil kameru, ale pak jsem zvedl oči.

Přede mnou stála June Chalmersová. Měla na sobě šedé plátěné šaty, přizdobené červeným páskem a červenými knoflíky, červené střevíčky na vysokém podpatku a červenou čapku s bílým pírkem.

Seskočil jsem ze židle.

„Jsem to já, paní Chalmersová.“

„Hledáte manžela?“

„Doufal jsem, že ho ještě zastihnu, než odjede.“

„Bude tu co nevidět.“

Uvelebila se na sousedním sedátku, přehodila nohu přes nohu a předvedla mi svá kolínka.

„Sedněte si, pane Dawsone, ráda bych si s vámi promluvila.“

„Mám vám objednat něco k pití?“

Zavrtěla hlavou.

„To ne, děkuji. Teprve před chvílí jsem obědvala. Chtěli bychom chytit letadlo v 15.40. Manžel teď dohlíží na přípravu zavazadel. Tyhle věci si dělá nejraději sám.“

Usedl jsem a zadíval jsem se na ni.

„Nemám moc času, pane Dawsone,“ spustila. „Prosím vás, nevyložte si to špatně, třeba se vám bude zdát, že mluvím o Heleně příliš příkře, ale musím vám to povědět. Manžel je člověk nelítostný a tvrdý, ale jako většina takových má i svou slabost. Všechnu svou lásku, všechen svůj cit vyplýtval na svou dceru. Snad se vám tomu nebude chtít věřit, ale zbožňoval ji.“

Neklidně jsem se zavrtěl. Nechápal jsem, kam míří. Vzpomněl jsem si na hořkost, s jakou Helena mluvila o svém otci, a co mi o něm říkala. Tvrdila, že se o ni vůbec nestará, že se zajímá jen o sebe a o své nejnovější zajíčky. Vyprávění June Chalmersové mi do tohohle obrázku nezapadalo.

„Ale většina lidí byla myslím jiného názoru,“ namítl jsem opatrně. „Slyšel „jsem, že prý na ni nikdy neměl čas.“

„Já vím. Tak to opravdu vypadalo, ale ve skutečnosti na ní až směšně visel. Bál se, aby se neřeklo, že ji rozmazluje, a proto ji taky tak hloupě finančně omezoval. Věřil, že peníze by ji zkazily, a tak od něho dostávala jen nepatrné kapesné.“

Opřel jsem si záda. Nedalo se říct, že by mě tyhle řeči obzvlášť zajímaly.

„Prý byste se rád vrátil do New Yorku a začal pracovat ve svém slíbeném novém místě – v zahraniční rubrice, jestli se nepletu.“

Zbystřil jsem pozornost.

„To ano.“

„Moc vám na tom místě záleží?“

„No, to víte…“

„Manžel má o vás velmi dobré mínění,“ pokračovala. „Svěřil se mi s tím, co od vás chce. Myslím, pokud jde o Helenu. Nikdo mu ne-vymluví, že ji někdo nezavraždil. Mívá čas od času podobné utkvělé myšlenky a není s ním možná rozumná řeč. Policie i koroner jsou toho názoru, že šlo o tragickou nehodu. Vy jistě také.“

Tázavě se na mne podívala.

Z nějakého nepochopitelného důvodu mi v její přítomnosti začínalo být úzko. Snad to bylo tím, že mi připadalo, jako by svůj usměvavý klid jen hrála. Měla v sobě skryté napětí, které jsem spíš cítil než viděl.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Právě to bych měl vypátrat.“

„Ano, a to mě přivádí k tomu, o čem jsem s vámi chtěla mluvit, pane Dawsone. Chtěla bych vás varovat, abyste si dal pozor a moc si radši nepálil prsty. Manžel nemá, co se týče Heleny, vůbec žádnou soudnost. Nerada mluvím špatně o někom, kdo se nemůže bránit, ale v tomhle případě nemám na vybranou. Manžel má o ní představu jako o spořádané, slušné studentce, jenže to je na omylu. Ta by byla pro prachy udělala všechno, všecičko, nač si vzpomenete. Byla penězi přímo posedlá. Manžel jí dával šedesát dolarů na týden. Vím dobře, že když byla ještě v New Yorku, rozházela týdně takové dvě tři stovky. Když šlo o to, jak je opatřit, neštítila se ničeho. Druhou takovou mazanou, sprostou a nevybíravou potvoru jsem snad v životě neviděla.“

Ustrnul jsem nad zlobou, která jí čišela z hlasu.

„Vím, že je hrozné takhle mluvit,“ zmírnila se trochu, „ale je to pravda pravdoucí. Pokud se začnete hrabat v její minulosti, přijdete na to sám. Říkám vám, byla to potvora zkažená. Tohle nebylo poprvé, co byla v tom; to by jí bylo těžkou hlavu nedělalo. Věděla, co s tím a na koho jít. Tahala se se všemožnými gaunery a kriminálníky, a jestli si někdo zaslouží, aby ho oddělali, tak to byla ona.“

Zvolna jsem se nadechl.

„A přesto nevěříte, že byla zavražděna?“ zeptal jsem se.

„Nevím.“ Dívala se upřeně na mne. „Vím jen, že policie se spokojila s tím, že to byla nešťastná náhoda. Proč byste se s tím nemohl spokojit vy?“

„Váš manžel mi nařídil, abych to vyšetřil. Musím jednat podle jeho rozkazu.“

„Když začnete vyšetřovat její smrt jako vraždu, určitě o ní zjistíte ledacos nelichotivého. Jistě se v Římě chovala zrovna tak jako v New Yorku. To, co zjistíte, nebudete moci před manželem tajit. Žije v pevném přesvědčení, že Helena byla výlupek vší počestnosti. To, co se od vás dozví, pro něho bude otřes. Nikdy vám neodpustí, že jste mu rozbil iluze o jeho dceři, a stěží bude mít chuť zaměstnávat na jednom z nejdůležitějších míst ve svých novinách člověka, který mu dokázal, jak se tím bezcenným šmejdem nechal napálit. Chápete už, proč vám radím, abyste si s tím radši nepálil prsty?“

Sáhl jsem po sklenici a dopil zbytek whisky.

„A co to, že toho o Heleně tolik víte?“ prohodil jsem.

„Nejsem slepá ani natvrdlá. Znala jsem ji už pár let. Viděla jsem ty chlapy, co se kolem ni točili. Kdekdo o ní věděl, co je zač.“

Něco si nechávala pro sebe, tím jsem si byl jist, ale nezmínil jsem se o tom.

„Jenže co teď?“ řekl jsem. „Pan Chalmers mi dal na vybranou: buď zjistím, jak to všechno bylo, nebo mám s novým místem konec. Teď mi zas říkáte vy, že když to zjistím, mám s ním konec taky. Tak co si mám počít?“

„Nežeňte se do toho, pane Dawsone. Nespěchejte. Její smrt znamenala pro manžela velký otřes, ale za nějaký čásek se z toho dostane. Teď se celý třese na pomstu, ale jen co bude zpátky v New Yorku a znova se zabere do práce, pustí ho to. Za pár týdnů mu můžete s klidem poslat telegram, že jste zatím nijak nepofcročil. Dejte na mne, časem to nechá plavat. Věřte mi, když se na pátrání vykašlete, je zahraniční rubrika vaše, ale jak se do toho pustíte, uvidíte, že vám to manžel, až se jednou dozví pravdu o Heleně, nikdy neodpustí.“

„Takže vy mi radíte vykašlat se na to a nehnout prstem?“

Její utkvělý úsměv na vteřinku pohasl. Do očí se jí vkradl panický strach. Zůstal tam jen zlomek okamžiku, pak zmizel a tvář se jí zase rozzářila úsměvem, ale ten strach jsem stačil postřehnout.

„To dá rozum, že musíte před manželem dělat, jako byste se snažil ze všech sil, pane Dawsone. Nezbude vám než mu posílat zprávy, ale nikdo vám přece nemůže mít za zlé, když neseženete žádnou informaci, která by byla k potřebě.“

„Vztáhla ruku a položila ji na mou. „Prosím vás, nepátrejte po Helenině životě v Římě. Já musím se svým mužem žít. Vím, jak bude vyvádět, jestli se všechno dozví. To já jsem ho přemluvila, aby ji do Říma pustil, a to mi bude do smrti vyčítat, takže vás neprosím jenom kvůli vám, ale i kvůli sobě.“

Seděl jsem tváří k hotelové hale a zahlédl jsem tam Chalmerse, jak vystupuje z výtahu a míří k recepci. Vytáhl jsem ruku zpod její a vstal jsem.

„Pan Chalmers už jde.“

Rty jí ztuhly, ohlédla se a zamávala blížícímu se muži. Chalmers měl přes ruku přehozený lehký svrchník a nesl aktovku.

„Buďte zdráv, Dawsone, chtěl jste mi ještě něco?“ zeptal se a odložil tašku. „Mám dost naspěch.“

Původně jsem mu chtěl povědět o chybějících filmech a o renaultu, který mě sledoval, ale teď, po rozhovoru s June, jsem došel k názoru, že se nesmím ukvapit. Byl jsem najednou v rozpacích, jak vysvětlit, co tu vlastně pohledávám.

Zato June do rozpaků nepřišla.

„Pan Dawson přinesl Heleninu kameru,“ vysvětlovala.

Chviličku mi nešlo na rozum, jak ví, že ta kamera patří Heleně; až když jsem se podíval na pouzdro, uvědomil jsem si, že je na něm Helenin monogram. Ale stejně mi tahle ukázka pohotovosti prozradila, že je daleko bystřejší, než bych si kdy pomyslel.

Chalmers se na kameru zamračil.

„Já o ni nestojím. Nestojím o žádné její krámy,“ odbyl mě. „Nějak se toho zbavte.“

Slíbil jsem, že to udělám.

„Kápl jste na něco v té vile?“

Zachytil jsem Junin úzkostlivý pohled. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nic, co by nám mohlo prospět.“

Zakabonil se.

„Očekávám výsledky. Musíme toho gaunera čapnout co nejdřív. Sežeňte si někoho k ruce. Doufám, že než dorazím do New Yorku, budete už mít něco v kupě… jasné?“

Řekl jsem, že je mi to jasné.

Vytáhl z kapsy patentní klíč.

„Tohle mi dali na policii. Je to klíč od jejího římského kvartýru. Měl byste zařídit, aby odtamtud odstěhovali její saky-paky a prodali je. Nechám to na vás. Nic mi neposílejte.“

Vzal jsem si klíč.

„Už abychom šli, Sherwine,“ ozvala se June.

Pohlédl na hodinky.

„Ano. Tak ujednáno. Nechávám to na vás, Dawsone. Najděte toho pacholka, a až ho budete mít, dejte mi vědět.“

Pokývl hlavou na pozdrav, zvedl aktovku a nesl se z baru k recepci.

June se po mně cestou ještě ohlédla.

Šel jsem je vyprovodit k rollsu.

„Chci vědět, jak budete postupovat,“ mluvil Chalmers ještě otevřeným okénkem. „O prachy starost nemějte. Rozházejte jich, kolik uznáte. Čím dřív to pořídíte, tím dřív budete sedět v zahraniční redakci.“

Řekl jsem, že se vynasnažím.

Jak se rolls vzdaloval, dívala se June zadním okénkem za mnou. V očích měla úzkost.

II

Do Říma jsem dojel kolem šesté.

Cestou jsem se rozhlížel po renaultu, ale neuviděl jsem ho. Nechal jsem lincolna na parkovišti a stoupal jsem po soukromém schodišti, které vedlo přímo k mému bytu.

Odemkl jsem si, zanesl do ložnice kufřík, pak jsem se vrátil do obývacího pokoje, namíchal jsem si whisky se sodou a usadil jsem se k telefonu. Vytočil jsem Carlottiho číslo.

Chvilku jsem čekal, než se mi ozval.

„Tady Dawson,“ ohlásil jsem se. „Právě jsem se vrátil.“

„Ano? Signor Chalmers už odjel do New Yorku?“

„Ano, už je pryč. Koroner prý prohlásí Heleninu smrt za nešťastnou náhodu.“

„O tom nic nevím,“ ucedil Carlotti. „Přelíčení bude až v pondělí.“

„Chalmers s ním mluvil. Také prý mluvil s vaším šéfem,“ řekl jsem a prohlížel jsem si protější stěnu.

„O tom taky nic nevím,“ řekl Carlotti.

Následovala pauza, a protože se mi zdálo, že se hodlá držet při zdi, mluvil jsem dál. „Rád bych vás o něco poprosil. Potřeboval bych informaci o poznávací značce jednoho auta.“

„Ale beze všeho. Dejte mi to číslo a já vám zavolám.“

Dal jsem mu číslo zeleného renaulta.

„Hned to bude.“

Zavěsil jsem a uvelebil jsem se v křesle. V prstech jsem držel sklenici whisky a shlížel jsem dolů na krouživé víření dopravy kolem Fora.

Tupě jsem tak bez přemýšlení civěl deset minut, než telefon zazvonil.

„Víte jistě, že jste se nezmýlil v čísle?“ ptal se Carlotti.

To byla jedna z mála věcí, kterými jsem si byl jist.

„To těžko… Proč?“

„Taková značka není v evidenci.“

Vjel jsem si rukou do vlasů.

„Aha.“ Nechtěl jsem v něm budit zvědavost. „To mě mrzí, pane poručíku. Když si to tak rozmýšlím, možná že jsem to opravdu popletl.“

„Máte nějaký důvod, proč se na to číslo ptáte? Má to snad co dělat se smrtí signoriny Chalmersové?“

Nevesele jsem se usmál.

„Ale ne, ten chlapík do mne málem vrazil. Říkal jsem si, že to ohlásím.“

Carlotti po krátké odmlce řekl: „Nikdy se nerozpakujte požádat mě o pomoc, když budete potřebovat. Od toho jsem tady.“

Poděkoval jsem mu a zavěsil.

Zapálil jsem si cigaretu a zíral jsem dál oknem ven. Začínalo se to nějak komplikovat.

Ačkoli tvrzení June Chalmersové, že si Chalmerse nadosmrti znepřátelím, když mu ukážu, co byla jeho milovaná dceruška zač, mělo něco do sebe, věděl jsem, že jí nešlo o mne, když mě žádala, abych se s vyšetřováním neunáhlil; bála se, že přitom přijdu na něco, co ohrozí přímo ji.

Věděl jsem i to, že když začnu pátrání protahovat, Chalmers mě vykopne, jakmile to zjistí, a svěří tu práci někomu jinému.

A věděl jsem také, že jestli má Carlotti podezření, že Helenina smrt byla vražda, nikdo, ani sám Chalmers, ho nezarazí v honbě za jejím vrahem.

Pracně jsem se zdvihl z křesla a šel jsem znovu k telefonu.

Sháněl jsem se po Maxwellovi.

Telefonistka z centrály mi řekla, že v kanceláři telefon nikdo nebere, tak jsem ji požádal, aby mi zavolala Maxwellův hotel. Recepční prohlásil, že Maxwell není doma. Řekl jsem, že zkusím zavolat později, a zavěsil jsem.

Zapálil jsem si novou cigaretu a rozvažoval jsem, co dál. Vypadalo to, že mi nezbývá než pokračovat v pátrání. Rozhodl jsem se zajít do Helenina bytu. Kdoví, třeba tam zakopnu o něco, co by mi v téhle situaci mohlo poskytnout vodítko.

Zamkl jsem kameru do zásuvky psacího stolu a sešel jsem dolů k lincolnu. Nasedl jsem do něho; nenamáhal jsem se vytahovat z garáže vlastní vůz. Cesta do Helenina bytu mi trvala dvacet minut. Naložil jsem její kufry do výtahu a vyjel jsem s nimi až k jejím dveřím.

Když jsem vytahoval klíč, který jsem dostal od Chalmerse, padl mi pohled na hodinky. Bylo za pět minut tři čtvrti na osm. Otevřel jsem dveře a vešel do předsíně.

Slaboulinká vůně jejího parfému, kterou jsem tu cítil, působila trochu strašidelně. Jako by tomu bylo teprve pár hodin, co jsme tu spolu mluvili o naší plánované společné dovolené v Sorrentu, jen pár hodin od chvíle, kdy jsem ji poprvé a naposledy políbil.

Stál jsem ve dveřích a díval jsem se na stul, kde tenkrát leželo deset krabiček filmu, ale teď lam nebyla ani jediná. Doposud tu byla pořád ještě možnost, že si je třeba zapomněla vzít do Sorrenta s sebou. To, že nebyly ani na stole, jen potvrzovalo mou jistotu, že je z vily někdo ukradl.

Vešel jsem do pokoje a rozhlédl jsem se kolem.

Po chvilce váhání jsem zamířil k psacímu stolku a usedl jsem za něj. Otvíral jsem jednu zásuvku po druhé. Byly tam věci, jaké obvykle v zásuvkách psacích stolů bývají – poznámkové papíry, pijáky, inkoust, gumy – to všechno jsem tam našel, ale nikde jsem neobjevil ani jediný soukromý papír, účet, dopis nebo diář. Chvilku trvalo, než jsem pochopil, že tu byl už někdo přede mhou a dal si práci odstranit ze stolu každičký popsaný papírek. Byla to policie, nebo ten, kdo ukradl filmy?

Zneklidněn jsem přešel do ložnice. Teprve teď, když j sérii prohrabal několik skříní a zásuvky prádelníku, jsem zjistil, jak fantastickou zásobu drahého šatstva a prádla Helena vlastnila. Chalmers mi přikázal, abych se všech jejích věcí nějak zbavil, ale při pohledu na skříně plné šatů, kabátů a bot, na tři zásuvky přecpané prádlem a čtvrtou se spoustou bižutérie jsem usoudil, že to je úkol nad mé síly. Rozhodl jsem se, že si zavolám na pomoc Ginu.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje a vytočil jsem její číslo. Naštěstí jsem ji zastihl doma. Prý se zrovna chystala zajít si někam na večeři.

„Nemohla by ses tu zastavit?“ Dal jsem jí adresu. „Mám tu pro tebe práci, ta ti dá zabrat. Vem si taxíka. Až to budeme mít z krku, vyrazíme si na večeři spolu.“

Řekla, že už letí.

Jak jsem pokládal sluchátko, všiml jsem si na stěně vedle telefonu tužkou načmáraného čísla. Shýbl jsem se a prohlížel jsem je zblízka. Bylo jen stěží čitelné, a nebýt toho, že jsem, prve rozsvítil stolní lampu, nebyl bych si ho ani všiml. Bylo to římské číslo.

Napadlo mě, že by si je Helena asi nepsala na stěnu, kdyby to nebylo číslo pro ni důležité,] číslo, na které často volala. Už prve při prohlídce psacího stolu jsem se díval po nějakém j adresáři, ale nic podobného jsem nenašel. Žádné další číslo na stěně napsáno nebylo, a to ] mi připadalo významné.

V okamžitém hnutí mysli jsem zvedl sluchátko. Už když jsem zaslechl vyzvánění na druhém konci drátu, jsem litoval své zbrklosti..; Koneckonců nebylo vyloučeno, že jde o číslo] muže X, a já neměl chuť vzbudit v něm ta záhy podezření, že jsem mu na stopě. Zrovna jsem se chystal sluchátko zase položit, když jsem zaslechl klapnutí. Bubínek mi div nepraskl, jak nějaký hlas italsky zařičel: „CO CHCETE?“

V životě jsem v telefonu neslyšel tak hlučný a násilnický hlas.

Dal jsem si sluchátko kus od ucha a naslouchal jsem. Slabě ke mně zaléhala hudba, hrdelní tenor – nejspíš z rádia – vyzpěvoval: E lucevan le Stelle.

Muž, který zvedl telefon, znovu zahulákal: „HALÓ! KDO JE TAM?“

Jeho hlasem se všechno otřásalo.

Cvrnkl jsem prstem do mluvítka, abych udržel jeho pozornost.

Pak jsem zaslechl, jak nějaká žena říká: „Kdo je to, Carlo? Musíš tak řvát?“ Mluvila se silným americkým přízvukem.

„Nikdo se nehlásí,“ odpověděl jí anglicky a o něco tišeji.

Ozvalo se hlučné cvaknutí, jak praštil sluchátkem.

Opatrně jsem zavěsil. Zadíval jsem se z okna. Carlo… a Američanka. Mohlo to znamenat hodně, nebo taky nic. Helena se musela za svého pobytu v Římě seznámit se spoustou lidí. Carlo mohl být prostě jeden z jejích známých, ale to číslo na stěně mě mátlo. Pokud by to byl jen tak nějaký známý, proč psát číslo na zeď? Mohl jí je, to je pravda, svého času nadiktovat do telefonu, když neměla zrovna po ruce kousek papíru, a tak čmárala na zeď. Tím se to dalo vysvětlit, ale nějak se mi to nezdálo. V tom případě by si byla číslo později přepsala do seznamu a se zdi je smazala.

Poznamenal jsem si je na zadní stranu obálky, a když jsem ji skládal do náprsní kapsy., zazvonil u dveří zvonek.

Zavedl jsem Ginu dovnitř.

„Než se zapovídáme,“ vyzval jsem ji, „pojď se podívat na to nadělení. Chalmers chce, abych se toho všeho nějak zbavil. Mám to prý všechno rozprodat a peníze vrazit na nějaký dobročinný účel. Bude to práce až nad hlavu. Mohli bychom si s tím rovnou otevřít celý krám.“

Zavedl jsem ji do ložnice a čekal jsem, až si prohlédne skříně a zásuvky.

„Ale to nebude problém, Ede,“ ujistila mě. „Znám jednu paní, která obchoduje s kvalitním odloženým oblečením. Vezme si to všechno, jak to stojí a leží, a sama si to odveze.“

Kámen se mi svalil ze srdce.

„Zaplaťpánbůh. Já doufal, že ty si s tím nějak poradíš. Na tom, kolik za to dá, vcelku nesejde, hlavně když si to všechno odnese, abychom měli tenhle byt vyklizený.“

„Signorina Chalmersová musela utratit hodně peněz,“ podotkla Gina, když si prohlédla některé ze šatů blíž. „Něco z toho je úplně nenošené a jsou to všechno věci z nejdražších obchodů v Římě.“

„No, od Chalmerse ty prachy neměla,“ uklouzlo mi. „Řekl bych, že jí musel někdo jaksepatří vypomáhat.“

Gina pokrčila rameny a zavřela skříň. „Jen tak pronic zanic jí je nikdo nedával,“ řekla. „Já jí nezávidím.“

„Pojď ještě vedle. Chtěl bych si s tebou o něčem popovídat.“

Šla se mnou do obývacího pokoje a stulila se do křesla.

„Ede, proč se hlásila jako paní Sherrardová?“ zeptala se.

Kdyby se; stěny pokoje zčistajasna zřítily a zavalily mě, nebylo by to mnou tak otřáslo.

„Cože? Co to povídáš?“ vytřeštil jsem oči.

Dívala se na mne.

„Ptala jsem se tě, proč se hlásila jako paní Sherrardová. Zřejmě jsem se ptát neměla. Promiň.“

„Jak víš, že si tak říkala?“

„Poznala jsem ji po hlase, když ti volala, tenkrát jak jsi odjížděl na dovolenou.“

Mohlo mě napadnout, že Gina Helenin hlas pozná. Mluvila s ní telefonicky dvakrát, tehdy po jejím příjezdu do Říma, a měla na hlasy neuvěřitelnou paměť.

Šel jsem k baru.

„Nechceš se něčeho napít, Gino?“ Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co možná nejklidněji.

„Dala bych si trochu campari, když budeš tak hodný.“

Vytáhl jsem láhev campari a láhev skotské. Nalil jsem si pořádný lok whisky, Gine campari se sodou a odnesl jsem obě sklenice k jejímu křeslu.

Znal jsem Ginu už čtyři roky. Jeden čas jsem si myslel, že jsem do ní zamilovaný. Byl jsem s ní v práci celý den pohromadě, většinou mezi čtyřma očima, žádný div, že jsem byl v pokušení navázat s ní bližší vztahy. Ale právě proto jsem vždycky dbal na to, abych naše rozhovory udržel ve víceméně pracovní poloze.

Zažil jsem v Římě řadu novinářů, kteří se zapletli se svými sekretářkami. „Dříve nebo později se jim celá situace vymkla z rukou, nebo nadřízený vy čenichal, oč jde, a už byl oheň na střeše. Byl jsem tedy ve svém chování vůči Gine opatrný. Nikdy jsem se nepokusil se jí přiblížit, a přece bylo mezi námi pouto, nevyslovené a nijak neproklamované; věděl jsem, že ať se děje, co se děje, mohu se na ni plně spolehnout.

Když jsem naléval nápoje, umínil jsem si, že jí všechno vypovím a nenechám si pro sebe vůbec nic. Dal jsem hodně na její mínění a cítil jsem, že přišla chvíle, kdy bych měl slyšet nestranný názor na situaci, ve které jsem se ocitl.

„Nevadilo aby ti, kdybych se ti tak trochu vyzpovídal, Gino?“ začal jsem a usadil jsem se naproti ní. „Mám toho spoustu na srdci a potřeboval bych se někomu svěřit.“

„Jestli ti budu co platná…“

Zvonek u dveří ji přerušil. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého.

„Kdo to jen může být?“ podivil jsem se.

„Nejspíš domovník, jde se podívat, kdo tu svítí,“ uklidňovala mě Gina.

„Máš pravdu, to je možné.“

Přešel jsem přes pokoj do předsíně. Jak jsem sahal po klice, zařinčel zvonek nanovo.

Otevřel jsem.

Na prahu stál poručík Carlotti. Za ním další detektiv.

„Dobrý večer,“ pozdravil Carlotti. „Mohl dál?“

III

V té chvíli jsem poprvé pochopil, jak musí bý1 zločinci při nenadálém setkání s policií. Na vteřinku jsem ztuhl a nevěřil jsem vlastním očím. Srdce mi párkrát vynechalo, a pak se rozbušilo tak prudce, až jsem ztrácel dech. Přišel mě zatknout? Domákl se už, že Sherrard jsem byl já?

Ve dveřích pokoje se objevila Gina.

„Dobrý večer, pane poručíku,“ řekla. Její klidný, tichý hlas mě trochu přivedl k sobě.

Carlotti se jí uklonil.

Ustoupil jsem stranou.

„Pojďte dál, pane poručíku.“

Carlotti vykročil.

„Seržant Anoni,“ kývl hlavou ke svému společníkovi, který vešel do předsíně za ním.

Vedl jsem je do pokoje. Z prvního otřesu, který mi nečekané setkání s Carlottim způsobilo, jsem se už vzpamatoval, ale kolena se mi pořád klepala ostošest.

„Nenapadlo by mě, že sem přijdete, pane poručíku,“ prohodil jsem. „Copak jste věděl, že budu tady?“

„Jel jsem náhodou kolem. Viděl jsem, že se tu svítí. Byl jsem zvědavý, kdo tu je. Ale tím lip. Stejně jsem s vámi chtěl mluvit.“

Anoni, malý, podsaditý, s plochým bezvýrazným obličejem, se opřel o stěnu vedle dveří. Zdálo se, že ho náš hovor ani za mák nezajímá.

„Prosím, posaďte se,“ vybídl jsem Carlottiho. „Zrovna jsme si nalili skleničku. Nepřidáte se k nám?“

„Ne, děkuji.“

Přecházel po místnosti, ruce v kapsách kabátu. Došel k oknu, vyhlédl ven, pak se otočil, dokráčel k místu, kde jsem stál, a posadil se do sousedního křesla. Usedl jsem také. Gina se uvelebila na opěradle gauče.

„Prý jste si dnes odpoledne vyzvedl od poručíka Grandiho kameru signoriny Chalmersové,“ začal Carlotti.

Překvapeně jsem přisvědčil. „Ano, to je pravda. Poručík Grandi říkal, že ji už nebudete potřebovat.“

„Myslel jsem si to, jenže od té doby jsem změnil svůj názor.“ Carlotti vytáhl balíček cigaret a jednu si zapálil. Měl dost rozumu, než aby tu nať, kterou kouřil, nabízel Gine nebo mně, „Myslím, že jsem se trochu ukvapil, když jsem ji dal z ruky. Nemohl byste mi ji zas vrátit?“

„Ale jistě. Zítra ráno vám ji donesu. Hodí se vám to?“

„Vy ji nemáte s sebou?“

„Mám ji doma.“

„Kdyby vás to neobtěžovalo, zajeli bychom si pro ni ještě teď večer.“

„Když myslíte.“ Zapálil jsem si cigaretu a lokl jsem si ze sklenice. Potřeboval jsem se napít. „A co to, že vás ta kamera najednou tolik zajímá, pane poručíkuY‘

„Když si to rozmýšlím, připadá mi podivné, že v ní nebyl film.“

„To vás ale napadlo brzo, co?“ neodpustil jsem si jízlivost.

Pokrčil rameny.

„Nejdřív jsem si říkal, že signorina třeba zapomněla film nabít, ale pak jsem o tom mluvil s jedním expertem. To, že počítač kamery ukazoval, že byly exponovány skoro čtyři metry filmu, znamená, že původně film v kameře byl, ale asi ho odtamtud někdo vzal. Já se v těch věcech tolik nevyznám. Až dodatečně jsem si uvědomil, že jsem si měl kameru ještě nechat.“

„Vždyť se koneckonců nic nestalo. Dnes večer se s ní zase shledáte.“

„Nenapadá vás, kdo ten film mohl vyndat?“

„Ne, leda snad sama signorina.“

„Ten, kdo film vyndával, si počínal neodborně. Film se ocitl na světle a tím byl zničen. To by snad signorina neudělala, ne?“

„Asi těžko.“ Opřel jsem se v křesle. „Myslel jsem si, že je ta věc už vyřízena, pane poručíku. A teď mám dojem, že vám ještě pořád leží v hlavě.“

„Pochybám se člověk neubrání,“ zachmuřil se Carlotti. „Signorina koupila deset krabiček filmu. Všechny jsou pryč. Pryč je i film z kamery. Dnes ráno jsem prohledával tenhle byt, není tu ani jediný útržek popsaného papíru. Když uvážíte, že tu signorina bydlela čtvrt roku, je přece podivné, že by za tu dobu byla nedostala, ani nenapsala jediný dopis, neplatila jediný účet, nevedla si žádný diář ani adresář; je to divné, ledaže – ledaže tu byl už někdo před námi a všechny její papíry odnesl.“

„Toho jsem si také všiml,“ přitakal jsem a postavil jsem skleničku na stůl. „Mohla si tu ovšem také udělat před odjezdem na dovolenou pořádek.“

„To je možné, ale ne moc pravděpodobné. Vy jste sem přišel byt vyklidit?“

„Ano. Pan Chalmers mi přikázal, abych se zbavil všech jejích věcí.“

Carlotti si prohlížel své pečlivě pěstované nehty a pak ke mně prudce zvedl oči.

„Mrzí mě, že vám kazím vaše záměry, ale musím vás požádat, abyste tu zatím všechno nechal tak, jak to je. Mám v úmyslu dát tenhle byt až do pondělního přelíčení zapečetit.“

Musel jsem nějak reagovat, třebaže mi bylo docela jasné, co má za lubem.

„Co vás k tomu vede, pane poručíku?“

„Řekněme, že to je běžná rutina,“ řekl Carlotti vlídně. „Je možné, že bude třeba provést ještě další vyšetřování.“

„Ale podle Chalmerse prý koroner souhlasil s tím, že vynese rozsudek o náhodné smrti.“

Carlotti se usmál.

„Věřím, že to měl v úmyslu, když bral v úvahu fakta, která měl v té době k dispozici, ale protože přelíčení je až v pondělí, není vyloučeno, že do té doby vyjdou najevo další skutečnosti, které situaci změní.“

„To Chalmerse nepotěšíte.“

„To je mrzuté.“

Bylo vidět, že mu už Chalmers hrůzu nenahání.

„Mluvil jste se svým šéfem?“ zeptal jsem se ho ještě. „Mám dojem, že ho měl Chalmers taky v práci.“

Carlotti si odklepl popel z cigarety do dlaně a pak ho oprášil na koberec.

„Můj nadřízený s mým postupem souhlasí. Není dosud vyloučeno, že smrt signoriny byla nešťastná náhoda, ale chybějící filmy, ten Američan, kterého viděli v Sorrentu, i skutečnost, že z tohohle bytu zmizely veškeré soukromé papíry, nás nutí k závěru, že další vyšetřování je opodstatněné.“ Vyfoukl na mne svůj plícervoucí kouř. „Ještě jedna věc je mi divná. Od zástupce signorininy banky jsem se dozvěděl, že dostávala kapesné šedesát dolarů týdně. Do Říma přijela s malým kufrem a příruční taškou. Asi jste viděl obsah zásuvek a skříní vedle v pokoji. Nechápu, odkud na to všechno brala peníze.“

Bylo evidentní, že už se začal zajímat o Heleninu minulost, a vzpomněl jsem si, jak vyděšeně se tvářila June, když mě prosila, abych právě tohle nedělal.

„Zkrátka vidím, že máte těžký život,“ prohodil jsem tak nezávazně, jak to jen šlo.

„Snad bychom teď mohli zajet k vám pro kameru,“ navrhl Carlotti a vstal. „Pak už vás nebudeme obtěžovat.“

„Tak dobře,“ souhlasil jsem. „Pojeď s námi, Gino. Dám panu poručíkovi kameru a pak hurá na večeři.“

„Byl byste tak hodný a nechal mi laskavě klíč od tohohle bytu?“ požádal mě Carlotti. „Za pár dnů vám ho zase vrátím.“

Dal jsem mu klíč a on ho předal Anonimu.

Vyšli jsme na chodbu. Anoni s námi nešel. Zůstal v bytě.

Když jsme všichni tři společně sjížděli výtahem, zeptal se mě Carlotti: „To auto, co jste se mě na ně ptal, mělo to co dělat se signorinou?“

„Už jsem vám to říkal, ten chlap mě div nepřejel. A ani nezastavil. Myslel jsem si, že jsem si jeho číslo zapamatoval správně, ale zřejmě jsem to nějak zmotal.“

Cítil jsem jeho upřený pohled. Celou cestu k vozu jsme mlčeli, až se najednou zase ozval: „Můžete mi jmenovat nějaké signorininy přátele?“

„To bohužel nemohu. Myslím, že jsem vám to už říkal; skoro jsme se neznali.“

„Ale mluvil jste s ní, ne?“

Vlídnost v jeho hlase probudila mou ostražitost.

„To jistě, jenže mi nevyprávěla, co tady v Římě dělá. Byla koneckonců dcera mého šéfa, proč by se mi měla zpovídat?“

„Byl jste s ní na večeři v restauraci Trevi asi před čtyřmi týdny?“

Jako by mi někdo vrazil pěstí do břicha.

Kolik toho vlastně ví? Někdo nás tam musel vidět. Neměl jsem odvahu mu zalhat.

„Když si tak vzpomínám, možné to je. Potkal jsem ji cestou na večeři a pozval jsem ji, aby mi šla dělat společnost.“

Carlotti se na chvilku odmlčel a pak řekl jen: „Aha.“

Zajel jsem do ulice, kde jsem bydlel, a zabrzdil jsem před svým soukromým vchodem.

Atmosféra ve voze byla jaksepatří dusná. Srdce mi mlátilo, až jsem měl strach, že je Carlotti zaslechne.

„A víckrát jste spolu už nikde nebyli?“

Myšlenky se mi hnaly o závod. Co když Carlotti něco ví o mých dvou večerních návštěvách u Heleny v bytě?

Abych získal čas, předstíral jsem, že jsem otázku přeslechl. „Co jste říkal?“

Otevřel jsem dvířka a vystoupil. Carlotti šel za mnou na chodník.

Trpělivě, rezignovaně, mi otázku zopakoval.

„Pokud si vzpomínám, tak ne.“ Naklonil jsem se do vozu. „Hned jsem zpátky,“ slíbil jsem Gine. „Počkej na mne a půjdem se konečně nadlábnout.“

Carlotti stoupal za mnou po točitém schodišti. Polohlasně si pobrukoval a v týle jsem cítil jeho zkoumavý pohled.

Zabočil jsem do chodby, která vedla přímo k mým dveřím. Byl jsem asi v půli cesty, když jsem zahlédl, že dveře bytu jsou dokořán. Zarazil jsem se.

„To je podivné,“ užasl jsem.

„Zavřel jste je, když jste odcházel?“ zeptal se Carlotti a předešel mě.

„To se rozumí.“

Ke dveřím jsme došli zároveň.

„Ksakru! To vypadá na lupiče,“ zvolal jsem a ukázal jsem na vypáčený zámek. Hrnul jsem se do předsíně, ale Carlotti mě zadržel.

„Když dovolíte… půjdu napřed,“ řekl stroze. Potichu vkročil do předsíně, dvěma rychlými kroky ji přešel a prudce rozrazil dveře do obývacího pokoje. Běžel jsem v patách za ním.

Všechna světla byla rozsvícena. Stáli jsme na prahu a rozhlíželi jsme se po pokoji, který vypadal, jako by se přes něj přehnala smršť.

Všechno bylo zpřeházené. Skříně pozotvíra-né, křesla převrácená, zásuvky psacího stolu vytažené a mé papíry rozházené po celé podlaze.

Carlotti vrazil do ložnice. Pak jsem slyšel, jak dupe předsíní ke koupelně.

Já jsem se vrátil k psacímu stolu. Nahlédl jsem do nejspodnější zásuvky, kam jsem zamkl kameru. Zámek byl vylomený a kamera toseví v tahu.

ČÁST SEDMÁ

I

Když jsem se konečně zbavil Carlottiho a smečky dalších detektivů, kteří se vrhli na můj byt, šmejdili po otiscích prstů, strkali nosy do všech děr a škvír, fotografovali vypáčené dveře a vůbec obrátili všechno vzhůru nohama, bylo za pět minut čtvrt na dvanáct.

Hned zkraje jsem sešel dolů za Ginou, vyložil jsem jí situaci a omluvil jsem se jí, ať na mne nečeká. Chtěla mermomocí zůstat, ale nedovolil jsem jí to. Mít kromě policajtů na krku ještě ji, to už bylo na mne moc.

Řekla, že mi ráno zavolá, ustaraně se na mne podívala a odjela taxíkem.

Carlotti vyslechl mé vyprávění o kameře. Ukázal jsem mu, kde jsem ji měl schovanou, a on si prohlédl vypáčený zámek zásuvky.

Nevím, jestli mi věřil. Nedával na sobě nic znát, ale měl jsem dojem, že si svůj obvyklý zdvořilý klid udržuje jen s přemáháním.

„Je to zvláštní shoda okolností, signore Dawsone,“ vrtěl hlavou. „Sotva máte kameru pár hodin u sebe, už se k vám někdo vloupá a ukradne ji.“

„Myslíte?“ odsekl jsem sarkasticky. „A nejenže šlohne kameru, ale zdejchne se i s mými hadry, cigaretami, chlastem a čmajzne i těch pár supů, co jsem tu měl. Opravdu podivná shoda okolností, jen co je pravda.“

Jeden z té Carlottiho sebranky se k němu přitočil a šeptal mu, že nikde nejsou jiné otisky kromě mých.

Carlotti se na mne zadumaně zadíval.

„Budu o tom muset podat zprávu svému nadřízenému,“ pokrčil rameny.

„Pro mne za mne si podejte zprávu třeba presidentovi,“ odsekl jsem. „Ale své hadry chci zpátky.“

„Ta kamera je závažná ztráta, signore.“

„Jděte se s vaší kamerou vycpat. Spískal jste si to sám. Když vám včas nedošlo, jak nutně ji potřebujete, nechoďte mi teď vyčítat, že je v tahu. Dostal jsem ji od Grandiho a podepsal jsem jia, ni stvrzenku. Prý už o ni nestojí ani on, ani vy. Tak na mne nekoukejte, jako bych si byl tohle vloupání zjednal vám na vztek.“

Řekl, že se kvůli té smůle nemusím tolik rozčilovat.

„Tak fajn, já se nerozčiluju. Nemohl byste odsud vypakovat ty své poskoky, abych to tu mohl dát trochu do pořádku a něco spolknout?“

Uběhla další půlhodina, než se ujistili, že tu dotyčný lupič skutečně žádné stopy nezanechal, a konečně se odloudali pryč.

Carlotti odcházel poslední.

„Tohle se nemělo stát,“ vzdychl ještě ve dveřích. „Vy jste tu kameru vůbec neměl dostat do ruky.“

„Máte pravdu. Taky se mi to tak jeví. Srdce mi pro vás krvácí, ale já tu kameru dostal od vás a podepsal jsem na ni stvrzenku. Nemůžete mi tenhle průšvih vyčítat. Moc lituju, ale mě z toho hlava bolet nebude.“

Nadechl se, jako by chtěl ještě něco říci, ale pak si to rozmyslel, pokrčil rameny a zmizel na chodbě.

V hloubi duše mi seděla myšlenka, že by moc nedal za to, že jsem celou loupež nainscenoval sám, aby se mu kamera nedostala do ruky.

Sám jsem si žádné iluze taky nedělal. Chyběla sice většina mého šatstva, cigarety, tři láhve skotské a pár tisíc lir, ale přesto jsem nepochyboval o tom, že se sem zloděj vloupal jen a jen kvůli kameře.

V rychlosti jsem poklízel byt a přitom jsem uvažoval. Pořád jsem se nemohl zbavit myšlenky na ramenatého hromotluka, kterého jsem viděl v sorrentské vile. Byl bych dal krk na to, že to byl on, kdo se vloupal sem ke mně a odnesl kameru.

Zrovna jsem končil s úklidem obývacího pokoje, když u dveří zazvonil zvonek.

Sel jsem do předsíně v domnění, že se vrací Carlotti s kupou dalších otázek. Uvolnil jsem zástrčku a otevřel jsem dveře. Na prahu stál Jack Maxwell.

„Ahoj,“ pozdravil. „Prý tě vyloupili.“

„Jo,“ přikývl jsem. „Pojď dál.“

S chorobným zájmem si prohlédl vylomený zámek a pak šel za mnou do pokoje.

„Šlohli toho moc?“

„Ale nic extra. Pojištěný jsem… tak ať to vezme čert.“ Přešel jsem k baru. „Dáš si něco k pití?“

„Kapka koňaku by neškodila.“ Plácl sebou do křesla. „Co říkal dědek tomu, jak jsem zvládl ty zprávy o Heleně?“

„Nic nenamítal. Dalo ti to moc práce?“

„Pár chytráků ze mne začalo tahat rozumy, ale já jim řekl, ať si o tom popovídají radši s Chalmensem. To prý radši pár facek držet. Ten chlap opravdu nepatří k miláčkům davu.“ Vzal ode mne sklenici s koňakem. „Je už pryč, nebo ho tu ještě máme?“

„V patnáct čtyřicet odletěl z Neapole.“ Namíchal jsem si whisky se sodou. „Počkej chvilku. Musím něco sníst. Nejedl jsem od oběda.“

„Tak pojď, zajdem někam. Zvu tě.“

„Na to už je pozdě.“ Zvedl jsem sluchátko a zavolal vrátného. Přikázal jsem mu, aby mi někde schrastil kuřecí sendvič a pronto mi ho donesl.

„Tak spusť,“ vybídl mě Maxwell, jakmile jsem položil sluchátko. „Už jsi zjistil, co tam dělala tak sama? Jak se jí to stalo?“

Dával jsem si pozor na jazyk. Řekl jsem mu, že v tom bude, jak se zdá, zapletený nějaký mužský, že policie si není tak docela jistá, byla-li Helenina smrt opravdu jen nešťastná náhoda, a že mě Chalmers pověřil, abych se tím trochu zabýval a zjistil, co se dá. Rozhovor s June i Helenino těhotenství jsem mu zamlčel.

Tiše naslouchal a ucucával koňak.

„Takže domů zatím nepojedeš.“

„Ještě nějaký čásek asi ne.“

„Neříkal jsem ti, že to ten starý blázen bude chtít řádsky vyšetřit? Můžu si gratulovat, že s tím nemám co dělat.“

Řekl jsem, že to může.

„A co ti poldové? Co se jim nezdá?“

„Carlotti si rád hraje na důležitého. Má sklon dělat z komárů velbloudy.“

„A Chalmers věří, že to byla nešťastná náhoda?“

„Zatím neví.“

„A co ty?“

„Těžko říct.“

„Ta holka byla pěkná potvora. Nemyslíš, že ji třeba šťouchl se skály její miláček?“

„Doufám, že ne. To by Chalmerse moc nepotěšilo.“

„Určitě v tom nějaký chlap bude, Ede. Nač by si pronajímala vilu v Sorrentu, nemít tam pozvaného nějakého chlapa? Nenapadá tě, kdo to mohl být?“

„Nemám ponětí, ale nechme toho, Jacku. Pověz mi jinou věc: co je to zač ta June Chalmersová?“

Zatvářil se překvapeně a pak se ušklíbl.

„Parádní kus, co? Ale jestli máš na ni zálusk, nech si ho zajít. Z toho ti nic nekouká.“

„O to mi nejde. Chci prostě vědět, co je zač. Co dělala dřív? Víš o ní něco?“

„Moc toho nevím. Bývala zpěvačkou v jednom z Menottiho pajzlíků.“

Ztuhl jsem. Zase Menotti.

„Takže s Helenou se znala odtamtud?“

„Možné to je, ony se znaly už dřív?“

„June mi tvrdila, že zná Helenu už hezkých pár let.“

„Vážně? Tak to jsem nevěděl. Chalmers ji prý potkal na nějakém večírku, a jen ji jedním okem zahlédl, na fleku se s ní prý oženil. Měla kliku, že si ji vzal. Ten bar, kde zpívala, po Menottiho smrti zavřeli. A ona sice má figuru všechna čest, ale zpívat neumí, co by za nehet vlezlo.“

Noční vrátný se sendvičem nás vyrušil.

Maxwell se zvedl.

„Tak už ti nesou krmení. Já zas letím. Kdy má být přelíčení?“

„V pondělí.“

„Ty tam jedeš, viď?“

„Asi ano.“

„Radši ty než já. Tak zatím nashle. Zaskočíš za mnou zítra do redakce?“

„Možná. O redakční věci se starej ty. Já jsem vlastně ještě na dovolené.“

„A skvěle si ji užíváš,“ ušklíbl se a vypadl.

Sedl jsem si, přežvykoval jsem sendvič a úporně jsem přemýšlel. Doufal jsem, že mezi Heleninými papíry padnu na nějaký adresář, který by mě přivedl na stopu jejích známých. Jenže pokud takový adresář existoval, odnesl ho už někdo přede mnou. Jediná stopa, kterou jsem prozatím měl, bylo telefonní číslo záhadného Carla. Měl jsem jednu známou v římské telefonní centrále. Kdysi vyhrála jakousi soutěž krásy a já o ní napsal článek. Nezůstalo jen přitom a pár měsíců jsme byli spolu náramně zadobře. Pak jsem ji ztratil z dohledu. Rozhodl jsem se, že ji nazítří vyhledám a pokusím se z ní vyrazit Carlovu adresu.

A kdo tu ještě byl mimo Carla?

Pátral jsem v paměti, jestli se Helena při některém z našich setkání nezmínila o něčem, co by mě mohlo přivést na stopu některého z jejích známých. Už jsem se chystal to vzdát a jít si lehnout, když jsem se náhle upamatoval, že se kdysi zmínila o mém příteli Guiseppu Frenzim, který psal politické sloupky do L’Italia del popolo.

Když Frenzi zrovna nepsal své sloupky, běhal za ženskými. Tvrdíval, že jedině v tom vidí pravý smysl života. Jak jsem ho znal, mohl jsem vzít jed na to, že Helenu znal víc než dobře. Uměl v takových věcech chodit, a pokud jsem mohl věřit Maxwellovi, Helena nebyla z těch, které říkají ne.

Usoudil jsem, že Frenzi by mohl hodně prospět.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo za pět minut tři čtvrti na dvanáct; pro Frenziho, který nikdy nevstával před jedenáctou dopoledne a nechodil spát dřív než ve čtyři, večer teprve začínal.

Zvedl jsem sluchátko a vytočil číslo jeho bytu, i když jsem pochyboval, že ho ještě zastihnu doma.

Ale ozval se okamžitě.

„Ed? No to je senzace,“ zaradoval se. Pyšnil se svou zásobou amerických hovorových výrazů. „Chtěl jsem ti zrovna volat. Právě jsem se dočetl o Heleně. Je to fakt? Vážně se zabila?“

„Je to pravda, zabila se. Chtěl bych s tebou mluvit, Giuseppe. Mohl bych se u tebe na skok zastavit?“

„Jasně. Počkám na tebe.“

„Hned jsem tam,“ řekl jsem a zavěsil.

Vyšel jsem z bytu a seběhl po schodišti k zaparkovanému lincolnu.

Dalo se do deště, náhle a nečekaně, jak tomu v Římě bývá. Ukryl jsem se do vozu, zapjal jsem stěrače, nastartoval a vycouval z parkoviště.

Frenzi bydlel na Via Claudia, ve stínu Kolosea. Za šest minut bych mohl být u něho. Ulice byly poloprázdné, a když jsem šlápl na plyn, zahlédl jsem koutkem oka, jak se o kousek dál znenadání rozsvítila světla jiného vozu. Okamžik nato vyjelo z parkoviště neznámé auto a pustilo se za minou. Jak projíždělo kruhem světla pouliční lampy, poznal jsem, že je to zelený renault.

II

Dopálím se málokdy, ale když už k tomu dojde, pak to stojí za to. Při pohledu na renaulta jsem začal vidět rudě.

Pevně jsem se odhodlal zjistit, kdo sedí za volantem a oč mu vlastně jde. Dokud jel za mnou, nedalo se v tomhle směru celkem nic dělat. Musel jsem ho dostat před sebe, přitlačit ho k obrubníku, donutit ho, aby zastavil, a pořádně si řidiče prohlédnout. Kdyby se stavěl na zadní, byl bych mu docela rád, jak jsem byl v ráži, vrazil nějakou do brady.

Objížděl jsem Koloseum s renaultem nějakých padesát metrů za zády. Na prvním temnějším místě jsem dupl na brzdu, stočil jsem auto k obrubníku a na místě jsem zastavil, řidič renaultu, zaskočen mým trikem, už zastavit nestihl. Proletěl kolem mne. Ve tmě jsem nedokázal rozeznat, jestli ho řídí muž, nebo žena. Jakmile mě minul, pustil jsem spojku, sešlápl plyn až na podlahu a vyrazil jsem za ním.

Řidič renaulta zřejmě uhodl, k čemu se chystám. Zareagoval rychleji, než jsem čekal.

Šlápl rovněž na plyn a renault poskočil kupředu. Řítil se po Via del Fori Imperial jako vystřelená kulka.

Na chviličku se mi zdálo, že ho doženu. Předním nárazníkem jsem byl už sotva třicet čísel od jeho zadního blatníku a užuž jsem se chystal stočit volant a drcnout do něho, ale vtom se mi začal znova vzdalovat.

Uháněli jsme teď dobrou stotřicítkou. Odněkud zezadu jsem zaslechl pronikavý, rozhorlený hvizd policejní píšťalky. Uviděl jsem, jak se před stále rychleji ujíždějícím renaultem rozevírá Plazza Venezia. Zahlédl jsem tam vpředu pomalé hemžení vozů i lidí a nervy mi povolily. Jestli se vřítím na náměstí touhle rychlostí, najisto se srazím nebo někoho zabiju. Noha mi sjela na brzdu a zpomalil jsem.

Renault byl v mžiku daleko přede mnou. S táhlým, varovným houkáním přiburácel na náměstí, dvě auta minul jen o vlas a třetí donutil na místě zastavit. Jen nepatrně zmírnil svůj šílený úprk, s vřeštěním klaksonu se přehnal náměstím a zmizel mi ve tmě někam k Tibeře.

Zaslechl jsem další hvízdnutí. Ve strachu, abych se nedostal do tahanic se zákonem, a s jistotou, že na to, aby si byl kterýkoli policista stačil při daném osvětlení všimnout mého čísla, jsem jel příliš rychle, zahnul jsem na Via Cavour, zpomalil jsem na přiměřenou rychlost a dlouhým obloukem jsem se vrátil ke Koloseu.

Zlobilo mě, že mi renault unikl, ale bylo mi to milejší než soupeřit s jeho způsobem jízdy. Aspoň jsem mu nahnal strach, a to i dávalo určité zadostiučinění.

Dojel jsem k Frenziho přízemnímu bytu, zaparkoval lincolna před domem a vyběhl jsem po pár schůdcích k domovním dveřím.

Na mé zazvonění otevřel Frenzi okamžitě.

„Pojď dál,“ zval mě. „To jsem rád, že tě zase vidím.“

Následoval jsem ho do vybraně zařízeného pokoje.

„Chceš se něčeho napít?“ zeptal se.

„Ani ne, díky.“

Sedl jsem si na opěradlo pohovky a prohlížel jsem si ho.

Frenzi byl drobný, tmavý a hezký, s inteligentníma, bystrýma očima. Jeho zpravidla veselá tvář byla dnes vážná; vypadal ustaraně.

„Něco si musíš dát, abys mi dělal společnost,“ přemlouval mě. „Dej si se mnou koňak.“

„Tak dobře, nalej mi.“

Naléval do skleniček a mluvil dál. „To je hrozný malér, Ede. V novinách píšou, že se zřítila s útesu. Víš něco bližšího? Co dělala v Sorrentu?“

„Byla tam na dovolené.“

Přinesl pití, podal mi mou skleničku a začal neklidně přecházet po místnosti.

„Ale je to jasný případ, viď?“ zeptal se a nedíval se mi přitom do očí. „Nešťastná náhoda a nic víc, ne?“

Vystrašil mě.

„No, mezi námi, jsou o tom určité pochyby,“ svěřil jsem se mu. „Například Chalmers si myslí, že ji někdo zavraždil.“

Stáhl hlavu mezi ramena a zachmuřil se ještě víc.

„A co polide, co ti tomu říkají?“

„Pomalu k tomu taky docházejí. Má to na starosti Carlotti. Nejdřív to pokládal za nehodu, ale teď se mu to začíná nějak rozcházet.“

Frenzi na mne pohlédl.

„Vsadil bych se, že to byla vražda,“ řekl tiše.

Zapálil jsem si cigaretu a sklouzl jsem do křesla.

„Proč myslíš, Giuseppe?“

„Dřív nebo později ji musel někdo oddělat. Koledovala si o to.“

„Ty o ní něco víš?“

Zaváhal, pak se přiblížil a sedl si naproti mně.

„Jsme kamarádi, Ede. Potřeboval bych, abys mi poradil. Zrovna jsem se chystal ti zavolat, ale tys mě předešel. Necháš si pro sebe, co ti teď povím?“

„Samosebou. Jen spusť.“

„Seznámil jsem se s ní na jednom večírku, asi pět dní potom, co přijela do Říma. Byl jsem takový trouba, že jsem to s ní asi čtyři dny, nebo spíš noci, táhnul.“ Vzhlédl ke mině a pokrčil rameny. „Vždyť mě znáš. Připadala mi krásná, vzrušující, prostě všechno, co si jen člověk může přát. Taky mi připadala osamělá. Pozval j sem ji k sobě a ona neměla nic proti tomu, jenže pak…“ zarazil se a zašklebil.

„Jenže pak – co?“

„Když jsme spolu strávili čtyři noci, řekla si mi o prachy.“

Vyvalil jsem oči.

„Chtěla si od tebe vypůjčit?“

„No, to zrovna ne. Chtěla, abych jí zaplatil za poskytnuté služby – dočista takhle – a chtěla pěkný balík.“

„Kolik?“

„Čtyři milióny lir.“

„Panenanebi! To jí snad přeskočilo! Cos udělal? Postals ji do háje?“

„Myslela to vážně. Dalo mi dost práce přesvědčit ji, že takový balík vůbec nemám. Měl bys vidět tu scénu. Vyhrožovala, že všechno poví tatínkovi, a ten že prý se mnou zamete. Prý budu koukat, jak poletím.“

Zamrazilo mě v zádech.

„Počkej. Chceš říct, že se tě pokusila vydírat?“

„Ano, tak se tomu myslím říká.“

„A co bylo dál?“

„Udělal jsem kompromis. Koupil jsem jí briliantové náušnice.“

„Snad ses nenechal vydírat, Giuseppe?“

Zavrtěl se.

„Tobě se to mluví, ale já nevěděl kudy kam. Chalmers má dost dlouhé prsty, aby dosáhly až sem. A já mám svou práci rád. Nic jiného bych dělat neuměl. Šlo o to, jestli uvěří mně, nebo jí. Já nemám, pokud jde o ženské, zrovna nejlepší pověst. Nevěřil jsem, že by to doopravdy udělala, ale nemohl jsem to riskovat. Ty náušnice mě přišly na čtyřiatřicet tisíc lir, takže jsem se z toho myslím vykroutil ještě dost lehce. Jeden kolega na to doplatil mnohem hůř.“

Naklonil jsem se kupředu.

„Cože?“

„To se rozumí, že jsem nebyl jediný. S jiným novinářem – Američanem – to sehrála nachlup stejně. Kdo to byl, na tom nesejde. Dodatečně jsme se pak domluvili. Dal jí na rozloučenou briliantový náhrdelník, za který vyklopil skoro všechny své úspory. Zřejmě se zaměřila na novináře. Tatínkův vliv byl v téhle branži nejcitelnější.“

Zahoupal se mi žaludek. Jestli mluvil Frenzi pravdu, a tím jsem si byl jist, bylo evidentní, že Helena měla políčeno i na mne, a nebýt toho. že se zřítila se skály, byla by dnes vydírala mne.

Uvědomoval jsem si, že jestli Frenziho historie vyjde na světlo a policie zjistí, že tajemný Sherratnd jsem já, bude tu motiv pro vraždu jako na dlani. Pokusila se mě vydírat, nebyl jsem s to jí zaplatit, a abych nepřišel o slíbené místo, shodil jsem ji se skály.

Pro změnu jsem začal rázovat místností zase já. Frenzi si mě naštěstí nevšímal. Zůstal sedět v křesle a civěl do stropu.

„Tak už chápeš, proč si myslím, že ji někdo zavraždil?“ mluvil dál. „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Nechce se mi věřit, že by byla jela do Sorrenta sama. Jistě tam s sebou měla nějakého chlapa. Jestli byla zavražděna, stačí policii zjistit, kdo to tam s ní byl.“

Zůstal jsem zticha.

„Co myslíš, že bych měl dělat? Lámu si s tím hlavu od té chvíle, co jsem se dočetl o její smrti. Neměl bych jít na policii a povědět jim, jak se mě pokusila vydírat? Jestli doopravdy počítají, že ji někdo zabil, znali by aspoň motiv.“

Překonal jsem první šok. Vrátil jsem se ke svému křeslu a rozvalil jsem se do něho.

„Dej si radši pozor,“ varoval jsem ho. „Kdyby Carlotti prozradil Chalmersovi, cos mu řekl, nepřej si vidět ten tanec.“

„Ano, já vím.“ Dopil koňak, vstal a šel si znovu nalít. „Ale myslíš, že bych to měl udělat?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Nikomu bys tím neprospěl. Podle mne bys měl počkat, až budou najisto vědět, jestli šlo o vraždu, nebo ne. Nežeň se do toho zbytečně. Darmo si uškodíš. Počkej napřed, co se z toho vyklube.“

„Ale co když přijdou na to, že jsem s ní chodil? Co když je napadne, že já jsem měl motiv a jsem tedy vrah?“

„Neplácej pitomosti, Giuseppe. Můžeš přece dokázat, žes byl v době, kdy se to stalo, od Sorrenta na hony daleko, nebo ne?“

„Hm, to bych mohl. Byl jsem tady v Římě.“

„Tak to panebože nedramatizuj!“

Pokrčil rameny.

„Máš pravdu. Takže podle tebe bych neměl policii říkat nic?“

„Zatím ne. Chalmers má podezření, že je v tom v pozadí nějaký chlap. Jakmile na sebe upozorníš, řekne si, že ten chlap jsi ty, a půjde po tobě. Měl bych ti vlastně povědět ještě jednu věc: Helena byla těhotná.“

Sklenice s koňakem vyklouzla Frenzimu z prstů a skulila se na podlahu. Koňak se rozlil po koberci v loužičku. Giuseppe na mě vytřeštěně zíral.

„Vážně? Přísahám ti, že já to nebyl,“ zaúpěl. „Bože dobrý! Ještě, že jsem s tebou radši promluvil, než jsem se rozběhl na policii/1 Zvedl skleničku. „Koukej, co jsem vyvedl!“

Šel do kuchyně pro hadr. Zatímco byl pryč, měl jsem čas trochu si to promyslet. Jestli je Carlotti přesvědčen, že Helenu někdo zavraždil, nedá si pokoj, dokud nenajde tajemného Sherrarda. Odstranil jsem své stopy tak dobře, aby ho pátrání nedovedlo ke mně?

Frenzi se vrátil a vytíral rozlitý koňak. Jako by četl mé myšlenky, poznamenal vsedě na bobku: „Když se Carlotti do něčeho zakousne, nepovolí. Nepamatuju případ vraždy, který by nevyřešil. Možná že si mě najde, Ede.“

Mne si mohl najít taky.

„Máš alibi jako hrom, tak se nevzrušuj,“ chlácholil jsem ho. „Chalmers mi dal na starost pátrání po jejím případném vrahovi. Možná, že bys mi mohl pomoci. Co třeba ten americký novinář, co ses o něm prve zmiňoval?“

Frenzi zavrtěl hlavou.

„Kdepak. Mluvil jsem s ním to dopoledne, kdy se to stalo.“

„Tak kdo by mohl ještě přicházet v úvahu? Nenapadá tě někdo?“

„Ne. Nevím o nikom.“

„Měla nějakého známého, který se jmenoval Carlo? Neznáš někoho takového sám?“

Chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou.

„Myslím, že ne.“

„Ale neviděls ji někdy s nějakým mužským?“

Třel si bradu a utkvěle se na mne díval.

„Viděl jsem ji s tebou.“

Seděl jsem jako socha.

„Nepovídej. Kde?“

„Vycházeli jste spolu z hospody.“

„Chalmers si přál, abych ji čas od času někam vzal,“ vysvětloval jsem. „Byl jsem s ní takhle jednou nebo dvakrát. Nevzpomínáš si mimo mě už na nikoho?“

Věděl jsem, že není tak hloupý, aby se nechal mými báchorkami obalamutit, ale byl také příliš dobrý kamarád na to, aby mě přiváděl do ještě větších rozpaků.

„Jednou jsem ji zahlédl u Luigiho s takovým černým hromotlukem. Nevím, kdo to byl.“

„Jak byl velký?“

„Pořádná vazba, figuru měl jak zápasník.“

V hlavě mi vytanul neznámý z vily. To byl také pořádný hromotluk s rameny jako zápasník.

„Nemohl bys mi ho nějak blíž popsat?“

„Řekl bych, že to byl určitě Ital. Mohlo mu být tak pětadvacet, šestadvacet let a byl hezký takovým tím živočišným způsobem, jestli víš, jak to myslím. Na pravé tváři měl jizvu, bílou klikatou čáru, možná po nějaké staré ráně nožem.“

„A nemáš představu, kdo by to mohl být?“

„Nemám tušení, ale jak ho jednou uvidíš, určitě ho podruhé poznáš.“

„Ano. Ještě někdo?“

Ošil se.

„Tohle není k ničemu, Ede. Ten chlap byl kromě tebe jediný mužský, s kterým jsem ji kdy viděl, ale přitom, nemysli si, jich měla jako smetí. Mrzí mě, že ti nemůžu prospět, ale co se dá dělat.“

Zvedl jsem se z křesla.

„Vždyť jsi mi pomohl,“ těšil jsem ho. „Poslyš, teď se na to vykašli, nic nepodnikej a nikomu nic neříkej. Pokusím se toho chlapa najít. Třeba je to ten, kterého hledám. Kdyby na tebe Carlotti přišel, máš přece alibi. To si pamatuj a nedělej si těžkou hlavu.“

Frenzi se usmál.

„Já vím, máš pravdu. Dám na tebe, Ede.“

Ubezpečil jsem ho, že to mu může jen prospět, podal jsem mu ruku a šel jsem ven k vozu.

Cestou k domovu jsem cítil, že jsem touhle návštěvou nemařil čas. Zdálo se mi, že už vím, proč Heleoa zahynula. Nebylo to sice zrovna něco, co bych mohl vyprávět Chalmereovi, ale aspoň jsem měl stopu; nikdo, jak říkal Frenzi, neměl chuť se nechat vydírat, a to byl Helenin konec.

Teď abych se nejspíš poohlédl po Carlovi.

III

Mou někdejší známou z římské telefonní centrály se mi nazítří podařilo zastihnout až ve čtyři odpoledne.

Nejdřív dělala drahoty, jak to dívky, které člověk nechal a pak o ně znovu projeví zájem, dělávají, a musel jsem vyvinout spoustu trpělivosti a taktu, než se mi podařilo dospět k tomu, oč mi vlastně šlo.

Když vyrozuměla, že se chci dovědět jméno a adresu jistého římského telefonního účastníka, rázně mě odbyla, že to je naprosto proti všem předpisům. Kdyby mi prý vyhověla, přijde o místo. Po sáhodlouhých zbytečných řečech, při nichž jsem div nevyletěl z kůže, nakonec navrhla, že bychom si o tom mohli pohovořit při večeři.

Řekl jsem, že na ni budu v osm čekat u Alfreda, a zavěsil jsem. Věděl jsem, že pouhá večeře to nespraví, a tak jsem vyplázl sedmnáct tisíc lir za pudřenku natolik efektní, že vypadala třikrát dražší, odhodlán přihodit ji na váhu, kdyby se vyskytly další potíže.

Svou známou jsem neviděl už tři roky, a když se přihrnula k Alfredovi, ani jsem ji nepoznal. Nešlo mi na rozum, jak kdy mohla vyhrát nějakou soutěž krásy. Za tři roky stačí zub času na postavě Italky, která příliš nekouká na dietu, silně zapracovat, a tahle dívka se na dietu zřejmě neohlížela od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili. Otřesný pohled.

Po mnoha řečičkách, oklikách a sporech, a teprve poté, co jsem se vytasil s pudřenkou, se nakonec uvolila, že mi zjistí jméno a adresu účastníka, jehož číslo jsem našel načmárané na stěně Helenina pokoje.

Slíbila, že mi zavolá druhý den ráno.

Druhý den mě nechala čekat až do půl dvanácté, než se konečně ozvala. Mít ji po ruce, už bych ji byl tou dobou zaškrtil.

Jízlivým hláskem mi sdělila, že dotyčný účastník je žena.

„Tak dobře a co má být?“ zuřil jsem. „Tím se snad nemusíš vzrušovat. Musí to být muž, nebo žena, ne? Nebo jsi snad čekala, že to bude pes?“

„Nemusíš na mne tak řvát,“ podotkla. „Já ti takovouhle informaci nemám zapotřebí dávat.“

Napočítal jsem v duchu do pěti, než jsem si troufl znovu promluvit, a pak jsem zaškemral: „Poslyš, tak mi to řekni. Potřebuju to z čistě pracovních důvodů. Kolikrát ti to mám opakovat?“

Vyklopila, že ta účastnice bydlí ve vile Palestra, Viale Paolo Veronese, a jmenuje se Myra Settiová.

Poznamenal jsem si jméno i adresu.

„Mockrát ti děkuju,“ řekl jsem a prohlížel jsem si poznámku v zápisníku. „Settiová? S-e-t-t-i? Mám to správně?“

Řekla, že ano.

Vtom mi v hlavě cvaklo.

Settiová!

Vzpomněl jsem si, že podle názoru newyorské policie měl Menottiho smrt na svědomí Frank Setti, Menottiho gangsterský konkurent. Měla s ním snad tahle Myra Settiová něco společného? Nebyla to jeho manželka, sestra, nebo dokonce dcera? Nebyla nějaká spojitost mezi touhle ženou, Menottiho vraždou, Helenou a Frankem Settim?

Uvědomil jsem si, že má někdejší dívka něco šveholí. Její vysoký hlásek mi ťukal do bubínku, ale neměl jsem sílu soustředit se na to, co říká.

Pustil jsem sluchátko do vidlice a srdce mi poskakovalo vzrušením.

Settiová!

Tohle by mohla být stopa, za kterou se pachtím. Vzpomněl jsem si, že podle Maxwella byla prý Helena zapletena do Menottiho vraždy a prý jen kvůli tomu přijela do Říma.

Jestli měl tu vraždu na svědomí skutečně Setti…

Usoudil jsem, že by mohlo stát za to, vypravit se do vily Palestra.

Telefon znovu vyzváněl. Mou někdejší dívku asi zajímalo, proč jsem zavěsil.

Uvelebil jsem se v křesle a nechal jsem telefon drnčet.

ČÁST OSMÁ

I

Následující dvě hodiny jsem měl náramně napilno.

Věděl jsem, že Chalmens je už nejspíš zpátky v New Yorku a netrpělivě čeká, až se mu ozvu. Budu pro něj muset během odpoledne sesmolit nějakou zprávu.

Zavolal jsem na Mezinárodní pátrací agenturu a požádal jsem, aby mi poslali svého nejschopnějšího pracovníka. Upozornil jsem, že záležitost spěchá a musí zůstat utajena. Slíbili mi poslat nějakého signora Sartiho. Pak jsem zavolal Jima Matthewse z Associated Press. Matthews žil v Římě už patnáct let. Znal se s každým, od koho mohl získat novinky, a jen s málokým, kdo se k tomuhle účelu nehodil.

Řekl jsem mu, že bych si s ním rád popovídal, až bude mít chvilku času.

„Pro tebe, Ede, mám čas vždycky,“ ujistil mě. „Co kdybys mě pozval na parádní oběd a popovídali bychom si při něm?“

Podíval jsem se na hodinky. Bylo právě dvanáct pryč.

„Čekám tě v půl druhé u Harryho,“ řekl jsem.

„Platí. Už se na tebe těším.“

Udělal jsem si na kus papíru pár poznámek a trochu jsem namáhal mozek. Rozmýšlel jsem si, kolik toho mám Chalmersovi povědět. Varování jeho ženy mě znepokojovalo. Bylo zřejmé, že řeknu-li mu příliš mnoho, asi si u něho zrovna dobré oko neudělám, ale tajit před ním fakta bylo taky riskantní. Ještě jsem si lámal hlavu, co mu tedy vlastně řeknu, když se u dveří ozval zvonek.

Otevřel jsem a uviděl jsem na prahu postaršího obtloustlého Itala v uválených šedých šatech. Představil se mi jako Bruno Sarti z detektivní agentury.

Na první pohled Bruno Sarti zrovna oslňujícím dojmem nepůsobil. Ráno se zřejmě zapomněl oholit, košili měl zašlou a pod pravým okem mu vykvétal uhřík. Mimoto kolem sebe šířil ničivou vůni česneku, která okamžitě otrávila ovzduší v celém bytě.

Pozval jsem ho dál. Smekl omšelý velurový klobouk, vystavil na odiv proplešatou lebku plnou lupů a vešel dovnitř.

Posadil se na krajíček tvrdé židle, kdežto já přešel k otevřenému oknu a usadil jsem se na něm. Cítil jsem potřebu čerstvého vzduchu.

„Potřebuji jisté informace a potřebuji je co nejdřív,“ spustil jsem. „Výlohy nehrají roli. Byl bych rád, kdyby vaše agentura uvolnila pro tento účel tolik lidí, kolik uzná za potřebné.“

Přimhouřil černé, krví podlité oči a předvedl několik zlatých korunek v grimase, kterou zřejmě pokládal za úsměv. Připomnělo mi to výraz ve tváři člověka stíženého náhlou žaludeční křečí.

„Jak informace, o které vás požádám, tak i skutečnost“ že jsem vaším klientem, musí zůstat přísně utajeny,“ pokračoval jsem. „Možná že se ukáže, že tutéž záležitost vyšetřuje zároveň i policie, a budete si muset dát pozor, abyste se jim nepletl do cesty.“

Jeho rádoby úsměv se vytratil a víčka se mu zúžila.

„S policií vycházíme dobře,“ upozornil mě. „Neradi bychom si ji pohněvali.“

„Toho se bát nemusíte,“ uklidnil jsem ho. „Co vlastně od vás chci: rád bych se dověděl jména mužů, s nimiž se jistá Američanka stýkala za svého pobytu v Římě v uplynulých čtrnácti týdnech. Jmenuje se Helena Chalmersová. Mohu vám dát pár jejích fotek. Čtyři dny bydlela v hotelu Excelsior, pak se přestěhovala do vlastního bytu.“ Podal jsem mu fotografie, které mi Gina na požádání vyštrachala v našich archívech, i adresu Helenina bytu. „Znala se s celou řadou mužů. Chci znát jejich jména a dovědět se, kde bych je mohl najít. Chci také vědět, čím se za svého pobytu v Římě zabývala.“

„Ta signorina se před pár dny zabila v Sorrentu, že ano?“ zeptal se Sarti. „Dcera signora Chalmerse, amerického novinářského magnáta.“

Vypadal sice jako budižkničemu, ale aspoň se zdálo, že sleduje, kde se co šustne.

„Ano,“ přisvědčil jsem.

Zlaté zuby se zablýskly. Zřejmě začenichal velké prachy a zaradoval se. Vytáhl notýsek a kousíček tužky a udělal si pár poznámek.

„Hned se do toho dám, signore,“ slíbil.

„Tohle je jedna věc. Dál bych chtěl vědět, komu patří tmavozelený renault s tímhle číslem.“

Přistrčil jsem mu kousek papíru, na který jsem napsal číslo renaulta.

„Na policii mi řekli, že takové číslo vůbec není v evidenci. Nezbývá vám, než se po tom autě porozhlédnout, a až na ně kápnete, buď je sledovat, nebo si omrknout, kdo řídí.“

Naškrábal si další poznámky a zavřel notýsek. Vzhlédl a optal se: „Signorinina smrt možná nebyla náhodná, nemám pravdu, signore?“

„To se neví. Tím si hlavu nelamte. Obstarejte mi informace, které od vás chci, a ostatní nechtě na starosti policii.“ Vstal jsem. „Zavolejte mi, jakmile něco zjistíte. Neztrácejte čas sepisováním zpráv. Chci to mít pohromadě co nejdřív.“

Slíbil, že udělá, co bude v jeho silách, nadhodil, nechtěl-li bych mu zaplatit obvyklou zálohu ve výši sedmnácti tisíc lir, shrábl šek, ujistil mě, že se mi co nevidět ozve, a s poklonami vycouval ze dveří.

Otevřel jsem ještě jedno okno a odešel jsem také, abych přišel včas na schůzku s Matthewsem.

Popíjel v Harry ho baru whisky s drceným ledem. Byl to hubený čahoun s tvrdými rysy, šedýma klidnýma očima, zahnutým nosem a vyčnívající bradou.

Vypili jsme po skleničce a přešli jsme do jídelního sálu. Pro začátek jsme si dali bottargu, což je druh kaviáru a připravuje se z jiker parmic, potom polio in padella čili porcované kuře, opečené se šunkou, česnekem, majoránkou, rajčaty a vínem. Pochutnávali jsme si a klábosili přitom o všem možném. Až když jsme dospěli k slavnému římskému sýru, ricotté, poprášenému skořicí, dostal jsem se k věci.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, Jíme,“ začal jsem.

„Nejsem tak natvrdlý, abych věřil, žes mě na tuhle žranici vyvedl jen tak pro mé krásné oči,“ zašklebil se. „Tak do toho – oč jde?“

„Říká ti něco jméno Myra Settiová?“

Okamžitě zareagoval. Pobavený, uvolněný výraz mu zmizel z tváře. Oči mu zpozorněly.

„Vida, vida,“ podivil se. „Začíná to být zajímavé. Proč se ptáš?“

„Nezlob se, Jime, ale to ti říkat nemůžu. Kdo je to?“

„Dcera Franka Settiho přece. To bys mohl vědět.“

„Toho gangstera?“

„Ale jdi, takový nekňuba snad přece nejsi.“

„Nevytahuj se. Něco jsem o Settim slyšel, ale moc toho není. Kde je teď?“

„To bych sám rád věděl. Je někde tady, v Itálii, ale kam se zavrtal, to nevím a policie taky ne. Z New Yorku odjel asi před čtvrt rokem. Doplavil se do Neapole, ohlásil se tam na policii a jako adresu uvedl hotel Vesuvius. Jenže pak zmizel a policie ho dodneška nebyla schopna najít. Vědí jen, že z Itálie neodjel, ale kde je mu konec, nemá nikdo ani tušení.“

„Ani jeho dcera to neví?“

„Ta to nejspíš vědět bude, ale nechává si to pro sebe. Sám jsem s ní mluvil. Žije prý v Římě už pět let a za tu dobu prý nemá o otci žádné zprávy, prý jí ani nepsal.“

„Pověz mi něco o tom Settim, Jime.“

Matthews se pohodlně opřel.

„Což takhle dát si ještě navrch koňak? Byl by hřích nezakončit dobrý oběd jaksepatří.“

Kývl jsem na číšníka, objednal jsem dva velké koňaky, a když nám je donesl, nabídl jsem Matthewsovi doutník, který jsem přechovával v zásobě pro nějakou podobnou příležitost.

Nedůvěřivě si ho prohlédl, ukousl špičku a zapálil si. Oba dva jsme trochu úzkostlivě pozorovali, jak se rozhořívá. Když se upokojil, že jsem mu nepodstrčil nějaký šmejd, rozpovídal se: „Asi ti o Settim neřeknu vcelku nic nového. Měl toho pod palcem dost a dost. Je to prevít nebezpečná, co si jednou umane, po tom jde doslova přes mrtvoly. S Menottim byli nepřátelé na život a na smrt, žárlili na sebe navzájem. Asi budeš vědět, že Menotti nechal nastrčit do Settiho bytu balík heromu. Pak dal hlášku mládencům ze Sboru pro narkotika, ti tam vrazili, heroin sebrali a Settiho zabásli. Jenže žaloba nebyla moc silná v kramflecích a pro Settiho advokáta nebyl kumšt ji nabourat. Nakonec tedy Settiho osvobodili, ale protože noviny kolem toho nadělaly hrozný poprask, prohlásili ho za nežádoucího cizince a vypověděli ho ze Států. Vždycky si nechával italské občanství, a tak mu zdejší úřady nemohly bránit v přístupu do zem
ě. A zrovna se snažily najít záminku, pod kterou by se ho mohly zase zbavit, když vtom jim zmizel.“

„Policie prý počítá, že měl prsty v Menottiho vraždě.“

„To máš skoro na beton. Než odjížděl, varoval MenottihOj že si to s ním vyřídí. Dva měsíce nato byl Menotti po smrti. Můžeš dát krk na to, že to byla Settiho práce.“

„Ale jak k tornu došlo? Copak si Menotti nevzal tu pohrůžku k srdci?“

„Ale jistěže ano. Bez hordy pistolníků se nehnul na krok, jenže nakonec ho Settiho zabiják přece jen dostal. Menotti totiž udělal pitomost. Pravidelně jednou týdně se chodíval do jistého bytu povyrazit se svou dívkou. Spoléhal, že taxu se mu nemůže nic stát. Jeho mládenci ho tam pokaždé dovedli a prohledali byt. Počkali, až to děvče přijde, a když se Menotti zavře! uvnitř, šli domů. Ráno přišli ke dveřím, ohlásili se a odvedli Menottiho pryč. Ten večer provedli všechno jako obyčejně, jenže když se ráno vrátili, našli dveře dokořán a Menottiho v pánu.“

„A co ta holka? Kdo to byl?“

Matthews pokrčil rameny.

„Nikdo neví. Když. Menottiho našli, byle v tahu a od té doby ji už nikdo neviděl. Sama v tom bytě nebydlela. Docházela tam, jen když se měla sejít s Menottim. Žádný z té jeho smečky si ji nikdy pořádně neprohlédl. Když pročesávali byt, stála vždycky u okna a dívala se ven. Vědí jen, že to byla blondýnka a figuru měla jaksepatří. Policii se nepodařilo ji vypátrat. Podle všeho musela vraha pustit dovnitř protože dveře nebyly vypáčené. Já bych řekl* že Menottiho prodala.“

Chvilku jsem nad tím uvažoval a pak jsem se ještě zeptal: „Neznáš náhodou vysokého, ramenatého Itala s bílou klikatou jizvou na tváři? Křestním jménem se jmenuje Carlo.“

Matthews zavrtěl hlavou.

„Nikoho takového neznám. Co ten s tím má co dělat?“

„To právě nevím, ale chci to zjistit/Kdybys o něj někde zakopl, Jime, dáš mi vědět, ano?^

„Ale jistě.“ Odklepl popel z doutníku. „Poslyš, co se tak najednou zajímáš o Settiho?“

„Teď ti to zatím vykládat nemůžu, ale jak narazím na něco, co by ti k něčemu bylo, řeknu ti. Nezlob se, zatím si to všechno musím nechat pro sebe.“

Protáhl obličej.

„Nesnáším tajnůstkáře,“ zavrčel, ale pak pokrčil rameny. „Co se dá dělat, aspoň jsem se pořádně nadlábl.“ Odstrčil židli. „Ty už možná nemáš dnes odpoledne nic na práci, jenže já ano. Chceš ještě něco vědět, než se zas vrátím do toho blázince?“

„Už mě nic nenapadá, ale kdybych si na něco vzpomněl, ještě ti zavolám.“

„To je nápad! Jen se nežinýruj ze mne tahat rozumy.“ Zvedl se od stolu. „Ty náhodou nevíš, kde je Setti schovaný?“

„Kdybych to věděl, řekl bych ti to.“

Smutně zavrtěl hlavou.

„To určitě; zrovna jako bych já říkal své ženě, že moje sekretářka je hotová sexbomba. No nic, ahoj, fešáku. Kdybychom se do té doby neviděli, tak na shledanou na tvém funuse.“

Díval jsem se za ním a dalších deset minut jsem si rovnal v hlavě, co jsem se od něho dozvěděl. Nic zvláštního to nebylo, ale i to málo stálo za ty prachy, co jsem vyhodil za oběd.

II

Než jsem dojel domů, měl jsem už jakžtakž promyšleno, co řeknu Chalmersovi. Nejlíp bude, usoudil jsem, mluvit zatím co nejnezávazněji. Jsou tu věci, které si musím ověřit, než budu moci pomýšlet na to, že bych Chalmersovi pravdu třeba jen naznačil.

Nechal jsem lincolna před domem a vyběhl jsem po svém soukromém schodišti. Nahoře v chodbě jsem zahlédl, že přede dveřmi mého bytu postává nějaký muž.

Srdce se mi zastavilo, když jsem rozpoznal nevysokou ramenatou siluetu poručíka Carlottiho.

Ohlédl se, jak zaslechl mé kroky, a upřel na mne pohled, který mě měl uvést do rozpaků a taky mě do rozpaků opravdu přivedl.

„Pěkně vítám, pane poručíku, nečekáte tu dlouho?“ řekl jsem co nejveseleji.

„Právě jsem přišel,“ řekl. „Rád bych se vás na něco zeptal.“

Vytáhl jsem klíče, odemkl jsem a ustoupil jsem stranou.

„Pojďte dál.“

Vešel do obývacího pokoje pochmurným krokem pohřebního zřízence, který vchází do místnosti, v níž leží zesnulý. Stoupl si zády k oknu, tak, aby mi, až se proti němu posadím, padalo do tváře plné světlo.

Nehodlal jsem mu tuhle výhodu poskytnout. Došel jsem až k psacímu stolu, který stál ve stínu v koutě, a usedl jsem za něj, takže se Carlotti musel otočit ke mně.

„Copak vás zase trápí, pane poručíku?“ Zapálil jsem si cigaretu a snažil jsem se zachovat klid.

Rozhlédl se kolem, našel si židli naproti mně a sedl si na ni.

„Bohužel už nelze tvrdit neapolskému koronerovi, že smrt signoriny Chalmersové byla nešťastná náhoda,“ začal. „Některé body vzbuzují podezření. Chystám se zahájit vyšetřování v plném rozsahu.“

Tvářil jsem se lhostejně.

„No a…?“ protáhl jsem a setkal jsem se s jeho chladným, pátravým pohledem.

„Signorina měla důvěrné styky s celou řadou mužů,“ řekl. „Zdá se, že si přitom počínala poněkud nevybíravě a lehkomyslně.“

„To je velmi taktně řečeno, pane poručíku. Chcete tím naznačit, že se zkrátka tahala s kdekým?“

Přikývl.

„Obávám se, že ano.“

„To se Chalmersovi líbit nebude. Máte pro to nějaké důkazy?“

Netrpělivě mávl rukou.

„Samozřejmě. Podle našeho mínění je víc než pravděpodobné, že ji zabil některý z jejích přátel. Vyšetřujeme vraždu, signore Dawsone. Shromáždil jsem už jména mnoha mužů, s nimiž se stýkala. Vaše je mezi nimi.“

„Snad nechcete tvrdit, že jsem s ní něco měl?“ rozhořčil jsem se a nutil jsem se dívat se mu přímo do očí. „Jestli ano, s chutí si vás zažaluju pro urážku na cti.“

„Nic vám netvrdím, signore. Ale znal jste ji přece. Snažím se jen ujasnit situaci. Předpokládám, že ji zabil někdo z jejích známých. Snad budete tak laskav a pomůžete mi. Mohl byste mi laskavě říci, kde jste byl a co jste dělal v den její smrti?“

Zdálo se mi, že na tuhle otázku čekám už celou věčnost.

„Myslíte si snad, že jsem ji zabil já?“ zeptal jsem se hlasem, který jsem stěží poznával.

„Nemyslím. Mám seznam mužů, kteří se s ní znali. Ke každému ze jmen si poznamenávám, kde byl dotyčný v době její smrti. Tím ušetřím spoustu času. Budu vyslýchat jen ty, kteří mi nebudou moci na tuto otázku uspokojivě odpovědět.“

„Rozumím.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Chcete vědět, kde jsem byl před čtyřmi dny.“

„Když budete tak laskav.“

„To nebude tak těžké. Ten den jsem zrovna nastupoval dovolenou. Chtěl jsem jet do Benátek. Jenže jsem si zapomněl zamluvit včas pokoj a zjistil jsem, že je už pozdě. Zůstal jsem tedy doma a pracoval jsem na svém romanu. Druhý den ráno…“

„Co bylo druhý den ráno, mě nezajímá,“ přerušil mě Carlotti. „Jde mi jen o to, co bylo devětadvacátého.“

„Tak dobře. Seděl jsem tady a pracoval jsem i na svém románu. Pracoval jsem celé odpoledne a večer až do tří v noci. Nevytáhl jsem odsud paty.“

Prohlížel si své naleštěné boty.

„Nenavštívil vás někdo?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Ne, nikdo. Všichni počítali, že jsem už v Benátkách.“

„Nevolal vám někdo?“

„To taky ne, ze stejného důvodu.“

„Aha.“

Následovala dlouhá trapná odmlka, během níž Carlotti nespouštěl oči ze svých bot. Pak znenadání zvedl pohled ke mně. Jako by mi zčistajasna někdo posvítil reflektorem do tváře.

„Dobrá, děkuji vám, signore,“ řekl a vstal. „Věřte, není to snadné. Jedině ustavičným vyptáváním můžeme dospět k pravdě. Doufám, že jsem vás příliš nezdržel.“

„Ale kdepak,“ ujišťoval jsem ho. Ruce se mi třásly a v ústech jsem měl jak na Sahaře.

„Jestli přijdu na něco, s čím byste mi mohl ještě pomoci, obrátím se zase na vás.“ Zamířil ke dveřím. Ještě na prahu se zastavil a ohlédl se ke mně. „Nechcete ještě něco dodat? Třeba vám vypadlo z paměti něco, co by nám mohlo prospět.“

„Tak děravou hlavu nemám.“

Díval se na mne.

„Neměl byste tu záležitost brát na lehkou váhu, signore. Jde koneckonců o vraždu. Třeba si to ještě rozmyslíte. Možná že vás ještě něco napadne.“

„Jistě. Kdyby ano, zavolám vám.“

„Byl bych rád, kdybyste to udělal.“

Kývl mi na pozdrav a vyšel do předsíně. Byl jsem v takovém stavu, že jsem si netroufal ho vyprovodit. Když za ním zaklaply dveře bytu, nahmatal jsem prsty cigaretu, vší silou jsem se vzchopil a popošel jsem k oknu.

Pozoroval jsem šňůry vozů vířících kolem Fora. Nad masívem Kolosea se plížilo několik temných mraků – spolehlivé znamení, že v noci přijde liják. Viděl jsem, jak Carlotti nasedá do policejního vozu a odjíždí.

Stál jsem jako přibitý a hlava mi třeštila panikou. Mohlo mě napadnout, že Carlottimu neunikne, jak důležité jsou ty chybějící filmy. Tohle Chalmersovi tajit nemohu.

Cítil jsem náhle, že nesmím ztrácet čas. Musím dopadnout tajemného muže X, dřív než Carlotti dopadne mne. Nepodceňoval jsem ho. Už teď se mi dostal blíž k tělu, než mi bylo milé.

Z úvah mě vytrhl telefon. Zvedl jsem sluchátko. Byla to Gina.

„Včera jsi sliboval, že mi zavoláš,“ připomněla mi. „Cekala jsem, že se ozveš. Co se děje, Ede?“

Rychle jsem přemýšlel. Teď když mi Carlotti řekl, že pokládá Heleninu smrt za vraždu, se Gine se svými starostmi svěřovat nemůžu. Kdyby věděla, že Douglas Sherrard jsem já, mohla by do toho spadnout jako spoluvinice.

„Nevím, kam dřív skočit,“ vymlouval jsem se. „Teď jsem zase na odchodu. Počkej pár dinů, určitě se ti ozvu.“

„Ale, Ede… cos mi to vlastně chtěl včera říct? Nemohli bychom se večer někde sejít?“

„Nezlob se, Gino, ale dnes večer ne. Vážně, teď nemám čas. Zavolám ti, jak budu moci. Zatím ahoj.“ Zavěsil jsem.

Chvíli jsem počkal a pak jsem si objednal New York. V ohlašovně mi řekli, že budu čekat dvě hodiny.

Čekal jsem tedy, v duchu jsem přemílal to, co jsem se dověděl od Matthewse, a odhadoval jsem nebezpečí, které se začalo rýsovat ze strany Carlottiho. Za chvíli jsem měl těch strašáků až po krk a pustil jsem rádio. Maria Meneghiniová Callasová dávala recitál Pucciniho písní. Její temný vzrušující hlas mě na hodinu zanesl, daleko ode všech starostí. Byla právě uprostřed Sola perduta, abbandonata a já pryč mimo tento svět, když zazvonil telefon a musel jsem ji zarazit.

Dvě minuty nato jsem měl na drátě Chalmerse.

„Tak co, máte už něco?“ I na tu vzdálenost bylo cítit ocel v jeho hlase.

„Právě byl u mne Carlotti,“ sdělil jsem mu. „Došel k názoru, že to vypadá na vraždu, a to se taky chystá říct koronerovi.“

Chvíli bylo ticho a pak se Chalmers zeptal: „Jak na to přišel?“

Pověděl jsem mu o kameře a chybějících filmech. Pověděl jsem mu, jak jsem kameru vyzvedl, našel v ní zbytek filmu, a jak mi ji pak někdo ukradl, než jsem ji stačil vrátit policii.

Tahle zpráva ho patrně ohromila, protože když se znovu ozval, mluvil trochu nejistě.

„Co teď budete dělat, Dawsone?“

„Snažím se dát dohromady seznam mužů, kteří se s Helenou znali,“ řekl jsem a pověděl jsem mu, že jsem o to požádal soukromou detektivní kancelář. „Carlotti to zkouší také. Má zřejmě dojem, že jich bylo na tucty.“

„Jestli se pokusí rozvířit kolem chudáka holky nějaký skandál, ať si mě nepřeje,“ zavrčel Chalmers. „Udržujte se mnou spojení. Chci vědět, co podnikáte… jasné?“

Řekl jsem, že ano.

„A promluvte taky s tím koronerem. Slíbil mi, že s tím těhotenstvím se na něj můžu spolehnout. Nechci, aby se to proláklo. Nenechte se odbýt, Dawsone. Pusťte na něj trochu hrůzu.“

„Jestli se z toho vyklube případ vraždy, pane Chalmersi,“ řekl jsem opatrně, „nemůžeme jeho rozhodnutí nijak ovlivnit.“

„Vy mi nebudete říkat, co můžu a nemůžu,“ vyštěkl. „Promluvte si s tím chlapem. A zavolejte mi zase zítra touhle dobou.“

Řekl jsem, že zavolám, a zavěsil jsem.

Zavolal jsem meziměstsky koraneru Malettimu. Když se mi ohlásil, oznámil jsem mu, že jsem právě mluvil s Chalmersem, který má obavy, jestli jejich úmluva dosud platí. Maletti se kroutil jak úhoř. Pokud se nevynoří nějaká další okolnost, ujišťoval mě, nemusí se signor Chalmers ohledně rozsudku nijak znepokojovat.

„Znepokojovat se budete vy, jestli váš rozsudek nebude co k čemu!“ vybafl jsem na něj a praštil jsem sluchátkem.

Venku už byla tma a do oken bušil liják.

Sel jsem si do ložnice pro plášť do deště. Je na čase, říkal jsem si, vydat se na návštěvu do vily Palestra.

III

Nechal jsem auto na parkovišti u stadiónu a šel jsem po Viale Paolo Veronese pěšky, až jsem se dotrmácel k bráně z tepaných mříží, zasazené do dva a půl metru vysoké kamenné zdi. Za zdí se rozprostírala skoro půlhektarová zahrada a uprostřed ní stála vila Palestra. Lilo teď jako z konve a dlouhá ulice byla liduprázdná. Otevřel jsem si bránu a vplížil jsem se na temnou příjezdovou cestu, stíněnou cypřiši a okrasnými křovinami.

Potichoučku jsem se kradl kupředu a hrbil jsem promočená ramena. Po padesáti metrech se cesta stáčela a za jejím ohybem jsem spatřil vilu, malou jednopatrovou stavbu s přečnívající florentskou střechou, bílými štukovými zdmi a velikými okny.

V jednom z přízemních oken se svítilo, ale jinak byla v celém domě tma. Pečlivě udržovaný trávník kolem vily mi nenabízel žádný úkryt. Pohyboval jsem se při jeho okraji, ve stínu křoví, až jsem mohl nahlédnout do osvětleného okna. Záclony byly roztaženy a celou místnost, vzdálenou od místa, kde jsem stál, jen asi třicet metrů, byle vidět jako na dlani.

Byl to rozlehlý a moderně zařízený pokoj. U stolu stála dívka a přehrabovala se v černé večerní kabelce.

Domyslil jsem si, že to bude Myra Settiová, a prohlédl jsem si ji zevrubněji. Mohlo jí být tak pětašestadvacet, byla dost vysoká, s kaštanovými vlasy rozpuštěnými na ramena, v bílých večerních šatech nahoře přiléhavých a dole pod boky rozevlátých ve vodopád tylu a třpytivých flitrů.

Když si přerovnala kabelku, sáhla po norkové štole a nedbale si ji přehodila přes ramena. Pak si zapálila cigaretu, přešla pokojem, zhasla a já se díval do široké černé skleněné tabule, odrážející zběsile se honící mračna a špičaté cypřiše.

Cekal jsem, co bude dál.

Asi za minutu se otevřely domovní dveře a dívka vyšla ven, ukrytá pod širokým deštníkem.

Utíkala po pěšině ke garáži. Otevřela dvojkřídla vrata a na cestu se rozlilo světlo. Uviděl jsem uvnitř bílozeleného cadillaka velikosti zhruba trolejbusu. Dívka do něho nasedla a deštník nechala opřený o zeď v garáži. Slyšel jsem, jak motor naskočil, a pak vyjela ven. Místo, kde jsem se krčil, minula sotva o pár metrů. Reflektory vozu bíle ozářily déšť, trávu i keře.

Stál jsem a naslouchal. Slyšel jsem, jak vůz před bránou zastavil, zaskřípěly veřeje, bouchla dvířka a vzdalující se hukot motoru mi prozradil, že odjíždí.

Zůstal jsem na místě a díval jsem se k ztemnělé vile. Několik minut jsem tak nehybně vyčkával. Žádné světlo se neobjevilo. Usoudil jsem, že se mohu beze strachu vydat na obhlídku. Zdvihl jsem si límec, abych se trochu uchránil před deštěm, a obešel jsem dům. Nikde se nesvítilo. V přízemí jsem objevil nezajištěné okno. Otevřel jsem je, vytáhl jsem baterku, kterou jsem si vzal z domova s sebou, a posvítil jsem si do malé přepychové kuchyňky za ním. Přelezl jsem přes dvojdřez a bezhlučně jsem sklouzl na dlaždičkovou podlahu. Zavřel jsem za sebou okno a tiše jsem se kradl z kuchyně přes chodbu až do haly.

Točité schodiště po mé levici vedlo do horního poschodí. Vystoupil jsem po něm a obhlížel jsem čtverý dveře před sebou.

Stiskl jsem kliku jedněch z nich, otevřel jsem a nahlédl dovnitř. Tenhle pokoj byla zřejmě Myřina ložnice. Gauč s krvavě rudým přehozem. Stěny potažené šedým brokátem. Nábytek stříbrný. Koberec rudý. Pastva pro oči.

Porozhlédl jsem se tam, ale nenašel jsem nic, co by mě zaujalo. Na toaletoím stolku ležela skřínka na šperky. Při pohledu na její obsah by se sbíhaly sliny i nejostřílenějšímu lupiči, ale mne nechala chladným. Prozradila mi však, že se Myra buď topí v penězích, nebo má zástupy ctitelů, kteří ji těmihle cetkami zahrnují.

Až ve čtvrtém z pokojů, určeném zřejmě za ložnici pro hosty, jsem našel to, co jsem neurčitě doufal, že snad najdu.

U stěny jsem uviděl dva kufry. Jeden z nich ležel na boku, pootevřený. Uvnitř jsem zahlédl své tři nejlepší obleky, tři láhve whisky mé oblíbené značky a své stříbrné pouzdro na cigarety. Dlouho jsem na to všechno zíral a světlo mé baterky se komíhalo. Pak jsem poklekl a otevřel jsem druhý kufr. I ten byl plný věcí ukradených z mého bytu; bylo tu všechno až na Heleninu kameru.

Než jsem stačil uvážit význam tohoto objevu, zaslechl jsem v přízemí zvuk, který mi div nevyrazil duši z těla.

Byl to zvuk, jaký varuje lovce číhajícího v divočině africké džungle na relativně mnohem neškodnější zvěř, že se na scéně objevil slon samotář.

Tichou setmělou vilu jako by zachvátilo zemětřesení.

Kdosi odemkl domovní dveře a rozrazil je, až třískly o stěnu.

Mužský hlas zařičel: „MYRO!“

Jako malého kluka mě kdysi dávno doma vzali na hon na divokého kance. Strašlivý hluk, který tenkrát tropili honci, ve mně zanechal navěky nezapomenutelný dojem. Rámus, který se teď ozýval z haly a ozvěnou zvučel temným pokojem, kde jsem se skrýval, byl stejně ohlušující. Přimrazil mě k zemi, zježil mi vlasy na hlavě a zarazil mi na okamžik srdce.

Domem otřásla další rána, jak muž dole zabouchl domovní dveře. Pak znovu zahulákal svým strašlivým, neukázněným hlasem: „MYRO!“

Poznával jsem ten hlas. Slyšel jsem ho už jedinou v telefonu. Přišel Carlo!

Potichoučku jsem se vyplížil z ložnice. V hale se svítilo. Došel jsem až nad zábradlí schodů a opatrně jsem přes ně nahlédl. Nikoho jsem neviděl, ale svítilo se už i v obývacím pokoji.

Pak se dal ten chraplavý hlas do zpěvu.

Byl to hlas pouličního rváče; nemelodický, sprostě hlučný, vulgárně vtíravý zvuk. Nedalo se to ani nazvat zpěvem, byl to spíš jakýsi zvuk z džungle, zvuk, z něhož mi vyvstával pot na čele.

Čekal jsem, protože jinudy než přes přízemí jsem se ven dostat nemohl. A dokud je Carlo dole, nesmím si dovolit se tam ukázat.

Krčil jsem se za zábradlí ve stínu, kde mě nemohlo být vidět. A dobře jsem udělal, protože náhle se v osvětlených dveřích pokoje sousedícího s halou objevila mužská postava.

Couvl jsem hlouběji do stínu. Poznával jsem mohutnou siluetu, kterou jsem zahlédl v sorrentské vile. Nemohl jsem se zmýlit.

Následovala dlouhá, nervy drásající pauza. Carlo stál nehybně, hlavu nakloněnou ke straně, jako by naslouchal.

Srdce mi tlouklo do žeber. Zatajil jsem dech a vyčkával jsem.

Carlo pomaloučku došel doprostřed haly. Tam se zastavil, založil si ruce v bok, rozkročil dlouhé nohy a zadíval se ke schodišti.

Světlo stropní lampy ho jasně ozařovalo. Vypadal přesně tak, jak mi ho Frenzi popsal: býčí šíje, primitivní rysy – krásné zvíře. Měl na sobě černý rolák a černé kalhoty, zastrčené do naleštěných vysokých bot. V lalůčku pravého ucha měl maličký zlatý kroužek a byl statný jako býk.

Dlouho se díval přesně do míst, kde jsem stál. Byl jsem si jist, že vidět mě nemůže. Netroufal jsem si udělat jediný pohyb, abych nepřilákal jeho pozornost.

Pak zčistajasna zahulákal: „Koukej mazat dolů, nebo si tam pro tebe pudu!“

ČÁST DEVÁTÁ

I

Poslechl jsem. Nic jiného mi nezbývalo. Pro rvačku nebylo nahoře na odpočívadle dost místa a z vily jsem nemohl uniknout jinak než po schodech a pak domovními dveřmi, nebo některým z přízemních oken.

Moc jsem ovšem dolů nepospíchal.

Nejsem sice žádný chcípáček, ale nedělal jsem si iluze, že bych měl ve rvačce s tímhle vazbou valné vyhlídky, A z jeho pohybů bylo znát, že dovede vyrazit jako blesk, když je potřeba.

V půli schodiště jsem se octl v plném světle lampy a zastavil jsem se, aby si mě mohl prohlédnout.

Vycenil v úsměvu mohutné, bílé, rovné zuby.

„Těbůh, mladej,“ přivítal mě. „Nemysli si, že jsem bez sebe překvapením. Byl jsem ti celou cestu v patách. Jen pojď dolů. Už dávno si s tebou chci pokecat.“

Ustoupil čtyři kroky nazpět, aby nestál těsně přede mnou, až sejdu do haly. Došel jsem až dolů. Kdyby po mně skočil, byl bych se pokusil nějak si s ním poradit, ale sám jsem si začínat nechtěl – aspoň prozatím.

„Jen pojď a posaď se u nás,“ vybídl mě a palcem mi ukázal do pokoje.

Vešel jsem tam, vybral jsem si pohodlné křeslo, obrácené ke dveřím, a usedl jsem. Už jsem se zase ovládal. Byl jsem zvědav, co má za lubem. Pochyboval jsem, že zavolá policii. Stačilo by jim ukázat mé věci nahoře v pokoji, a lítal ty v tom hůř než já.

Následoval mě do pokoje a usadil se na opěradlo velké kožené pohovky tváří ke mně. Dosud se usmíval. Klikatá jizva mu bíle svítila na snědém obličeji.

„Našels své krámy?“ zeptal se a vytáhl balíček amerických cigaret. Jednu z nich vyndal, přilípl si ji na tlustý spodní ret a zapálil si ji sirkou, kterou rozškrtl o nehet palce. Vypadal přitom, jako když ho vystřihne z hollywoodského gangsterského krváku.

„Našel,“ přisvědčil jsem. „Kam jste ulil kameru?“

Vyfoukl na mne kouř.

„Ptát se budu já, mladej,“ odbyl mě. „Ty seď a hezky odpovídej. Jaks kápnul na tenhle barák?“

„Jedno děvče si poznamenalo na zeď telefonní číslo. Zjistit adresu už nebyl takový kumšt,“ řekl jsem.

„Helena?“

„Tak, tak.“

Protáhl obličej.

„Ta nána.“ Naklonil se ke mně. „Co ti to chtěl dneska odpoledne ten polda?“

Najednou mi přestal nahánět strach. Ať se jde vycpat, říkal jsem si. Ani mi nenapadne se mu tady zpovídat.

„Proč se nezeptáš jeho?“ odsekl jsem mu.

„Ptám se tebe.“ Úsměv se vytratil. V očích se mu objevil zlověstný výraz. „Poslyš, povíme si to na rovinu. Nechceš přece, abych na tebe šel po zlém, viď, že ne?“ Položil si ruce na kolena, aby je vystavil na odiv, a zvolna je sevřel v pěst. Byly to mohutné pěsti s ostrými klouby. Vypadaly jako vyřezané z mahagonového špalku. „Něco ti povím. Rád čas od času někomu jednu ubalím. Koho praštím, ten zůstane ležet. Ale teď si s tebou chci pokecat, tak mě nenuť, abych tě mlátil. Tak co ti říkal ten polda?“

Vzchopil jsem se.

„Jdi se ho zeptat.“

Zasáhl mě, jak jsem se zvedal z křesla. Byl to ode mne nerozum, vybrat si tak nízké posezení. Kdybych si byl sedl na opěradlo jako on, byl bych býval na jeho útok daleko lip připraven. Vrhl se po mně tak prudce, že jsem se nezmohl na obranu. Vrazil mi levičku do žaludku. Částečně se mi podařilo ji odrazit, jenže to byla pouze příprava pro úder pravicí. Ani jsem nepostřehl, jak se kmitla vzduchem. Zahlédl jsem jen na vteřinku jeho snědou zkřivenou tvář a lesklé zuby a už mě cosi uhodilo do brady jako palicí. Pokoj se rozprskl v oslepujícím bílém záblesku. Nejasně jsem si uvědomil, že padám, a pak všechno zastřela černá tma.

Přišel jsem k sobě za nějakých pět, šest minut. Zjistil jsem, že ležím na gauči, brada mě bolí a hlava mi pulsuje jako kovářský měch.

Carlo seděl u mne. Sevřenou pěstí si poklepával do dlaně, jako by se jen-jen třásl zasadit mi do brady další petardu.

Pracně jsem se vzpřímil, obrátil jsem se k němu a snažil jsem se na něj zaostřit pohled. Rána, kterou jsem slízl, mi ubrala hodně z mého elánu.

„No, mladej, neříkej, že jsem tě nevaroval. Tak kde jsme to přestali? Až tě bacím příště, budeš mít hlavu nadranc. Tak co chtěl ten polda?“

Špičkou jazyka jsem si zkoušel zuby. Držely kupodivu všechny. Byla mi zima a vzmáhala se ve mě chuť popadnout toho prevíta za krk a zakroutit mu ho. Ale takový blázen jsem zase nebyl. Mám dejme tomu páru a hned tak něčeho se neleknu, ale dokážu odhadnout, nač mi stačí síly. Nikdy bych si nic nezačínal třeba s Rocky Marcianem, ne že bych se bál, ale protože vím, že bych byl vyřízený už předem. Věděl jsem, že kdyby došlo ke rvačce, byl by na mne tenhle obr příliš – silný a přespříliš hbitý.

Jediná možnost byla překvapit ho znenadání. Jiná mi nezbývala, a to bych ještě musel mít v ruce nejmíň palici, abych ho napřed trošku přitlumil.

„Chtěl vědět jména Heleniných přátel,“ vypravil jsem ze sebe. Mluvení mě bolelo.

Carlo se poškrábal na špičce nosu.

„Proč?“

„Poněvadž hledá jejího vraha.“

Doufal jsem, že ho tím ohromím, ale přepočítal jsem se. Naopak znovu nasadil úsměv a přestal si bušit pěstí do dlaně.

„Vážně? Tak on myslí, že ji někdo oddělal?“

„Je si tím jistý.“

„Vida, vida.“ Usmíval se dál. „Takovou mazanost bych od něho nečekal.“ Zapálil si cigaretu. „Tumáš, mladej, vem si taky. Mám dojem, že by ti bodla.“

Vzal jsem si cigaretu a sebral jsem krabičku zápalek, kterou mi hodil do klína. Zapálil jsem si a nabral jsem si plné plíce kouře.

„A co to, že ví tak najisto, že ji někdo odknouhnul?“ zeptal se.

„Vytrhls z kamery film a sebral i všechny ostatní. To byla od tebe pěkná pitomost.“

„Myslíš? Já bych řekl, že to bylo chytré, kámoši. A jde už po tobě?“

Pokoušel jsem se ovládnout svůj hlas, ale marně.

„Jak to myslíš?“

Usmál se ještě dobrodušněji.

„Nesnaž se hrát mi tu divadýlko, víš dobře, jak to myslím. Po kom jiném by šel? Vždyť jsem si dal i tu práci, že jsem jí pošoupl hodinky, aby si poldové mysleli, že hupla do vody, právě když jsi byl tam nahoře. A věř mi, mladej, že to nebyl žádný med, štrachat se tam za ní dolů. Div jsem si nesrazil vaz.“

Zíral jsem na něho.

„Tak to tys ji zabil!“

Zavrtěl hlavou.

„Všechno ukazuje, žes to udělal ty. Byl jsi f tam nahoře, když slítla. Ty jsi ten chlap, co si říkal Douglas Sherrard.“ Naklonil se ke mně a namířil na mne svůj silný prst. „A tys jí taky napsal vzkaz, aby šla za tebou nahoru na útes. Tahle maličkost ti vypadla z hlavy, co? Našel jsem tu zprávičku tam, kdes ji nechal, a mám ji teď u sebe.“

II

Země se pode mnou rozevřela. Až teď, při jeho slovech, jsem si vzpomněl na vzkaz, který jsem nechal Heleně ve vile.

„Tadyhle to mám,“ pokračoval Carlo a poklepal si na zadní kapsu u kalhot. „Je to počteníčko. Tohle a ty hodinky ti zakroutí krk, mladej. Z toho nevyklouzneš.“

Měl pravdu. Jestli se ten vzkaz dostane do ruky Carlottimu, je se mnou konec. V duchu jsem ten lístek viděl tak jasně, jako by ležel přede mnou.

Heleno, napsal jsem, jestli se mineme, jdi mi naproti po pěšině za zahradní brankou. Ed.

Dokonce jsem připsal i datum a hodinu a použil jsem papíru s hlavičkou vily. V rozčilení nad Heleninou smrtí se mi pak ten lístek až do téhle chvíle nadobro vykouřil z hlavy.

„Až najdou poldíci tvé kufry v úschovně, bude v nich i kamera a nějaký ten film,“ vedl Carlo svou. „Najdou tam i dopis od Heleny, který tomu dá korunu, pokud to korunu bude ještě potřebovat.“

Vší silou jsem se pokusil sebrat rozum do hrsti. Hůř jsem v tom už plavat nemohl, a právě to ve mně budilo vztek. Jediná možnost, jak se z toho dostat, byla zmocnit se toho zatraceného lístku a zničit ho. Říkal, že ho má u sebe. Musím ho překvapit, omráčit a lístek mu sebrat.

„Helena mi nikdy nepsala,“ odporoval jsem.

„Ale ano, psala. Přemluvil jsem ji k tomu. Je to hotový román. Píše tam, jak najala tu vilu a jak si tam budete spolu užívat jako pán a paní Sherrardovi. Je to hotovka. Jen se nepleť. Mám tě v hrsti.“

„Tak dobře, máš mě v hrsti,“ připustil jsem. „A co z toho?“

Vstal a začal přecházet pokojem. Držel se přitom mimo můj dosah.

„Už dávno čekám, kdy narazím na takového hejla,“ mluvil. „Když mi Helena pověděla, že to na tebe hraje a co jsi zač, hned jsem věděl, že ty jsi konečně ten pravý. Mám pro tebe kšeftík. Převezeš mi do Francie maličký balíček. Nebude to žádný kumšt. Nikdo si tě ani nevšimne. Jako poctivému novináříčkovi se ti ami nebudou namáhat otevřít kufry, natož prohledávat auto. Už to tu schraňuju celé měsíce a čekám na takovouhle příležitost.“

„Co schraňuješ?“

Ušklíbl se.

„To tě nemusí zajímat. Ty si prostě uděláš výlet do Nizzy. Vyspíš se v jistém hotelu a bourák necháš v hotelové garáži. Schovám ten balíček v tvém autě a můj známý v Nizze si ho tam v noci vyzvedne. Jednoduché jak facka.“

„A když nikam nepojedu, dostane Carlotti lístek, co jsem psal Heleně, je to tak?“

„Zapaluje ti to skvěle.“

„A když to udělám? Co bude pak?“

Pokrčil rameny.

„Uděláš si hezký výlet a zase se vrátíš. Pak možná tak za půl roku zjistíš, že by sis měl do té Nizzy zajet znova. Od novináře se čeká, že bude cestovat. Jsi pro tuhle práci jako dělaný. Proto jisem si tě taky vyhlídl.“

„Aha,“ řekl jsem. „Pomáhala ti při tom vyhlížení Helena?“

„Toseví, jenže ona to vedla v malém.“ Zašklebil se. „Chtěla z tebe vyrazit jen pár supů, jenže já jí to rozmluvil. Vyložil jsem jí, že jako poslíček budeš daleko užitečnější.“

Náhle jsem pochopil, o čem je řeč.

„Ona brala drogy, ne?“ vyjekl jsem. „Proto tolik potřebovala peníze a za mák jí nezáleželo na tom, jak k nim přijde. A do té Nizzy mám vézt heroin, ano?“

„Snad sis nemyslel, že půjde o pudr, mladej?“ zakřenil se.

„A tys jí obstarával drogy?“

„Přesně tak, kámoši. Vždycky milerád pomůžu holce v nesnázích – pokud na to má.“

„Ten nápad s vilou byl tvůj, nebo její?“

„To ti snad může být fuk.“

„Byl to tvůj nápad, co? Byla to šikovná vila se šikovným útesem poblíž. Věděls, že dokud nebudu mít opravdu nůž na krku, nebude se mnou řeč. Nastražil jsi past, shodil jsi ji se skály a já se chytil.“

Rozchechtal se.

„Fantazii máš, to se musí uznat. Ale co na* plat, je to pohádka, kterou nemůžeš dokázat, mladej, kdežto já tu svou ano.“

„Nenafilmovala tě, když jste tam spolu byli? Proto jsi byl tak divý zbavit se těch filmů?“

„Ale co tě vede, kámoši. S tou kamerou si nezatěžuj makovici. To byl jen fígl, aby poldy trklo, že to byla vražda.“ Zapálil si znovu cigaretu. „Tak abychom se dostali k věci. Pojedeš do Nizzy, nebo mám poslat ten papírek Carlottimu?“

„Asi nemám moc na vybranou, co?“

Rozhlížel jsem se zoufale pokojem po nějaké zbrani. Nic tak těžkého, abych ho tím mohl omráčit, jsem neviděl. Věděl jsem, že holýma rukama s ním mnoho nepořídím.

U dveří stál malý stolek a na něm obrovská váza plná karafiátů. Vedle vázy stála ve stříbrném rámečku fotografie Myry Settiové. Ležela na ní v bílých plavkách na lehátku pod širokým slunečníkem. Na té fotografii mi bylo cosi povědomého, ale tím jsem se teď nezdržoval. Oči mi sklouzly na masivní skleněné těžítko vedle fotografie. To by, usoudil jsem., možná stačilo.

„Takže pojedeš,“ řekl a pozoroval mě.

„Budu muset.“

„Takhle se mi líbíš, kámoši,“ usmál se. ^,Já věděl, že s tebou bude řeč. Teď jak to provedeme. V noci na pátek nech auto v garáži. Garáž nezamykej. Zastavím se tam s balíčkem. V pátek brzy po ránu vyrazíš. Přespíš v Janově a v sobotu jsi v Nizze. Načasuj si to tak, abys jel přes hranice kolem sedmé večer. To už budou celníci myslet na večeři a nebudou mít náladu se s tebou zdržovat. Pojedeš do hotelu Soleil d’Or. Je to jeden z těch fešáckých pajzlů na Promenade des Anglais. Možná že by sis tam měl předem zamluvit pokoj. Necháš auto v hotelové garáži a pustíš je z hlavy. Je ti to jasné?“

Řekl jsem, že je.

„A žádný podtrhy, mladej! Mám v tom těžký prachy a nepřej si mě, jestli se mě pokusíš oblafnout.“ Oči mu ztvrdly. „Lítáš v tom, nezapomeň! Lítáš v tom, to máš tutový.“

„A což jestli Carlotti přijde na to, že jsem byl ve vile, když se Helena zabila?“

„Ať ti to dokáže,“ řekl Carlo. „Kdyby moc otravoval, obstarám ti alibi. Na to jsem machr. Pokud to potáhneš se mnou, nemáš se čeho bát. Může nám to spolu klapat celá léta. Časem by sis mohl vzít na starost i Švýcarsko.“

„Jak to vypadá, přesedlám na novou branži.“

„Už je to t&k.“ Zamáčkl cigaretu. „Tak, mladej, a já mám ještě ledacos na práci. Počítej s tím, že v pátek vyrazíš. Platí?“

Pomalu jsem vstaL

„Co se dá dělat.“

Obcházel mě v bezpečné vzdálenosti a nespouštěl ze mne oči.

Zastavil jsem se u stolku a zadíval jsem se na zarámovanou fotografii.

„To je tvá holka?“ zeptal jsem se.

Přistoupil trochu blíž, ale pořád byl z dosahu.

„Je to kus. Ta taky fetuje?“

Něco zahuhlal, přistoupil ke mně a vytrhl mi fotografii z ruky. Tím si vyřadil z provozu pravičku. Levou rukou jsem smetl vázu s karafiáty a pravou jsem chňapl po těžítku.

Váza, voda i karafiáty se rozstříkly Carlovi o kolena. Na zlomek vteřiny se ze zaklaním podíval dolů.

Stiskl jsem těžítko v ruce. Vší silou jsem ho uhodil do spánku.

Klesl na kolena. Viděl jsem, jak obrací oči v sloup. Praštil jsem ho ještě do temene, až se sesul kupředu a rozvalil se mi k nohám.

Pustil jsem těžítko a poklekl k něrnu0 To byla chyba. Měl neuvěřitelně tuhý kořen. Za-tápal pravou nikou po mém krku a málem mě chytil. Jak se zvedal, odstrčil jsem mu ruku stranou. Oči měl nevidoucí. Prakticky byl bez sebe, ale i teď byl nebezpečný. Přichystal jsem se, a jak zvedal hlavu, vrazil jsem mu pěstí do brady, až mě zahřměla ruka od prstů až k lokti. Hlava mu klesla zpátky na podlahu a zůstal bezvládně ležet.

Když jsem ho převracel na břicho, supěl jsem námahou. Nakonec jsem to přece dokázal. Vklouzl jsem mu rukou do zadní kapsy u kalhot a sevřel jsem v prstech koženou náprsní tašku.

Jak jsem ji vytahoval, rozlétly se dveře a na prahu se zjevila Myra Settiová. Držela v ruce automatickou osmatřicítku a mířila jí na mne.

III

Hezkou chvíli jsme se na sebe dívali. Z jejího pohledu mi bylo jasné, že vystřelí, jakmile jí k tomu zavdám sebemenší příčinu. Strnul jsem bez hnutí s rukou v Carlově kapse.

„Dej tu pracku pryč!“ zavelela.

Zvolna jsem vytáhl ruku z Carlovy kapsy. Pohnul se, napolo se převalil a zachroptěl.

„Jdi od něho dál!“ nařídila.

Vstal jsem a u couvl.

Carlo se vzchopil na všechny čtyři, zatřepal hlavou a pak se vrávoravě postavil. Chviličku se kymácel sem a tam, nohy mu ještě nesloužily, pak získal rovnováhu, znovu se otřepal a podíval se po mně. Čekal jsem, že se mu ve tváři objeví nepříčetná zuřivost, ale on se naopak usmíval.

„Nejsi takovej pitomec, jak by jeden od pohledu čekal, mladéj!“ řekl uznale a lítostivě si třel spánek. „Takovouhle slupku jsem nekoupil ani nepamatuju. Ale nemyslel sis přece, že budu tak praštěný, abych ten papírek tahal s sebou, že ne?“

„Za pokus to stálo,“ ucedil jsem.

„Tak co se to tu vlastně děje?“ zamračila se Myra. „Kdo je tohle zač, Carlo?“ Držela mě stále na mušce a nespouštěla mě z očí.

„To je Dawson – ten, co jsem ti o něm povídal. V pátek nám zajede s nákladem do Nizzy,“ vysvětloval Carlo. Znovu si opatrně sáhl na hlavu a zašklebil se.

„Koukejte, jaký svinčík jste tu nadělali, vy paviáni. Už ať jste pryč!“ dopálila se. „Koukejte zmizet, oba dva.“

„Ale trhni si nohou,“ odbyl ji Carlo. „Věčně by ses rafala. Chci si s tebou o něčem popovídat.“ Obrátil se ke mně. „No tak, mladej, pakuj se už. A dost těch skopičin. Podruhé bys mě už naštval.“

Nasadil jsem sklíčený výraz.

„Už jdu,“ řekl jsem a schlíple jsem se loudal ke dveřím.

Myra si mě pohrdavě změřila a obrátila se ke mně zády. Jak jsem ji míjel, vytrhl jsem jí revolver z ruky, ramenem jsem ji odstrčil, až se, složila do jednoho z křesel, otočil jsem se a zamířil jsem na Carla.

„No tak,“ vybídl jsem ho. „Naval tu portmonku!“

Na chvíli ohromeně ustrnul, ale pak zaklonil hlavu a chraptivě se rozchechtal, až se rozdrnčela okna.

„Pomoc! On mě chce zabít!“ řval a plácal se do stehen. „To mě podržte.“

„Naval portmonku,“ opakoval jsem a cosi v mém hlase ho zarazilo.

„Poslyš, ty pitomče, já to u sebe nemám!“ řekl a rysy mu ztvrdly.

„Jestli nechceš koupit jednu do nohy, hoď mi sem tu tašku.“

Dívali jsme se na sebe. Viděl, že nežertuju. Znenadání se usmál, vytáhl peněženku z kapsy a hodil mi ji k nohám.

Nepřestával jsem na něho mířit, shýbl jsem se, zvedl peněženku, ucouvl jsem s ní ke zdi a prohrabal jsem ji. Byla napěchována deseti-tisícilirovkami, ale jiný papír v ní nebyl.

Myra mě probodávala pohledem a v očích jí doutnalo.

„To je šikula, co?“ řekl jí Carlo. „Dovede to se mnou koulet. Jenže my jsme si ho ochočili. Musí tancovat, Jak budeme pískat. Nemám pravdu, kámoši?“

Hodil jsem mu peněženku.

„Vypadá to tak,“ přikývl jsem. „Ale dej si pozor, tak docela hladce to nepůjde.“

Položil jsem pistoli na stůl a vyšel jsem z pokoje.

Carlův hlasitý chechtot mě doprovázel.

Když jsem vycházel z domovních dveří, dosud pršelo. Před vilou parkoval zelený renault. Vedle něho stál cadillac.

Dal jsem se do běhu. Vyřítil jsem se na ulici a uháněl jsem k svému vozu. Co nejrychleji jsem ujížděl k domovu, před domem jsem vyskočil z auta a utíkal jsem po schodech k svému bytu. Ještě v kabátě jsem vytočil číslo Mezinárodní pátrací agentury a ptal jsem se po Sartim. Příliš jsem nedoufal, že ho tam ještě zastihnu, táhlo už na jedenáctou, ale ozval se mi skoro okamžitě.

„Ten renault, o kterém jsem s vámi mluvil, stojí před vilou Palestra na Viale Paolo Veronese,“ vychrlil jsem. „Pošlete tam někoho, ať se za ním hned pustí. Chci vědět, kam řidič odtamtud pojede. Dejte si pozor, asi se bude dívat, jestli ho někdo nesleduje.“

Sarti mě ubezpečil, že se o to okamžitě postará. Slyšel jsem, jak s někým mluví a dává mu příkazy, aby poslal pár mužů k Myřině vile.

Když s tím skončil, zeptal jsem se ho: „Máte už pro mne něco?“

„Zítra ráno snad budu něco mít, signore.“

„Nechoďte za mnou do bytu.“ Carlo věděl, že u mne odpoledne byl Carlotti, to znamenalo, že můj byt někdo hlídá. Navrhl jsem Sartimu, že se sejdeme v deset ráno v Tiskovém klubu. Slíbil, že tam bude.

Stáhl jsem ze sebe plášť, odnesl jsem ho okapat do koupelny, pak jsem se vrátil do pokoje a nalil jsem si pořádnou porci whisky. Sedl jsem si. Brada mě pobolívala a měl jsem na sebe příšerný vztek. Jsem v pěkné bryndě a nikdo jiný než já sám mě z ní nevytáhne.

Zítra je neděle. V pondělí mám letět do Neapole k přelíčení. V pátek ráno budu muset jet do Nizzy, ledaže by se mi podařilo hodit do té doby Heleninu vraždu na krk Carlovi. Moc času mi tedy nezbývá.

Byl jsem si jist, že ji zabil on, ale nechápal jsem proč.

Nechtělo se mi věřit, že by ji byl zabil jen proto, aby mě mohl vydírat. Tenhle nápad spíš dostal až po její smrti a nejspíš až potom, co našel ve vile můj vzkaz.

Ale proč ji tedy zabil?

Dávala mu utržit. Měl ji, kde ji chtěl mít. Překupník s drogami má své oběti vždycky tam, kde je chce mít… pokud ovšem se oběť na svého dodavatele nedoví něco, co jí dá nad ním větší moc, než má on nad ní.

Helena byla vyděraěka. Byla snad takový blázen, že se pokusila vydírat Carla? To by si byla netroufla, ledaže by to, co na něj věděla, byla hotová bomba, něco, o čem by si byla jistá, že je pro Carla tak nebezpečné, že mi nakonec nezbude než scvaknout kufry. Našla skutečně něco, co Carla do té míry ohrožovalo? Pokud ano, jistě si to napřed uklidila někam pod zámek, než se pokusila Carla ždímat.

To, že ji zabil, mohlo buď znamenat, že ten důkaz našel a zničil ho, nebo že mu nestačila prozradit, kam ho ukryla; jakmile mu začala hrozit vydíráním, srazil ji s útesu.

Bylo to takhle?

Byl to jen dohad, ale vypadal nadějně. Kdybych se toho neznámého důkazu dokázal zmocnit, mohl bych se Carlovi vysmát. Pokud něco takového existovalo, kam to asi ukryla? V bytě? V bance? V sejfu?

Pokud jde o byt, s tím se nedalo nic dělat. Carlotti tam nasadil policejní hlídku. Bylo těžké zjistit, jestli měla nějaký sejf, ale v pondělí, než dojedu do Neapole, bych se mohl zastavit v její bance.

Možná že to bude jen ztráta času, ale musel jsem vyzkoušet všechny možnosti. Tahle vypadala slibně.

Ještě jsem o tom přemýšlel, když za hodinu zazvonil telefon. Jak jsem zvedal sluchátko, sklouzl mi pohled na hodiny na psacím stole. Bylo právě za čtyři minuty čtvrt na dvanáct.

„Vystopovali jsme toho renaulta, signore Dawsone,“ hlásil Sarti. „Majitel se jmenuje Carlo Manchini. Má byt na Via Brentini, je tam v domě obchod s vínem.“

„Je teď doma?“

„Šel se tam jen převléci. Před pěti minutami odjel ve večerním.“

„Tak dobře. Zůstaňte, kde jste. Jedu za vámi,“ řekl jsem a zavěsil jsem.

Znovu jsem navlékl provlhlý plášť, vyšel jsem z bytu a zamířil k vozu. Na Via Brentini mi to trvalo dvacet minut. Auto jsem nechal na rohu a dál jsem pochodoval pěšky, až jsem zahlédl před vchodem do ztemnělého krámku Sartiho zavalitou postavu, přikrčenou ke zdi. Ukryl jsem se před deštěm vedle něho.

„Nevrátil se?“

„Ne.“

„Půjdu se tam porozhlédnout.“

Sarti se zakabonil.

„To je protiprávní, signore,“ namítl chabě.

„Díky za upozornění. Jak myslíte, že bych se tam mohl dostat?“

Díval jsem se na obchod s vínem na protější straně ulice. Vedle něho byl postranní vchod, který zřejmě vedl do bytu nad krámem..

„Zámek je docela obyčejný,“ poznamenal Sarti, zaštrachal v kapse a vtiskl mi do ruky svazek paklíčů.

„Tohle je taky naprosto protiprávní,“ zdvihl jsem obočí.

Zatvářil se zdrceně.

„Ano, signore. Mé povolání není závidění-hodné.“

Přešel jsem na protější chodník, rozhlédl jsem se po pusté ulici, vytáhl jsem baterku a prohlížel zámek. Sarti měl pravdu, nevypadal komplikovaně. Vyzkoušel jsem tři paklíče, až jsem jím pootočil. Strčil jsem do dveří. Vklouzl jsem do tmy, zavřel jsem za sebou, znovu jsem rozsvítil baterku a pospíchal jsem nahoru po příkrém úzkém schodišti.

Nahoře čpěl zatuchlý pach vína, potu a také doutníkového kouře. K prohlídce se mi nabízaly troje dveře.

Otevřel jsem první z nich a nahlédl jsem do malé zasviněné kuchyňky. V dřezu byla halda neumytého nádobí, kolem níž. pilně bzučely mouchy. Na mastném papíře na stole ležely zbytky chleba a salámu od posledního jídla.

Popošel jsem vedle a obhlédl jsem ložničku. Stála tu dvojitá neustlaná postel s uválenými prostěradly a zamaštěným polštářem. Na podlaze se povalovaly kusy oblečení, z lustru visela špinavá košile. Podlaha byla posypána popelem z cigaret a puch v místnosti byl k udušení.

Vycouval jsem ven a vyšel jsem do obývacího pokoje. I ten vypadal, jako by nějaký čas sloužil za prasečí chlívek. Pod oknem stál široký gauč a u krbu dvě křesla. Všechny tyhle tři kusy nábytku byly plné špíny a temné mastnotou. Na malém stolku stálo šest vinných láhví, tři z toho prázdné. Na zaprášené římse váza s uschlými karafiáty. Na stěnách byly mastné skvrny a po podlaze roztroušen tabákový popel. Na opěradle jednoho z křesel ležel velký popelník, vrchovatě naplněný nedopalky cigaret. Mezi nimi byly i zbytky tří doutníků. Jeden z nich jsem vzal do ruky a prohlédl jsem si ho. Vypadal jako rodný bratr toho, co jsem našel na útesu. Strčil jsem ho do kapsy a druhé dva jsem nechal, kde byly.

U stěny stál otlučený psací stůl s kupami žloutnoucích novin, filmových magazínů a obrázků polonahých krasotinek.

Zotvíral jsem zásuvky stolu jednu po druhé, většina jich byla přecpána haraburdím, jaké se časem nashromáždí, když si člověk své věci. tu a tam nepřebere, ale v jednom ze spodních šuplat jsem našel zbrusu novou cestovní brašnu, jakou dává svým pasažérům letecká společnost TWA. Vytáhl jsem ji ze zásuvky, otevřel zip a nahlédl dovnitř.

Byla prázdná, až na malou kuličku zmuchlaného papíru. Uhladil jsem ho a zjistil jsem. že je to duplikát zpáteční letenky z Říma do New Yorku s datem čtyři měsíce starým, vystavené na jméno Carla Manchiniho.

Pár vteřin jsem si letenku prohlížel a hlavou se mi honily myšlenky.

Tohle je důkaz, že Carlo byl v New Yorku, než Helena odjela do Říma. Má to nějaký význam? Setkali se snad v New Yorku?

Zasunul jsem letenku do peněženky a uklidil brašnu do zásuvky.

Strávil jsem v bytě ještě půl hodiny, ale neobjevil jsem už nic, co by mi pomohlo v pátrání, a svůj vzkaz Heleně taky ne.

Byl jsem rád, když jsem byl zase na dešti a na čerstvém vzduchu.

Sarti byl už celý nesvůj.

„Už jsem z vás byl celý nervózní,“ oddechl si. „Dlouho jste nešel.“

Měl jsem dost svých starostí, než aby mi záleželo na jeho nervech. Připomněl jsem mu, že ho nazítří ráno v deset čekám v Tiskovém klubu, a šel jsem si po svých.

Z domova jsem ještě zateplá poslal Jacku Martinovi, kriminálnímu zpravodaji našich novin, těmhle telegram:

Zjisti, co se dá, o Carlu Manchinim – snědý, hranatý obličej, rozložitý, vysoký, na tváři bila klikatá jizva. Zavolám v neděli. Spěchá. Dawson.

Martin se ve své práci vyznal. Pokud by na tom Carlově výletu do New Yorku něco bylo, věděl by o tom.

ČÁST DESÁTÁ

I

Druhý den v deset dopoledne jsem dorazil do Tiskového klubu a zeptal jsem se vrchního, jestli na mne někdo nečeká.

Řekl, že ano, v kavárně prý sedí nějaký pán. Z tónu jeho hlasu jsem vyrozuměl, že slova „pán“ použil z čiré zdvořilosti.

Našel jsem Sartiho, jak sedí v koutku, žmoulá v ruce klobouk a tupě civí na protější stěnu.

Zavedl jsem ho na pohodlnější místo a usadil jsem ho tam. Rukama svíral kožené desky, opřené o tlustá kolena. Česnek v jeho dechu by byl dokázal porazit i vola.

„Tak co mi.povíte?“ začal jsem.

„Podle vašich instrukcí, signore,“ spustil a začal rozvazovat řemínky desek, „jsem vyslal deset svých nejlepších mužů, aby pátrali po minulosti signoriny Chalmersové. Na jejich zprávy dosud čekám, ale mezitím se mi podařilo získat značné množství informací z jiného zdroje.“ Poškrábal si špičku ucha, nepokojně se zavrtěl v křesle a pak pokračoval: „Při podobném pátrání není nikdy vyloučeno, že vyjdou najevo některé nepříjemné skutečnosti. Abych vás připravil na to, co se dočtete v mé zprávě, rád bych vám napřed podal ústně stručné resumé toho, co jsem zjistil.“

O Helenině minulosti jsem už věděl své, a proto mě tenhle úvod nijak nepřekvapoval.

„Jen spusťte,“ vybídl jsem ho. „Vím asi zhruba, co mi chcete říct. Upozorňoval jsem vás, že jde o přísně důvěrnou záležitost. Signorina byla dcera velmi vlivného muže, tak pozor!“

„Jsem si toho vědom, signore.“ Sarti se zatvářil ještě zoufale ji. „Jistě víte, že pan poručík Carlotti pátrá ve stejném směru jako my a nepochybně zanedlouho získá stejné informace, jaké mám já zde.“ Poklepal na desky. „Přesněji řečeno, získá je do tří dnů.“

Vyvalil jsem oči.

„Jak to víte?“

„Je vám možná známo, signore,“ nadhodil Sarti, „že signorina užívala drogy. Od otce dostávala jen malé kapesné, a přitom potřebovala značné sumy peněz. Je mi nemilé, signore, že o tom mluvil, ale aby tyto peníze získala, vydírala celou řadu mužů, s nimiž měla intimní styky.“

Napadlo mě znenadání, jestli nezjistil, že i já byl její vyhlédnutou obětí.

„Něco takového jsem už slyšel,“ řekl jsem. „Ale neodpověděl jste mi na mou otázku. Jak víte, že Carlotti…“

„Když dovolíte, signore,“ vpadl mi do řeči Sarti, „hned k tomu dojdu. V těchto deskách mám seznam jmen a adres mužů, od nichž signorina dostávala peníze. Nechám vám ho, abyste si ho mohl prostudovat.“ Dlouze se na mne zadíval a já se začal zčistajasna potit. Byl jsem si už docela jist, že v seznamu je i mé jméno.

„Jak jste tyhle informace sehnal?“ zeptal jsem se, vytáhl jsem krabičku cigaret a jednu jsem mu nabídl.

„Ne, děkuji. Americké cigarety nekouřím,“ uklonil se Sarti. „Když laskavě dovolíte…“

Vytáhl italskou cigaretu a zapálil si ji.

„Dostal jsem ten seznam od signora Veroniho, soukromého detektiva, který svého času pracoval pro policii. Bere si na starost jen mimořádné případy a nechává si velmi draho platit. Já jsem mu párkrát vypomohl, protože mám k dispozici daleko víc lidí než on. Věděl jsem, že tu informaci potřebujete opravdu naléhavě, a tak jsem se obrátil na něho. Ihned mi poskytl ze svých archívů všechny materiály, které vám tady nesu.“

„A jak k nim přišel?“ Naklonil jsem se kupředu a zadíval jsem se na něho.

„Dostal instrukce sledovat signorinu od jejího příjezdu do Říma. Střídal se ještě s dvěma svými pomocníky a nespustil ji z očí po celou dobu jejího pobytu zde.“

Tohle mnou doopravdy zacloumalo.

„Sledovali ji i do Sorrenta?“ zeptal jsem se.

„To ne. K tomu nedostali příkaz. Veroni měl pouze pokyn hlídat ji, pokud bude v Římě.“

„Kdo mu dal ten pokyn?“

Sarti se smutně pousmál.

„To vám, signore, říci nemohu. Jistě chápete, že to, co jsem vám teď pověděl, je přísně důvěrné. Veroni se uvolil mi pomoci jen proto, že jsem jeho opravdu dobrý přítel, a musel jsem mu dát čestné slovo, že jeho informace nebudu šířit dál.“

„To čestné slovo jste už porušil,“ namítl jsem netrpělivě. „Tak proč byste mi nemohl říci, kdo si ho najal?“

Sarti pokrčil, rameny.

„Prostě proto, signore, že to sám nevím.“

Opřel jsem si záda.

„Říkal jste, že Carlotti bude mít tyhle informace do tří dnů. Jak to víte?“

„Veroni hodlá předat svou zprávu panu poručíkovi. Já jsem ho přemluvil, aby ještě tři dny posečkal.“

„Ale proč by měl Carlottimu ty informace dávat?“

„Má totiž podezření, že signorina byla zavražděna,“ povzdychl Sarti pochmurně, „a cítí, že je jeho občanskou povinností poskytnout panu poručíkovi svou pomoc. Soukromí detektivové musí pomáhat policii, protože jinak by policie na oplátku nepomáhala jim.“

„Proč jste mu říkal, aby ještě tři dny počkal?“

Rozpačitě se zavrtěl.

„Až si laskavě přečtete zprávu, kterou jsem pro vás nachystal, pochopíte to, signore. Jste můj klient. Třeba budete chtít ještě něco zařídit, Řekněme, že jsem vám tak získal trochu času.“

Pokoušel jsem se dívat se mu do očí, ale nedařilo se mi to. Zamáčkl jsem cigaretu a zapálil jsem si další. Bylo mi nanic.

„Já jsem v tom seznamu taky, že?“ pokusil jsem se o bezstarostný tón.

Sarti sklopil hlavu.

„Ano, signore. Je známo, že jste jel do Neapole v poledne toho dne, kdy signorina zemřela. Je známo, že jste ji dvakrát v noci navštívil. Je známo i to, že vám telefonovala do kanceláře a žádala vás, abyste jí přivezl určité příslušenství k filmové kameře, až pojedete do Sorrenta za ní, a že při rozhovoru s vámi použila jména Sherrardová. Veroni byl tak prozíravý, že nahrával vaše telefonické rozhovory.“

Seděl jsem jako solný sloup.

„A tohle všechno chce Veroni povědět Carlottimu?“

Sardi vyhlížel, jako by se měl co chvíli rozplakat.

„Cítí, že je to jeho občanskou povinností, signore; a mimoto ví, že by mohl mít závažné potíže, kdyby zatajil svědectví v případu vraždy. Mohl by být obžalován jako spoluviník,

„Ale nicméně je ochotný mi ještě tři dny poshovět?“

„Přemluvil jsem ho k tomu, signore.“

Připadal jsem si jako králík, když zahlédne ve svém doupěti fretku. Tak tohle je konec. Z tohohle se už prostě vykroutit nemůžu. Jestli se Carlotti dozví, že Douglas Sherrard jsem byl já, nebude už potřebovat ani ten lístek, který jsem Heleně psal. Stačí, když na mne uhodí, a dřív nebo později se sesypu. Nač si lhát – jestli dostane Carlotti do rukou Veroniho zprávu, je po všem.

„Co kdybyste si tu zprávu prostudoval, signore,“ navrhl Sarti. Vyhýbal se mi pohledem. Na tváři se mu podařilo vyloudit soucitný, zarmoucený výraz, který by dělal čest každému funebrákovi. „Pak bychom si mohli ještě pohovořit. Třeba mi budete chtít udělit nějaké pokyny.“

Zazdálo se mi, že tahle poznámka má v pozadí cosi zlověstného, ale nedokázal jsem postihnout co.

„Tak mi to půjčte,“ souhlasil jsem. „Jestli nemáte moc naspěch, mohl byste tu počkat. Dejte mi na to půlhodinku, ano?“

„Beze všeho, signore,“ přikývl a vytáhl svazek papírů. Podal mi ho. „Nemám naspěch.“

Vzal jsem si papíry a odešel jsem chodbou k baru. V tuhle denní dobu, a taky díky tomu, že byla neděle, jsem ho měl celý pro sebe.

Objevil se barman. Svým ublíženým pohledem mi dával najevo, že v tuhle hodinu ho nemám co obtěžovat.

Objednal jsem si dvojitou whisky, zanesl jsem si ji ke stolku v koutě a tam jsem se usadil. Vlil jsem ji do sebe neředěnou. Pocit, že jsem v pasti, trochu polevil, ale strach ve mně zůstal.

Přelouskal jsem dvacet stránek pečlivě na stroji naklepaného spisu. Obsahoval seznam patnácti jmen, většinu jich jsem znal. Jméno Giuseppa Frenziho výčet zahajovalo. Moje bylo někde uprostřed. Byly tu údaje, kdy Helena strávila noc s Frenzim, kdy ji navštívil u ní v bytě, kdy a kde byla s jinými muži. To všechno jsem jen přelétl. Důkladně jsem si pročetl teprve podrobnosti o svých vlastních stycích s Helenou. Sarti nelhal, když tvrdil, že Vemni a jeho pomocníci nespustili Helenu z očí ani na okamžik. Bylo tu pečlivě zaneseno každičké naše setkání. Bylo tu zapsáno každičké slovo, které jsme spolu kdy promluvili do telefonu. Byly zde i podrobnosti jejích telefonických rozhovorů s jinými muži, a když jsem zprávu dočetl, přestal jsem už definitivně pochybovat o tom, že jsem byl další zamýšlenou obětí jejího vydírání.

Tři dny!

Je vůbec možné, abych do té doby stihl přišít Heleninu vraždu Carlovi? Nebylo by moudřejší zajít za Carlottim, všechno mu vypovědět a poslat za Carlem jeho? Ale proč by se za ním honil? Jak vyslechne mé vyprávění, nikdo mu už ne vy mluví, že Helenu jsem nezabil já. Ne… takhle na to jít nemohu.

Vtom mě zarazila jedna zvláštní okolnost. V celé zprávě nebylo ani zmínky o Carlovi nebo o Myře Settiové. Helena musela buď jemu nebo jí alespoň jednou volat. Číslo načmárané na stěnu jejího bytu to dokazovalo. Tak proč se ve zprávě nemluví o Carlovi a Myře?

Pravda, bylo možné, že Veroni zaznamenával jen Heleniny rozhovory s možnými oběťmi jejího vydírání, ale že by byla Carlovi nebo Myře jakživa neřekla do telefonu nic, co by stálo za zmínku v tomhle elaborátu.

Chvíli jsem si tohle všechno rozvažoval. Pak jsem řekl barmanovi o římský telefonní seznam. Podal mi ho, jako by mi prokazoval nevímjakou laskavost, a zeptal se, budu-li si přát ještě něco k pití. Řekl jsem, že prozatím ne.

Listoval jsem seznamem a hledal jsem Veroniho jméno, ale nenacházel jsem je. To ovšem nic neznamenalo. Nejspíš vede svou agenturu pod krycím jménem.

Vlezl jsem do telefonní budky vedle baru a zavolal jsem Jimu Matthewsovi.

Chvilku to trvalo, než jsem ho vyburcoval a vytáhl z postele.

„Krucinálfagot!“ zaúpěl, když se dohrabal k telefonu. „Nevíš, že je neděle, ty vole? Šel jsem spát až ve čtyři!“

„Nečerti se,“ mírnil jsem ho. „Potřeboval bych jen maličkou informaci. Slyšels někdy o nějakém Veronim, soukromém fízlovi, který bere jen extra případy a nechává si platit majlant?“

„Ne, neslyšel,“ zavrčel Matthews. „Popletl sis jméno. Znám tyhle zdejší čmuchaly do jednoho. Žádný Veroni mezi nimi není.“

„Není to třeba někdo, koho neznáš?“

„To si piš, že ne. Popletl sis jméno.“

„Díky, Jíme. Nezlob se, že jsem tě vytáhl z postele,“ řekl jsem a zavěsil jsem, než se stačil dát do klení.

Oznámil jsem barmanovi, že s tím pitím jsem si to rozmyslel, zanesl jsem si ke stolku další whisky a prošel jsem si zprávu ještě jednou.

Ze všech patnácti mužů, kteří se tam vyskytovali, byl jsem, jak z textu vyplývalo, samojediný, kdo měl nejen motiv, ale i příležitost Helenu zabít.

Ještě pár minut jsem si to rovnal v hlavě, pak jsem dopil whisky a v trochu povznesené náladě jsem se vrátil do kavárny.

Sarti seděl, tak jak jsem ho opustil, točil v prstech kloboukem a tvářil se tesklivě. Když mě zahlédl, vyskočil a sedl si, až když jsem se usadil já,

„Děkuji vám, že jste mi to dal přečíst,“ řekl jsem a strkal jsem mu jeho papíry.

Ucukl, jako bych mu mával před obličejem černou mambou.

„To je pro vás, signore. Já to zpátky nechci.“

„Ano, ovšem. Neuvědomil jsem si to.“ Sbalil jsem papíry a zastrčil je do náprsní kapsy. „Signor Veroni má od těchhle papírů kopie?“

Koutky Sartiho úst poklesly.

„Bohužel ano.“

Zapálil jsem si cigaretu a natáhl nohy. Strach mě přešel. Už jsem měl představu, co za tím vším vězí.

„Je signor Veroni bohatý?“ zeptal jsem se.

Sarti pozvedl své černé, krví podlité oči a tázavě je na mne upřel.

„Soukromý detektiv nikdy nezbohatne, signore,“ řekl. „Měsíc pracujete a pak třeba tři měsíce nic. Neřekl bych, že by na tom byl signor Veroni nějak zvlášť dobře.“

„Myslíte, že bychom se s ním mohli dohodnout?“

Sarti jako by si to rozmýšlel. Drbal si hlavu, až se lupy sypaly, a prohlížel si bronzový popelník na stole před sebou.

„Jak to myslíte, signore – dohodnout se?“

„Řekněme, že bych mu nabídl, že od něho tyhle zprávy odkoupím,“ vysvětloval jsem. „Jistě jste je taky četl.“

„Ano, signore. Četl jsem je.“

„Kdyby se dostaly do rukou Carlottimu, mohlo by ho napadnout, že za signorininu smrt jsem zodpovědný já.“

Sarti měl slzy na krajíčku.

„To je právě ten nešťastný dojem, jakým to na mne také působilo, signore. Jen proto jsem prosil signora Veroniho, aby ještě tři dny nic nepodnikal.“

„A myslíte, že by signoru Veronimu mohl jeho vysoce vyvinutý smysl pro povinnost bránit v tom, aby se s námi dohodl?“

Sarti pokrčil sádelnatými rameny. „Při našem povolání, signore, jé třeba neustále myslet dopředu. Je dobře být připraven na každou možnost. Napadlo mě, že si možná budete přát, aby se tahle zpráva k panu poručíku Carlottimu nedostala. Zmínil jsem se o tom signoru Veronimu. Je s ním těžké pořízení, má skutečně mimořádně vyvinutý smysl pro povinnost, ale já jsem už dlouho jeho opravdu blízkým přítelem a mohu s nim mluvit bez obalu. Vím, že jeho snem je koupit vinici v Toskánsku, Snad by bylo možné ho přemluvit.“

„Pokusil byste se o to sám?“

Sarti jako by váhal.

„Jste můj klient, signore. Svým klientům jsem vždycky ochoten poskytnout všemožnou podporu. To je zásada, na které jsem vybudoval svou praxi. Bude to těžké a nebezpečné jednání. Je možné, že na to i doplatím, ale pokud si to přejete, rád na sebe vezmu i riziko, jen abych vám vyhověl.“

„Vaše pohnutky jsou zrovna tak působivé jako pohnutky signora Veroniho,“ řekl jsem.

Truchlivě se usmál.

„Sloužit klientům je mou povinností.“

„Kolik myslíte, že může taková vinice v Toskánsku asi tak stát?“ pohlédl jsem mu do tváře. „Neptal jste se ho náhodou?“

Snesl můj pohled bez jediného mrknutí.

„Dotkl jsem se toho tématu. Signor Veroni není tak docela bez prostředků. Zdá se, že mu chybí jen polovina potřebné sumy – deset miliónů lir.“

Deset miliónů lir! To by mě přivedlo na mizinu. Právě tuhle částku se mi podařilo za deset let novinaření pracně našetřit.

„A za tu sumu by byl ochoten mi předat všechny kopie téhle zprávy a držet zobák před policií?“

„To nevím, signore, ale mohl bych se ho zeptat. „Snad bych ho dokázal přemluvit.“

„Potřeboval byste, abych vás na tom nějak zainteresoval? Myslím, jestli chcete, abych vám za to zprostředkování platil,“ zeptal jsem se. „Na rovinu řečeno, když vysolím deset miliónů, jsem na dně. Jestli z toho chcete taky něco vytřískat, musíte si to vyrazit ze signora Veroniho.“

„To by se dalo zařídit,“ řekl Sarti prostě. „Za práci na tomhle případu mi koneckonců zaplatí signor Chalmers. Mám dojem, že jste se zmiňoval o tom, že honorář nebude zanedbatelný. Chci vám vyhovět. Člověk si udrží klienty, jen když jim dokáže být užitečný.“

„Svatá pravda,“ řekl jsem. „Tak co, zařídíte to?“

„Okamžitě, signore. Za pár hodin už vám budu moci oznámit výsledek. Budete doma kolem jedné?“*

Řekl jsem, že budu.

„Dám vám vědět, jak to dopadlo.“

Vstal, bolestně se mi uklonil a odkolébal se mi z očí.

Nepochyboval jsem, že žádný signor Veroni neexistuje a že ten, koho si kdosi najal, aby Helenu hlídal, byl Sarti sám. Nepochyboval jsem ani o tom, že když zaplatím, přestěhuje se mých deset miliónů rovnou do Sartiho kapsy.

Moc růžově to se mnou tedy nevypadalo. Možná že by se z toho dalo nějak vybruslit, ale kde vzít čas k tomu, abych stačil přijít na to kudy? Jen kdybych dokázal získat čas!“

Vrátil jsem se domů a čekal jsem.

Sarti se ozval až ve dvě. To už jsem přecházel po místnosti jako lev v kleci a potil jsem se strachy.

„Dohodu, o které jsme spolu mluvili, se mi podařilo úspěšně uzavřít, signore,“ ohlásil, jakmile jsem zvedl sluchátko. „Vyhovovalo by vám sejít se se mnou ve středu a domluvit se o podmínkách?“

„Dřív než do čtvrtka to nestihnu,“ odmítl jsem. „Znamená to prodat…“

„Ne do telefonu, signore,“ zarazil mě Sarti s náhlou úzkostí v hlase. „O záležitostech tohohle druhu je vždycky lepší do telefonu nemluvit. Náš společník mě pověřil, abych s vámi jednal sám. Ve čtvrtek v poledne se u vás zastavím.“

Řekl jsem, že ho budu čekat, a zavěsil jsem.

II

Následující hodinu jsem kouřil jednu cigaretu za druhou a rozebíral jsem danou situaci ze všech stran.

Do horšího maléru jsem se nemohl dostat, ani kdybych průšvihy cílevědomě vyhledával. Nejenže jsem měl vyhlídku na to, že mě zatknou pro vraždu a důkazů proti mně bude tolik, že budu najisto odsouzen, ale ještě navíc jsem měl na krku dva bezostyšné vyděrače.

Pod tíhou té skutečnosti jsem udělal nenadálý objev. Uvědomil jsem si, že mi už starou bačkoru záleží na tom, jestli povedu zahraniční rubriku Western Telegramu nebo ne, a že je mi putna, co řekne Chalmers, až zjistí, že ten, s nímž se jeho dcera zamýšlela povyrážet v Sorrentu, jsem já.

Když jsem uvažoval nad svým jednáním v téhle věci od samého začátku, uvědomoval jsem si, jak nebetyčná pitomost ode mne byla nezavolat policii, ihned poté, co jsem našel Heleninu mrtvolu. Kdybych to byl udělal, nebyl by Carlo stihl posunout Heleně hodinky, ani posbírat ostatní důkazy proti mně. Kdybych se byl vrátil do vily zavolat policii, byl bych tam našel svůj vzkaz pro Helenu, dřív než padl do ruky Carlovi.

Řekl jsem si, že mi nezbývá než vylízat, co jsem si sám nadrobil. Když jsem byl dost praštěný na to, abych si tohle všechno spí skal, musím být dost mazaný na to, abych se těm dvěma mizerům dostal na kůži jejich vlastními zbraněmi.

Moc času jsem na to neměl. Ve čtvrtek budu muset vysolit své úspory do posledního halíře Sartimu, ledaže bych přišel na to, jak se ho zbavit. V pátek budu muset vyrazit s nákladem heroinu do Nizzy, ledaže bych přišel na to, jak hodit Heleninu vraždu na krk Carlovi.

Přemýšlel jsem o Carlovi. Důkazy, které jsem proti němu měl, nestály za řeč. Měl jsem dva doutníkové nedopalky, jeden z vrcholku útesu a druhý z jeho pokoje. To k tomu, aby ho odsoudili pro vraždu, nestačí. Co tedy ještě?

Telefonní číslo na stěně dokazovalo, že se Helena znala s Myrou Settiovou, a z toho se dalo vyvodit, že znala i Carla, ovšem to byl pro porotu dost slabý argument. Frenzi by odpřisáhl, že viděl Helenu s Carlem, jenže to vzhledem k tomu, že se za svého pobytu v Římě scházela ještě s hezkou řádkou dalších mužů, také mnoho neznamenalo.

Vytáhl jsem z náprsní tašky letenku, kterou jsem našel v Carlově psacím stole. Mohla by mi být k něčemu dobrá? Carlo byl v New Yorku tři dny.předtím, než Helena odjela do Říma. Maxwell nadhodil, že Helena odjela do Říma, protože byla zapletena do Menottiho vraždy.

Strnul jsem náhlým nápadem. Podle Maxwella a Matthewse – a ti by to mohli vědět –.bylo prakticky jisté, že Menotti byl zastřelen na příkaz Settiho. Co když Carlo letěl do New Yorku s tímhle posláním? Což jestli patřil k Settiho pistolníkům? Menotti byl zabit v noci na třicátého června. Podle letenky přiletěl Carlo do New Yorku šestadvacátého a zpátky se vracel třicátého. Doba souhlasila. Navíc Helena odjela také třicátého a během pár dní se už s Carlem chovali jako staří známí. Nešlo mi předtím na rozum, jak se s ním stačila tak rychle skamarádit – ledaže by ho znala už z New Yorku.

Dejme tomu, že Helena Carla vydírala. Bylo snad tohle to, co na něj věděla? Maxwell i Matthews se zmínili o záhadné ženě, která prý Menottiho prodala. Maxwell tvrdil, že to podle všeho byla Helena. Zase to do sebe zapadalo. Dejme tomu, že Carlo věděl, že Helena je narkomanka, a po svém příjezdu do New Yorku ji vyhledal. Dejme tomu, že ji za vydání Menottiho nabídl peníze nebo zásobu drog zdarma. Dejme tomu, že ho pustila do bytu. Dodatečně ji pak mohlo napadnout, jak snadné by bylo trochu ho přimáčknout a vyrazit z něho víc peněz nebo drog. Čím lepším by ho mohla vydírat než hrozbou elektrického křesla?

Vstal jsem a začal jsem přecházet po místnosti. Cítil jsem, že konečně mé úvahy někam vedou. Zopakoval jsem si v duchu svůj rozhovor s Carlem. Připustil, že byl v Sorrentu v době, kdy Helena zemřela. Co tam dělal? Nechtělo se mi věřit, že by tam byl přijel Helenu zabít. Kdyby ji byl chtěl zabít, mohl to udělat v Římě a nepotřeboval se kvůli tomu vláčet až do Sorrenta.

Rázoval jsem pokojem a mozek mi pracoval jako cirkulárka. Po několika minutách jsem si vzpomněl na Myřinu fotografii v bílých plavkách, kterou jsem viděl u ní doma a která mi tehdy připadala nějak povědomá. Současně jsem se upamatoval na nepřístupnou bílou vilu, kterou jsem zahlédl na skále pod útesem, když jsem hledal Helenu. Připomněl jsem si dívku, kterou jsem tam viděl sedět na terase pod slunečníkem. Teď jsem věděl určitě, že ta dívka byla Myra Settiová.

Jestliže ta vila byla Myřina, Carlo tam za ní pravděpodobně jezdíval dost často, a tak tam nejspíš byl i tenkrát, když Helena přijela.

Rozhodl jsem se, že hned po přelíčení v Neapoli si tu vilu ještě zajedu omrknout.

Vypadalo to, že jsem se pokud jde o Carla, dostal tak daleko, jak jen bylo možné, a tak jsem se pro změnu začal obírat Sartim. Toho jsem se mohl zbavit jen jedním způsobem – nahnat mu strach –, ale nedělal jsem si iluze, že bych to sám svedl. Jestli by mu někdo dokázal nahnat strach, byl to Carlo; a při tom pomyšlení jsem se pousmál. Zdálo se mi, že popíchnout na Sartiho Carla není zdaleka tak špatný nápad. Bylo přece v jeho vlastním zájmu chránit mě před policií.

Bez dalšího rozmýšlení jsem vytočil Myřino číslo. Telefon zvedl sám Carlo.

„Tady Dawson,“ ohlásil jsem se. „Potřebuju s tebou honem mluvit. Kde se sejdem?“

„Co se děje?“ zeptal se podezíravě.

„S naší dohodou na pátek se to začíná houpat,“ spustil jsem. „Nemůžu to vykládat do telefonu. Máme konkurenci.“

„Ale neříkej,“ zavrčel takovým tónem, že jsem si přál, aby ho mohl slyšet Sarti. „Tak dobře. Za půl hodiny v Pasquale klubu.“

Řekl jsem, že tam budu, a zavěsil jsem.

Podíval jsem se z okna. Už se zase dalo do deště. Jak jsem si na vlekal pršák, zazvonil telefon znovu.

„Volá vás New York,“ oznámila mi telefo-nistka.

Domyslel jsem si, že to bude Chalmers, a taky, že byl.

„Co se k čertu děje?“ vyjel na mne hned zkraje. „Proč nevoláte?“

Nebyl jsem zrovna v náladě nechat si od něho nadávat. Kdyby se byl obtěžoval si toho svého fracka aspoň trochu hlídat, nemusel jsem být dneska v takovém srabu.

„Nemám čas vám v jednom kuse volat,“ odsekl jsem mu. „Ale když už vás mám na drátě, můžu vám rovnou říct, že je na obzoru skandál až na půdu a ani vy sám nezabráníte tomu, aby ho všechny noviny kromě vašich nerozmázly na prvních stránkách.“

Slyšel jsem jak ostře nadechuje. V duchu jsem viděl, jak brunátní v obličeji.

„Víte vůbec, co říkáte?“ zařval. „Co k čertu…“

„Poslyšte, mám nějakou schůzku a nemám moc času,“ skočil jsem mu do řeči. „Mám nepopiratelné důkazy, že vaše dcera byla narkomanka a vyděračka. Tahala se s lumpy a kriminálníky a nechala se vydržovat od Menottiho. Pak ho prý prodala; a zavražděna byla podle všeho proto, že byla tak padlá na hlavu, že se pokusila vydírat jeho vraha.“

„Prokristapána! Tohohle budete litovat!“ zařičel Chalmers. „Buď jste ožraly, nebo jste cvok, jinak byste si netroufal se mnou takhle mluvit. Kde berete tu drzost mi takhle lhát do očí? Má dcera byla hodná, slušná holka…“

„Jo, tak tohle už jsem slyšel,“ přerušil jsem ho netrpělivě. „Jen počkejte, až uvidíte důkazy. Mám seznam patnácti mužů, se kterými se stýkala a které vydírala, aby měla zač nakupovat drogy. Z prstu jsem si tohle všechno nevycucal. Ví to i Carlotti. Jeden soukromý detektiv ji sledoval od chvíle, kdy přijela do Říma, a má celý stoh údajů i s daty a podrobnostmi, které přeřvat nedokážete, kdybyste se na hlavu stavěl.“

Na druhém konci drátu zavládlo najednou tankové ticho, až jsem si myslel, že nás přerušili, ale pak jsem uslyšel jeho funění.

„Už abych radši šel,“ řekl nakonec o poznání mírně ji. „Mrzí mě, že jsem se do vás tak pustil, Dawsone. Mohlo mě napadnout, že byste proti mé dceři nemluvil, kdybyste pro to neměl důkazy. To víte, byl to pro mne šok. Snad to přece jen nebude tak zlé, jak říkáte.“

„Teď není čas si něco nalhávat,“ nedal jsem se. „Musíme radši koukat, abychom viděli.“

„Až do čtvrtka se uvolnit nemohu,“ zazvonila v jeho hlase znovu ocel. „Ale v pátek budu v Neapoli. Přijedete mi naproti?“

„Rád, pokud budu moci. Všechno to bere takový spád, že tak daleko dopředu nemohu nic slibovat.“

„Nemohl byste ztratit slovo s Carlottim? Nedalo by se to přelíčení odložit? Musím mít čas si to všechno promyslet.“

„Jde tady o vraždu,“ namítl jsem. „S tím nepohnu ani já, ani vy.“

„Aspoň se pokuste. Spoléhám na vás, Dawsone!“

Nelítostně jsem se ušklíbl na protější stěnu. Byl jsem zvědav, jak dlouho se na mne ještě bu3e spoléhat. Byl jsem zvědav, co by asi řekl a udělal, kdybych se mu přiznal, že jeden z těch patnácti, co se motali kolem jeho drahé dcerušky, jsem já.

„Promluvím si s ním,“ slíbil jsem. „Ale nevěřím, že na mne dá.“

„Kdo ji zabil, Dawsone?“

„Nějaký Carlo Manchini. Nemůžu mu to zatím dokázat, ale chci se o to pokusit. Podle mého zabil předtím Menottiho a vaše dcera mu Menottiho prodala.“

„To je peklo.“ Skutečně se zdálo, že ho mé sdělení omráčilo. „Mohu v tom něco udělat?“

„Co kdybyste třeba poslal kluky od nás, aby se trochu pošťourali v Menottiho minulosti?“ navrhl jsem. „Třeba by narazili na něco užitečného. Možná že vyhrabou něco na Manchiniho a na Settiho. Chci najít spojovací článek mezi nimi. Třeba přijdou na to, co měla Helena vlastně v plánu a jestli opravdu chodila k Menottimu do bytu.“

„Tak to zase prr,“ zahulákal. „Nechci, aby se celá ta věc rozkřikla! Tohle se musí naopak ututlat, Dawsone!“

Zasmál jsem se.

„To se vám spíš podaří nechat v tichosti vybuchnout vodíkovou pumu,“ řekl jsem a praštil jsem sluchátkem.

Chviličku jsem počkal a pak jsem vytočil číslo policejního štábu. Zeptal jsem se, má-li službu poručík Carlotti. Seržant u telefonu mi řekl, že má dojem, že by měl být ve své kanceláři. Požádal mě, abych si počkal. Asi po minutě jsem uslyšel Carlottiho.

„Prosím, signore Dawsone.“ Hlas měl vlídný a nevzrušený. „Mohu pro vás něco udělat?“

„Ověřuju si jenom, kdy má být to přelíčení. V půl dvanácté? Nepletu se?“ optal jsem se.

„Ano, v půl dvanácté. Já tam jedu už dnes večer. Nechcete letět se mnou?“

„Dnes večer ne. Poletím zítra hned po ránu. Jak postupuje vyšetřování?“

„Uspokojivě.“

„Už jste někoho zatkli?“

„Ještě ne. Všechno má svůj čas.“

„To jistě.“ Váhal jsem, nemám-li mu říci, jak se Chalmers dožadoval odkladu přelíčení, ale usoudil jsem, že bych tím ničemu neprospěl. „Jak to vypadá s bytem signoriny Chalmersové? Už jste s ním hotov?“

„Ano. Zrovna jsem vám to chtěl říci. Klíč je u domovníka. Dnes ráno jsem odtamtud odvolal hlídku.“

„Tak dobře, pustím se do toho a nechám to tam vyklidit. Všimli jste si toho telefonního čísla na zdi obývacího pokoje?“

„Ale jistěže,“ přisvědčil Carlotti. Nezdálo se, že by ho to zvlášť zajímalo. „Prověřili jsme si je. Je to číslo signoriny Settiové, přítelkyně signoriny Chalmersové.“

„Víte o tom, že Myra Settiová je dcera Franka Settiho, kterého pořád tolik hledáte?“

Na vteřinku se odmlčel a pak chladně odpověděl: „Toho jsem si vědom.“

„Říkal jsem si jen, jestli vám to náhodou neušlo,“ řekl jsem a zavěsil.

III

Carlo mě čekal v Pasquale klubu, upíjel víno a pokuřoval doutník. Když jsem se k němu blížil poloprázdným lokálem, zamával mi na pozdrav.

„Tak copak ti přelítlo přes nos?“ začal hned, „Budeš něco pít?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Říkal jsi, že když to potáhnu s tebou, nemám se čeho bát,“ připomněl jsem mu. „Tak máš teď příležitost mi to předvést;.“

Zhoupl se na židli, vyfoukl kouř ke stropu a s přivřenýma očima naslouchal mému vyprávění o Sartim.

„Starý Chalmers mi nařídil, abych si zjednal soukromého fízla, který by prošťáral minulost jeho dcery,“ vykládal jsem. „Netušil jsem, že to vezme tak od podlahy a došťárá se ke mně.“

Carlo na mne s kamennou tváří pohlédl.

„No a co?“

„No a teď mě vydírá; chce deset miliónů lir. Když nezaplatím, předá prý své informace policii.“

„Jak zlé jsou ty informace?“ zeptal se Carlo, zhoupl se na židli ještě víc dozadu a špinavým nehtem se drbal na bradě.

„Horší už to být nemůže. Jestli je policie dostane, je se mnou amen. Deset miliónů lir samozřejmě nemám – kde bych je vzal? Jestli chceš, abych jel do Nizzy, musíš s tím něco udělat?“

„Například co?“

„To už nechám na tobě. Deset miliónů asi nemáš chuť vyklopit, co?“

Zaklonil hlavu a zaburácel svým strašlivým chechtotem.

„Máš mě za vola?“ Spustil židli na podlahu s bouchnutím, které otřáslo celým lokálem, vstal a přihrbil ramena. „Tak se zvedej, kámoši. Jde se na toho smrada. Já ho spořádám.“‚

„Teď ho asi nezastihnem.“ Neměl jsem zrovna dvakrát chuť se do tohohle ‚namočit. „Zaskoč za ním spíš zítra ráno do kanceláře. Sel bych tam s tebou, jenže mám jet do Neapole k přelíčení.“

Stiskl mi paži svou obrovitou prackou. Prsty mi zabořil hluboko do masa.

„Však my ho najdem. Nejspíš se zrovna krmí. Jen pojď, kámoši. Jde přece o tebe. Vyřídíme to s ním spolu.“

Vedl mě z restaurace a přes chodník k zaparkovanému renaultu. Nasedli jsme a auto vyrazilo vpřed.

„Kancelář bude zamčená,“ pokusil jsem se ještě namítnout a škubl jsem sebou, jak Carlo jen o chloupek minul manželský pár kráčející přes ulici.

Carlo se vyklonil z okýnka a vynadal jim, pak stáhl hlavu dovnitř a zazubil se na mne svým polozvířecím úsměvem.

„Já náhodou vím, kde ten smrad bydlí,“ ujistil mě. „Už jsme spolu měli párkrát co dělat. Má mě moc rád. Nic mi nedokáže odepřít.“

Rezignoval jsem a po celý zbytek naší bezohledné jízdy jsem už byl zticha.

Zastavili jsme před obytným blokem poblíž Via Flaminia Nuova. Carlo vyskočil z vozu, přeběhl chodník, rozrazil domovní dveře a schody bral po třech najednou. Zastavil se před oprýskanými dveřmi, na nichž se připínáčkem upevněna skvěla Sartiho obchodní vizitka. Přitlačil palec na knoflík zvonku a tiskl.

Asi šest vteřin se nedělo nic. Pak se dveře opatrně pootevřely. Než se Sarti pokusil je znovu přirazit, zahlédl jsem za nimi na okamžik jeho tlustý neholeny obličej.

Carlo byl na podobné přijetí připraven. Kopl do dveří a vyrazil je, až bouchly o Sartiho, který ze sebe vydal krátké, ustrašené a bolestné ňafnutí a kecl si na podlahu v předsíni. Carlo vešel dovnitř, nechal mě projít a pak dveře dalším kopnutím přibouchl.

Sáhl po Sartim, zvedl ho za kravatu a přitáhl ho k sobě. Kravata se Sartimu stáhla kolem tlustého krku a tvář mu znachověla. Vrazil Carlovi bezmocnou facku, ovšem jeho buclaté ručičky účinkovaly na Carla asi tolik, jako kdyby tloukl gumovým kladívkem do balvanu.

Carlo náhle pustil kravatu a vší silou Sartiho odstrčil. Sarti proletěl dveřmi až do malého obýváčku. Narazil na prostřený jídelní stůl a spolu s ním se zřítil na podlahu.

Stál jsem opodál jako nezúčastněný divák.

Carlo se poflakoval po místnosti s rukama v kapsách a polohlasně si hvízdal.

Sarti seděl v troskách svého oběda, ve tváři barvu zralého cammembertu a zarudlé oči mu lezly z důlků.

Carlo se doklackoval k oknu a usedl na římsu. Usmál se na Sartiho.

„Poslouchej, tlusťochu, tenhle mládenec je můj kámoš.“ Ukázal na mne palcem. „Pokud po něm může někdo něco chtít, jsem to já. Dvakrát ti to povídat nebudu. Došlo ti to?“

Sarti přikývl. Olízl si rty a pokusil se něco říci, ale nevypravil ze sebe ani hlásku.

„Ty máš nějaké papíry, kde se o něm píše, viď?“ pokračoval Carlo. „Zítra ráno ať je mám u sebe v bytě a žádný ať nechybí. Jasný?“

Sarti znovu přikývl.

„Kdyby se náhodou nějaký z nich zatoulal k poldům, dovědí se taky o tom tvém zástoji ve Florencii. Jasný?“ mluvil Carlo dál.

Sarti kývl. Po tváři mu začal stékat pot.

Carlo se obrátil ke mně.

„Stačí, kámoši? Teď už tě ten smrad nechá na pokoji. Za to ti ručím.“

Řekl jsem, že to stačí.

Carlo se zazubil.

„Prima. Pro kámoše všechno. Jak ty mně, tak já tobě. Tak a teď běž a měj se hezky. My si tu s tlusťochem ještě trochu popovídáme.“

Sarti třeštil oči, až jsem měl strach, že mu vypadnou z hlavy. Zamával na mne svými tlustými špinavými prackami.

„Neopouštějte mě, signore,“ zaškemral hlasem, z něhož mě mrazilo. „Nenechávejte mě tu s ním samotného.“

Neměl jsem s ním útrpnost.

„Ahoj,“ řekl jsem Carlovi. „Ještě se uvidíme.“

Jak jsem scházel ze schodů, zaslechl jsem cosi jako zakviknutí poděšeného králíka.

Když jsem vycházel na ulici, lil.se ze mne pot.

ČÁST JEDENÁCTÁ

I

Teprve na zpáteční cestě k domovu jsem si vzpomněl, že vlastně ještě pořád neznám jméno klienta, který si zjednal Sartiho, aby sledoval Helenu. To ještě musím zjistit.

Váhal jsem, jestli se nemám vrátit k Sartimu a požádat Carla, aby z něho tu informaci vymáčkl, ale nakonec jsem od toho upustil. Nebylo by dobře, kdyby Carlo věděl víc, než je nutné.

Náhodou jsem zrovna projížděl kolem budovy Mezinárodní pátrací agentury. Napadlo mě, že bych se možná mohl pokusit zjistit si, co potřebuji, na vlastní pěst. Znamenalo to vloupat se dovnitř. Touhle dobou, v neděli, ve tři odpoledne, by to nemuselo být tak nebezpečné. Odhodlal jsem se to risknout.

Nechal jsem auto v postranní uličce, vyhledal jsem mezi nářadím páku na sundávání pláště pneumatik a šroubovák, ukryl jsem je pod kabátem a hbitě jsem zamířil k bloku administrativních budov, kde měla agentura své kanceláře.

Přední vchod byl zamčený. Obešel jsem budovu dozadu, ke vchodu pro domovníka a našel jsem dveře otevřené. Vešel jsem do chodby, zabarikádované popelnicemi a basami prázdných láhví od mléka, chvilku jsem naslouchal, a když se nikde nic neozývalo, potichoučku jsem se vyplížil po schodech do prvního patra.

Mezinárodní pátrací agenturu jsem našel až na samém konci chodby. Zabírala šest kanceláří. Za mléčně prosklenými tabulemi dveří neprosvítalo žádné světlo. Chodil jsem od jedněch dveří ke druhým, na každé jsem zaťukal a chvilku jsem počkal, ale nikdo mi na mé klepání neodpověděl.

S bušícím srdcem jsem vytáhl páku a zasadil ji mezi dveře a zárubeň. Trochu jsem přitlačil. Zámek povolil bez valného hluku a dveře se otevřely dokořán. Vešel jsem do pusté kanceláře, zavřel jsem za sebou a rozhlédl jsem se kolem.

Tahle kancelář patřila jednomu z vedoucích. Prošel jsem spojovacími dveřmi do vedlejší místnosti. Až ve čtvrté kanceláři jsem našel, co jsem hledal. Podél celé stěny stála řada registratur. Vytáhl jsem plechovou schránku označenou „Ch“ a za pomoci šroubováku i páky jsem ji otevřel.

Deset minut jsem strávil prohrabáváním obsahu, ale desky nadepsané Heleniným jménem jsem nenašel. Zklamaně jsem té činnosti zanechal. Pak mi napadlo, jestli Sarti náhodou nemá Helenin spis někde stranou. Sel jsem do páté kanceláře.

V téhle místnosti byly tři psací stoly a jeden z nich patřil Sartimu. Poznal jsem to podle adresovaných vzkazů.

Sedl jsem si za stůl a prohlížel jsem zásuvky. Třetí shora na pravé straně byla zamčená. Trochu jsem na ní zapracoval svým nářadím, vytáhl jsem ji a rozlil se ve mně pocit úlevy. Jediná věc, kterou zásuvka obsahovala, byly právě ty desky, po kterých jsem se sháněl.

Vyndal jsem je ze zásuvky, položil jsem si je na stůl a otevřel jsem je. Nahlédl jsem dovnitř, odstrčil jsem si židli od stolu, sáhl po cigaretě a zapálil jsem si ji. Konečně jsem věděl, kdo dal Sartimu pokyn sledovat Helenu, a dočista mě to odrovnalo.

Sartiho spis začínal:

Podle přání signory June Chalmersové jsem dnes vyslal Finettiho a Molinariho, aby po celých čtyřiadvacet hodin denně sledovali signorinu Helenu Chalmersovou…

June Chalmersová!

Tak tedy ona byla v pozadí toho všeho! Prolétl jsem zprávy, až jsem narazil na tu, která byla nadepsána mým jménem. Deset stránek bylo věnováno mým stykům s Helenou. V záhlaví byla poznámka:

Kopie zprávy odeslána signoře Chalmersové, Hotel Ritz, Paříž, 24. VIII.

Zpráva zahrnovala všechny podrobnosti Helenina plánu najmout vilu v Sorrentu, její návrh, že tam budeme vystupovat jako manželé Sherrardovi, stálo tam, že Helena přijede do Sorrenta 28. srpna a já mám za ní dorazit devětadvacátého.

Opřel jsem se o opěradlo židle a cítil jsem na čele pot. Sarti zřejmě svého času nastražil do Helenina bytu mikrofon, a tak sa dozvěděl všechny tyhle podrobnosti. Když se se mnou June Chalmersová poprvé setkala na neapolském letišti, věděla už samozřejmě, že jsem jel do Sorrenta za Helenou. Tak proč to neřekla Chalmersovi?

V rychlosti jsem sbalil všechny papíry a strčil je do kapsy. Tady už jsem se nemohl déle zdržovat. Nebylo vyloučeno, že se domovník vypraví na obhlídku budovy a zastihne mě tu.

Schoval jsem své nářadí, obezřele jsem vykoukl na dlouhou chodbu a pak jsem si pospíšil po schodech dolů a ven na ulici.

Ujížděl jsem k domovu. Tam jsem si stáhl plášť, usadil jsem se do křesla a znovu jsem začal listovat svazkem papírů.

Sartiho informace byly ještě daleko přesnější, než mi naznačoval. Nejenže tu byly zachyceny všechny mé telefonické rozhovory s Helenou, bylo tu zaznamenáno vůbec všecko, o čem jsem s ní kdy mluvil. Byly tu zachyceny i její rozmluvy s jinými muži a bylo to čtení, ze kterého se mi ježily vlasy. Celý spis překypoval nezvratnými důkazy o tom, jak nemorální život Helena vedla. Každá z těchto zpráv byla odeslána June Chalmersové, buď do New Yorku, nebo do Paříže.

Proč toho všeho nevyužila? ptal jsem se sám sebe. Proč mě nepředhodila Chalmersovi? Proč ho neupozornila, jaký život vede jeho dcera?

Na tyhle otázky jsem neznal odpověď a nakonec jsem spis zamkl do psacího stolu.

Bylo pět pryč. Zvedl jsem telefon a objednal jsem si mezistátně Jacka Martina. Dověděl jsem se, že na New York se čeká půl hodiny. Postavil jsem se k oknu a pozoroval jsem nedělní hemžení vozů v ulicích, dokud telefon nezazvonil.

„Tos ty, Ede?“ zeptal se Martin, když mě uslyšel. „Pane na nebi! Kdo bude tenhle telefon platit?“

„Tím si nelam hlavu. Tak co mi povíš? Zjistils něco na toho Manchiniho?“

„Vůbec nic. V životě jsem o něm neslyšel,“ zklamal mě Martin. „Nespletl sis jméno? Nemyslíš náhodou Toniho Amanda?“

„Ten můj chlap se jmenuje Carlo Manchini. Jak jsi přišel na nějakého Amanda?“

„Pásne na něj tvůj popis. Je to černý hranatý hromotluk s klikatou jizvou na tváři.“

„To vypadá na něj. Ten chlap, o kterém mluvím, má hlas jak tur a v pravém uchu nosí zlatou náušnici.“

„Tak to je on,“ vyhrkl Martin vzrušeně. „To je Amando! Druhý takový být nemůže.“

„A co o něm víš, Jacku?“

„Teď už tady zaplaťpánbůh není. Byl to prevít, nebezpečný jak chřestýš. Teď bude spíš někde tam co ty. Když odsud vypakovali Franka Settiho, odjel s ním.“

„Se Settim?“ vykřikl jsem.

„Ano, s ním. Amando byl Settiho pistolník.“

Tohle byla první opravdu užitečná zpráva, kterou jsem až doposud získal.

Settiho pistolník!

Konečně do sebe začaly jednotlivé díly skládanky zapadat.

Martin zatím mluvil dál. „Tys na něho narazil v Itálii?“

„Ano. Mám dojem, že je zapletený v jedné pašerácké historii. Chci si ho trošku oťukat.“

„Setti taky kšeftoval s drogami, než ho odsud vyrazili. Teď je taky v Itálii.“

„Slyšel jsem. Ty, Jacku, mohl bych dokázat, že Amando letěl z Říma do New Yorku dva dny předtím, než odpráskli Menottiho, a do Říma se vracel den po jeho smrti.“

„Hm, to není marné. Povím to kapitánu

Collierovi. Třeba mu to k něčemu bude. Mohl by to být ten článek, který mu ještě chybí. Počítá najisto, že Menottiho odpráskl buď Setti, nebo Amando, jenže oba měli na dobu, kdy se to stalo, alibi jak řemen. Celé hejno svědků potvrdilo, že se tehdy zrovna povyráželi v jedné neapolské herně.“

„Amando se chlubí, že alibi jsou jeho specialita. Promluv si s Collierem, Jacku, a díky ti.“

Začal jsem se procházet po pokoji a přemílat v hlavě čerstvou informaci. Zdálo se, že se má teorie, že Carlo odstřelil Menottiho a Helena se pokusila ho vydírat, potvrzuje. Ale důkazů pro porotu jsem neměl, ani co by za nehet vlezlo. Byly to všechno jen mé dohady, i když jsem to tentokrát zřejmě vzal za správný konec.

Byl jsem v pokušení vypravit se za Carlottim a povědět mu svou teorii. Poskytl bych mu tím vodítko a při jeho možnostech byla naděje, že se na jeho základě dopátrá pravdy.

Ale tomu pokušení jsem odolal. Jakmile by se Carlo dověděl, že jsem byl u Carlottiho, vytasil by se se všemi svými důkazy proti mně a potopil by mě.

Ještě nenadešel čas povědět Carlottimu pravdu. Napřed musím mít v ruce nějaký skutečný, konkrétní důkaz.

Zbytek večera jsem strávil pročítáním Sartiho zpráv a procvičováním mozku. Jediné, co mi zbývá, usoudil jsem, je zaměřit se na Carla. Až budu v Neapoli, zajedu si k Myřině vile a uvidím co dál.

II

V pondělí ráno, ještě než jsem nasedl do ranního letadla na Neapol, jsem zavolal Gine do bytu.

„Ahoj, Ede,“ zaradovala se. „Cekám pořád, kdy se mi ozveš. Co se děje?“

„Všelicos. Teď ti to nemůžu vykládat. Mám naspěch. Za pět minut letím do Neapole k přelíčení. Sejdeme se, až se vrátím.“

„Tohle mi říkáš v jednom kuse. Já vím, že něco není v pořádku. Mám o tebe strach, Ede. Proč se mi pořád vyhýbáš?“

„Já se ti přece nevyhýbám. Nemám prostě čas! Dej s tím pokoj, prosím tě. Zbývá mi už jen pár minut. Poslyš, co po tobě chci. Policie odvolala hlídku z Helenina bytu. Klíč je u domovníka. Mohla bys to tam, prosím tě, vyklidit?“

„Ale samozřejmě.“

„Vrátím se někdy zítra během dne a namouduši, že ti zavolám. Mohla bys to s tím bytem strhnout za dnešek?“

„Pokusím se.“

„Řekni Maxwellovi, že dědek chce, aby se to už konečně dalo do pořádku. Pustí tě beze všeho.“

„A zavoláš mi, až se vrátíš?“

„To víš, že zavolám. Zatím ahoj.“

K letadlu jsem musel běžet poklusem.

V Neapoli jsem byl chviličku po půl jedenácté. Zamluvil jsem si na noc pokoj v hotelu Vesuvius, umyl jsem se a taxíkem jsem odjel do koronerova paláce.

Ke svému úžasu jsem zjistil, že jsem byl předvolán jako jediný svědek. Grandi s Carlottim už byli na místě. Grandi si mě dlouze, pochmurně změřil a pak odvrátil oči. Carlotti mi pokývl na pozdrav, ale nešel ke mně.

Koroner Maletti, plešatý skrček s ostrým zobákovitým nosem, se vyhýbal mému pohledu. Neustále se sice díval směrem ke mně, ale v poslední chvíli se mu vždycky podařilo zaostřit oči někam kousíček nad mou hlavu.

Předvolali mě, abych identifikoval Heleninu mrtvolu a vysvětlil, co dělala v Sorrentu.

Tři novináři, kteří se přelíčeni zúčastnili, se docela nepokrytě nudili, a když jsem vykládal, že pokud vím, si Helena pronajala tu vilu, aby měla kde strávit dovolenou, zatvářili se ještě zmoženěji. O tom, že vilu pronajala pod jménem paní Sherrardová, nepadla ani zmínka. Maletti se mě, snad aby řeč nestála, zeptal, jestli Helena trpí vála závratěmi. Byl jsem v pokušení říci, že ano, ale v té chvíli jsem zachytil Grandiho sardonický pohled a usoudil jsem, že bezpečnější bude říci, že nevím.

Po několika dalších běžných otázkách, které nikam nevedly, mi Maletti naznačil, že mohu jít. Pak předvolal Carlottiho.

Carlottiho svědectví probudilo k životu novináře i starého pobudu, který zašel dovnitř, aby se na hodinku ukryl před vedrem.

Prohlásil, že podle jeho názoru nedošlo k Helenině smrti nešťastnou náhodou. Za pomoci neapolské policie prý provádí určité šetření, které pravděpodobně prokáže, že se stala obětí úkladné vraždy. Prohlásil, že by s pátráním měli být hotovi do příštího pondělka, a požádal, aby bylo líčení o týden odročeno.

Maletti se zatvářil, jako by ho zčistajasna rozbolely všechny zuby. Zaskuhral, že doufá, že má pan poručík pro svou žádost dostatečné důvody, a Car lot ti ho mírně ujistil, že má. Po delším váhání nakonec Maletti odročení schválil a rychle se vytratil, jako by se strachoval, že ho za to někdo požene k zodpovědnosti.

Všichni tři novináři se shlukli kolem Carlottiho, ale ten jim neměl co říci. Jak se za ním hrnuli ke dveřím, zastoupil jsem jim cestu.

„Pamatujete se ha mne?“ zeptal jsem se.

„Nemyslete si, že nás v tomhle ukecáte,“ zavrtěl hlavou reportér z Ultalia del Popolo. „Tohle je trhák, a ten my otiskneme.“

„Beze všeho, ale otiskněte fakta a žádné komentáře,“ odsekl jsem „Neříkejte pak, že jsem vás nevaroval.“

Přehnali se kolem mne a rozutekli se ke svým vozům.

„Signore Dawsone!“

Obrátil jsem se.

Vedle mne stál Grandi. Oči měl docela bezvýrazné.

„Jéje, dobrýtro,“ pozdravil jsem ho.

„Signore Dawsone, doufám, že nám budete ochoten pomoci. Hledáme toho Američana, který přijel do Sorrenta v den signorininy smrti. Našli jsme muže, který odpovídá svědeckému popisu. Chceme uspořádat identifikační přehlídku. Vy jste náhodou s tím mužem stejné výšky. Byl byste tak laskav a zúčastnil se té procedury?“

Srdce mi pokleslo.

„Musím ještě poslat telegram…“

„Nezdržíme vás víc než pár minut, signore,“ přemlouval mě Grandi. „Buďte tak hodný a pojďte se mnou.“

Dva uniformovaní policisté se s úsměvem pohnuli směrem ke mně.

Šel jsem s nimi.

Když jsme dorazili na policii, stálo už tam v řadě deset mužů. Dva z nich byli Američané, jeden Němec a ti zbývající byli Italové. Jeden větší, druhý menší, jeden tlustý, druhý tenký. Ti dva Američané byli zhruba stejné postavy se mnou.

„Za chviličku je to odbyté,“ utěšoval mě Grandi s výrazem zubaře, který se chystá vytrhnout stoličku.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil zavalitý Ital. Rozhlížel se po nás a v neholené tváři se mu zračily rozpaky. Nepoznal jsem ho, ale podle ošuntělé bundy a vysokých kožených rukavic jsem ho odhadoval na taxíkáře, který mě vezl ze Sorrenta do Neapole v té příšerné honbě za nočním rychlíkem do Říma.

Prošel kolem naší řady ještě jednou, a utkvěl pohledem na mně. Zjistil jsem, že se už zase začínám potit. Díval se na mne tři vteřiny, které mi připadaly jako celá věčnost. Pak se otočil a odcházel, plácaje si rukavicemi do stehen.

Byl bych si rád otřel čelo, ale netroufal jsem si. Grandi se na mne díval, a když jsem se střetl s jeho pohledem, kysele se na mne usmál.

Přivedli dalšího Itala. Toho jsem poznal okamžitě; byl to zřízenec ze sorrentské nádražní úschovny, kam jsem si uložil kufr, než jsem se vydal pěšky k vile. Očima přelétl řadu, až se zastavil u mne. Chvíli jsme se na sebe dívali, pak ještě mrkl po druhých dvou Američanech a vyšel ven.

Postupně přišli ještě dva další muži a nějaká žena. Neměl jsem ponětí, kdo jsou. I oni přehlédli celou řadu, ale u mne se nezastavili. Soustředili se na jednoho ze dvou Američanů na konci řady. Prohlíželi si ho a on se jim nepokrytě šklebil do očí. Záviděl jsem mu jeho čisté svědomí. Byl jsem, rád, že se tak nedívají na mne. Viděl jsem že se Grandi mračí. Konečně vypadli.

Grandi oznámil, že procedura je u konce.

Muži se trousili ven.

„Děkuji vám, signore,“ oslovil mě Grandi, když jsem se začal vytrácet za nimi. „Promiňte, že jsem vás zdržel.“

„Snad to přežiju,“ řekl jsem. Viděl jsem, že se netváří dvakrát nadšeně a domyslil jsem si, že mu poslední tři svědkové překazili jeho naděje.

„Našli jste toho muže, co hledáte?“

Upřeně se mi zadíval do očí.

„To vám zatím říci nemohu,“ odbyl mě, krátce mi pokynul a odešel.

Vytratil jsem se z budovy a spěchal jsem do hotelu. Když jsem procházel recepcí, objednal jsem si meziměstsky svou římskou kancelář.

Gina mi oznámila, že se už dohodla s tou ženou, co obchoduje s obnošeným šatstvem; prý se přijde na Heleniny věci odpoledne podívat.

„Zítra už to snad bude všechno pryč,“ ujišťovala mě.

„To jsem rád. Máš tam Maxwella?“

„Je tu.“

„Dej mi ho, prosím tě.“

„Ede, ještě tohle bys měl vědět: byl tu poručík Carlotti a vyptával se na tebe,“ osmělila se Gina.

Ztuhl jsem.

„Nač se vyptával?“

„Ptal se mě, jestli ses znal s Helenou Chalmersovou. Chtěl vědět, jestli mi něco říká jméno Sherrardová.“

„Vážně? A cos mu řekla?“ Uvědomil jsem si, že tisknu sluchátko, div je nerozmačkám.

„Řekla jsem, že o žádné Sherrardové jsem jakživa neslyšela a že Helenu Chalmersovou jsi samozřejmě znal.“

„Díky, Gino.“

Následovala rozpačitá odmlka a pak Gina dodala: „Taky chtěl vědět, kdes byl devětadvacátého srpna. Řekla jsem, žes byl doma a psal jsi román.“

„To je taky pravda.“

„Já vím.“

Následovala další trapná odmlka. Pak Gina řekla: „Přepojím tě na pana Maxwella.“

„Díky, Gino.“

Za okamžik se mi ozval Maxwell.

Oznámil jsem mu, že koroner odročil líčení na příští pondělí.

„Co ho to chytlo?“ podivil se Maxwell.

„Policie si myslí, že to byla vražda.“

Hvízdl.

„To je paráda. Jak je to napadlo?“

„To neřekli. Pošli na vedení dálnopis, jak se věci mají, a ať ti řeknou, co s tím máme dělat.

Záleží na dědkovi, jestli to otiskneme nebo ne. V ostatních novinách to bude na beton.“

„No a jak se vlastně věci mají?“

„Líčení bylo odročeno na příští pondělí, protože policie chce získat čas pro další vyšetřování. Mají prý důkazy, které naznačují, že záležitost není tak docela jednoznačná.“

„Tak dobře. Ještě něco?“

„To je všechno.“

„Zařídím to. Mimochodem, Ede, neshodils tu holku do propasti náhodou ty?“

Bylo mi jako boxerovi, když dostane ránu pod pás.

„Co blbneš?“

„Ale nic. To měl být vtip. Ten bystrozraký polda se mě vyptával na tebe a na Helenu. Připadalo mi, že si myslí, žes ji znal lip než kdo jiný.“

„On se zbláznil.“

„Asi máš pravdu. Vždycky jsem si říkal, že všichni poldové jsou cvoci. Jenže když máš čisté svědomí, co je ti po něm?“

„To se ví. Nezapomeň na ten dálnopis, Jacku.“

Maxwell prohlásil, že si na to hned sedne.

„Ahoj,“ rozloučil se. „A vyhýbej se malérům.“

Řekl jsem, že se vynasnažím.

III

Chvilku po deváté jsem vypadl z hotelu Vesuvius a najatým autem jsem se rozjel do Sorrenta. Kolem půl desáté jsem dorazil do přístavu. Zaparkoval jsem auto ve stínu stromů a šel jsem pěšky na molo.

U přístaviště parníků okolkovali ještě tři nebo čtyři rybáři a k nim jsem zamířil. Zeptal jsem se jednoho z nich, mohl-li bych si na pár hodin půjčit jeho člun. Napovídal jsem mu, že bych se rád trochu pocvičil ve veslování.

Díval se na mne jako na blázna, ale pak si srovnal v hlavě, že mu chci za půjčení člunu zaplatit, a dal se do smlouvání. Deset minut jsem se s ním handrkoval, až jsme se nakonec dohodli na pěti tisícovkách za tři hodiny. Dal jsem mu peníze a on mě zavedl k člunu a odstrčil mě od břehu.

Byl nádherný, temný, hvězdnatý večer a moře bylo hladké jako rybník. Vesloval jsem, až jsem ztratil pobřeží z dohledu, pak jsem vytáhl vesla z vody a svlékl jsem si šaty. Ještě v hotelu jsem si pod ně navlékl plavky a v tomto ustrojení jsem teď začal znovu veslovat směrem k vile Myry Settiové.

Plahočil jsem se asi hodinu, než jsem v dálce zahlédl červené světýlko na přístavním molu.

Přestal jsem veslovat a nechal jsem se unášet vlnami. Nad přístavištěm jsem rozeznával obrysy vily. V jednom z přízemních oken se svítilo.

Dal jsem se znovu do veslování, až jsem konečně doplul ke skaliskům pouhých pár metrů od místa“ kde jsem nalezl Helenu. Hned za nejbližším útesem, nějakých tři sta metrů ode mne, byla Myřina vila.

Povytáhl jsem člun na měkký písek u břehu a ujistil jsem se, že mi ho příliv neodnese. Pak jsem se ponořil do vody a plaval jsem k vile.

Moře bylo vlahé, postupoval jsem rychle a dával jsem pozor, aby mě nebylo slyšet. Doplaval jsem bezhlučně do přístaviště a držel jsem se stranou od červeného světla, jehož záře se odrážela na klidné hladině.

U mola byly připoutány dva silné motorové čluny a malá veslice. Zamířil jsem ke schodišti, které vedlo nahoru k vile. Plaval jsem opatrně, ohlížel jsem se na molo a napínal jsem uši, jestli neuslyším nějaký podezřelý zvuk. Ještě štěstí, že jsem se měl napozoru; náhle jsem uviděl červenou jiskřičku, pak opsala ve vzduchu oblouk a se zasyčením dopadla do vody. Kdosi ukrytý ve stínu právě odhodil do moře nedopalek cigarety.

Potichu jsem šlapal vodu. Byl jsem teď těsně u mola. Právě nad hlavou jsem měl uvazovací kruh. Opatrně jsem natáhl ruku a zachytil jsem se ho. Zavěsil jsem se na něj a poohlížel jsem se k místu, odkud přiletěl cigaretový nedopalek.

Asi po minutě jsem rozeznal nezřetelný obrys mužské postavy sedící na jednom z pilířů. Zdálo se, že se ten muž rozhlíží po moři. Byl na druhé straně přístaviště, nějakých třicet metrů od místa, kde jsem se krčil, a přibližně stejně daleko od schodiště. Vyčkával jsem. Asi po pěti minutách se muž zvedl a pomalu kráčel až na nejzazší výběžek mola.

Došel pod červenou lucernu a já si ho mohl zřetelněji prohlédnout. Měl na sobě bílý nátělník, černé kalhoty a v týle nasazenou jachtařskou čepici. Líně se opřel o zídku zády ke mně a viděl jsem, že si připaluje další cigaretu.

Znovu jsem se ponořil do vody a tiše jsem plaval ke schůdkům. Zachytil jsem se rukou za nejnižší stupeň a ohlédl jsem se přes rameno. Muž dosud pohlížel přes zátoku na světla Sorrenta, zády ke mně. Vysoukal jsem se z vody a potichu jsem stoupal po schodech, stíněn převislými větvemi stromů. Ohlédl jsem se, ale muž dosud nehybně stál a díval se jinam.

Vystoupil jsem po schodech až na plošinu nad zátokou. Tam jsem se zastavil a obhlížel jsem vilu, tyčící se patnáct metrů nade mnou.

Viděl jsem široké osvětlené, nezastřené okno. Nikde nebylo známky života, ale zaléhaly ke mně slabé zvuky taneční hudby buď z rádia, nebo z gramofonové desky.

Držel jsem se ve stínu a pomaloučku polehoučku jsem se vykradl po dalším schodišti na terasu před vilou.

Naproti osvětlenému oknu bylo temné místo, stíněné větvemi vzrostlého pomerančovníku. Skrčil jsem se tam, přesvědčen, že tady mě nikdo nemůže uvidět, a nahlížel jsem do rozlehlého, přepychově zařízeného pokoje.

U stolu uprostřed místnosti hrála čtveřice mužů poker. Za nimi ležela na pohovce Myra Settiová, listovala v nějakém časopise a pokuřovala. Vedle ní stálo gramorádio, z něhož vycházela ona tichá taneční hudba.

Prohlížel jsem si muže kolem stolu. Tři z nich byly hrubé typy gaunerů, jaké můžete zhlédnout ve filmech bratří Warnerů. Křiklavé obleky, pestré kravaty, do hnědá osmahlé tváře tvrdé, vyhublé a hrozivé. Čtvrtý muž upoutal mou pozornost. Bylo mu kolem padesátky, byl vysoký, silný a snědý. Viděl jsem v novinách tolik jeho fotografií, že jsem ho nemohl nepoznat. Trochu se mi zatočila hlava vítězoslávou. Podařilo se mi to, na čem ztroskotala celá italská policie! Mohlo mě už dávno napadnout, že tahle nepřístupná vila by mohla být úkrytem Franka Settiho, ale prostě jsem nikdy nepomyslel, ze bych ho tu mohl najít.

Všichni čtyři muži byli zabráni do hry. Bylo lehko uhodnout, kdo vyhrává. Před Settim leželo šest hromádek žetonů. Ostatní měli sotva jednu dohromady. Jeden s nich, hubený dlouhán, náhle odhodil s otráveným posunkem karty na stůl. Řekl něco Settimu, ten na něj vycenil zuby a vstal. Zbylí dva rovněž odložili karty a zamračeně si protahovali záda.

Setti se ohlédl k Myře a něco jí řekl. Zvedla oči, znuděně přikývla a pak se vrátila k svému časopisu.

Dlouhán popošel k oknu a prudce je rozevřel. Přikrčil jsem se k nízké zídce. Taneční hudba zazněla otevřeným oknem naplno.

„Jerry nějak nejede,“ řekl dlouhán přes rameno Settimu.

Setti si protáhl masivní údy a přešel k oknu.

„Však on se ukáže,“ zavrčel. „Na Jerryho je spoleh. Ale má to sem kus cesty.“ Otočil se k Myře. „Přestaň s tím zatraceným kraválem. Vlastního slova není slyšet.“

Myra ani nevzhlédla od časopisu, natáhla ruku a vypnula rádio.

Setti s dlouhánem stáli u okna a naslouchali. Naslouchal jsem také. Zdálo se mi, jako by sem z dálky od moře zalehlo slaboučké vrnění motorového člunu.

„Už jede,“ upozornil dlouhán. „Harry čeká dole, ne? Neodešel někam?“

„To bych mu neradil,“ zamračil se Setti. Odstoupil od okna a vyšel z pokoje. Chvíli nato se objevil ve dveřích na terasu.

Ulekl jsem se. Věděl jsem, že jestli mě tu přistihnou, můžu se s tímhle světem rozloučit. Podříznou mi krk a hodí mě do moře. Můj úkryt nebyl nijak spolehlivý. Kdyby se kdokoli z nich přiblížil k pomerančovníku, určitě mě uvidí. Na ústup už bylo pozdě. Ležel jsem na břiše, tajil jsem dech a tiskl jsem se k zídce.

Setti se posadil k jednomu ze stolků na terase, pár metrů ode mne. Dlouhán vyšel z domu a zadíval se na moře.

„Už je tu,“ ohlásil.

Vyšla i Myra a připojila se k němu. Ukazoval jí někam do tmy.

„Vidíš ho?“

„Vidím,“ přikývla. Opřela se rukama o zídku a vyklonila se přes ni. Byla tak blízko, že jsem cítil vůni jejího parfému.

Červené světlo v přístavu na okamžik zhaslo a pak znovu zazářilo. Chvíli se nedělo nic. Setti si zapálil doutník. Myra s dlouhánem se dál dívali dolů k přístavišti. Ležel jsem tak nehybně, že mi ještěrka, pokládající mě nejspíš za nějaký kámen, přeběhla po nahých zádech.

Pak jsem zaslechl, že kdosi běží nahoru po schodech. Objevil se muž v červeném triku, černých kalhotách a plátěných sandálech. Byl mladý a trochu přisprostlým způsobem i hezký. Jak se ocitl na terase, zeširoka se zazubil na Myru.

„Ahoj,“ pozdravil ji.

Myřicna unuděnost byla tatam. Zářivě se na něho usmála.

„Ahoj, Jerry!“

Jerry došel až k Settiho židli a hodil na stolek balíček v nepromokavém obalu.

„Těbůh, šéfe. Tady to nesu.“

Setti se zhoupl na židli a usmál se na něho.

„Fajn. Sedni si, ty kluku jeden. Jake, dej mu loká.“

Jake se vrátil do pokoje. Myra se přitočila blíž a Jerry ji vzal za ruku.

„Můžu dát vaší dceři pusu, šéfe?“ zazubil se na Settiho.

„Pro mne za mne,“ pokrčil rameny Setti. „Jestli o to sama stojí, co je mi po tom. Měl jsi cestou nějaké potíže?“

„Všude klid.“

Políbil Myru, přitáhl si ji na klín a objal ji.

„Tohle nebyl problém,“ pokračoval. „Ale jak to dostanete odsud dál do Nizzy, šéfe?“

„To už zařídil Carlo,“ odpověděl Setti. „Ten chlap se vyzná.“

Jerryho rysy ztvrdly.

„Jen aby tu mazanost nepřehnal.“ Podíval se na Myru. „Viděla ses s ním v poslední době, kotě?“

Myra vykulila oči jako neviňátko.

„S Carlem? Ty máš ale nápady! Co bych se zahazovala s tou gorilou, když mám tebe?“

„To máš pravdu,“ zabručel Jerry. Moc přesvědčivě nevypadal. „No, dej si bacha, kotě. Radši se mu vyhni.“

Setti se pohodlně rozvalil, usmíval se a poslouchal.

„Ty žárlíš,“ pohladila Myra Jerryho po tváři. „A nemáš proč.“

Jerry ji poplácal po boku a pak se obrátil k Settimu.

„A jak to tedy Carlo zařídil?“

„Sehnal jednoho novináře, a ten nám zboží do Nizzy zaveze. Eda Dawsona z Western Telegramu,“ vysvětloval Setti a šklebil se od ucha k uchu.

„Dawsona?“ užasl Jerry. „Toho chlapa znám. Vídám ho občas v Římě. Opravdu to udělá?“

„Na beton. Carlo ho dostal tam, kde ho potřeboval mít. Když nám zboží poveze chlapík, jako je tenhle Dawson, máme to v suchu. Tohle se Carlovi namouduši povedlo.“

„To k čertu ano. To je fakt mazané.“

Objevil se Jake, v ruce sklenici whisky se sodou, a podal ji Jerrymu.

„Pojď dovnitř. Mám tam pro tebe prachy,“ vybídl Setti Jerryho a vstal. „Zdržíš se?“

„Do zítřka do večera mám čas.“

Myra vyskočila Jerrymu z klína a vklouzla mu do náručí.

„Vykašli se teď na prachy, zlato,“ zaškemrala. „Pojď ke mně do pokoje. Chtěla bych si s tebou popovídat.“

Jerry se ohledl po Settim.

„Nemáte nic proti tomu, šéfe?“

Setti se usmálo

„Ale kde! Myra už je velká holka. Má už svůj rozum. Prachy máš nachystané, až si je budeš chtít vyzvednout. Kdy jedeš příště?“

„Za tří neděle. Už je všechno sjednané.“ Jerry si vzal sklenici do ruky a šel za Myrou k vile. Jake se zachmuřeně díval za nimi.

„Carlo tohohle kluka jednoho krásného dne vykuchá,“ poznamenal.

Setti se rozchechtal.

„I dej pokoj! Ať si Myra užije. Když chce mít dva najednou, ať si je má.“ Odhodil přes zábradlí terasy to, co zbylo z jeho doutníku. „Ukliď zboží do sejfu, Jaku. Carlo ho nebude potřebovat až do čtvrtka. Ve středu večer s tím sjedeš do Říma… rozumíš?“

Jake souhlasně zamručel. Popadl nepromokavý balíček a oba zašli do vily.

Jakmile mi zmizeli z očí, vstal jsem. Teď, anebo nikdy, řekl jsem si. Jestli Carlo balíček nedostane, nebudu ho muset vézt do Nizzy. Byla tu jen jediná možnost, jak toho docílit. Musím si pospíšit zpátky do Sorrenta a upozornit Grandiho.

Co nejtišeji jsem sbíhal po schodech k přístavišti. Už mi zbývalo jen pár kroků. Viděl jsem červenou svítilnu na molu a zastavil jsem se, abych se porozhlédl po muži, kterému říkali Harry.

Nikde po něm nebylo ani stopy. Zaváhal jsem. Kde jen může být? Netroufal jsem si vlézt do vody, dokud jsem nevěděl, kde je. Očima jsem se snažil proniknout temnotu. Rozhlédl jsem se po obou stranách mola. Po Harrym nikde ani vidu ani slechu,

A pak jsem si znenadání uvědomil, že za mnou kdosi tiše oddychuje. Naskočila mi husí kůže. Pootočil jsem se, ale to už mě svalnatá, chlupatá pracka drapla pod bradou, stiskla mi krk a do páteře se mi zarylo tvrdé kostnaté koleno.

ČÁST DVANÁCTÁ

I

Ve zlomku vteřiny předtím, než mi jeho ruka sevřela hrdlo a vzala mi dech z plic, jsem si stačil uvědomit, že tenhle chlapík – asi to byl ten, kterému říkali Harry – má zrovna tolik síly co já, ne-li ještě víc. Snažil jsem se popadnout dech a plíce mi div nepraskly. Nemohl jsem na něj dosáhnout, protože mě ohýbal dozadu a koleno mi zarýval do páteře. Z takovéhohle sevření jsem se mohl dostat jen jediným způsobem: bezvládně se zhroutit. Povolil jsem nohy a sesul jsem se na kolena. Tím se mi podařilo dostat se do předklonu a stáhnout útočníka s sebou.

Slyšel jsem, jak tlumeně zaklel a krk mi stiskl ještě zuřivě ji. Zoufale jsem se pokoušel přehodit si ho přes hlavu, ale na to byl příliš těžký. Namísto toho jsme oba ztratili rovnováhu. Nohy mi sklouzly po vlhkém schůdku a oba jsme se skutáleli do moře.

V leknutí nad pádem do vody uvolnil sevření. Chňapl jsem mu po zápěstí a odtrhl jsem si jeho ruku z krku. Pak jsem se otočil tváří, k němu a vrazil jsem mu pěstí do brady, až se převrátil na záda. Tím jsem se ho zbavil a lapaje po dechu jsem vyplul na hladinu.

Bál jsem se jen, že začne volat o pomoc. Děj i se, co děj, ti ve vile se o mně nesmějí dovědět.

Vyhoupl se z moře tři metry ode mne. Zahlédl jsem ho, ještě než si stačil vytřít vodu z očí. Podeplul jsem ho, chytil jsem ho za nohu a stáhl jsem ho pod hladinu.

Kopal tak zuřivě, že jsem ho musel pustit. Na povrch jsme se vyhrabali oba současně. Viděl jsem jeho vytřeštěné oči a sešklebená ústa. Vrhl se ke mně a pravičku vytáhl z vody. Zablýskla se v ní ocel. Uhnul jsem stranou. Nůž mě minul jen o pár čísel. Potopil jsem se, pod vodou jsem ho obeplul, přiblížil jsem se na dosah k tmavému obrysu jeho těla, popadl jsem ho kolem pasu a stáhl jsem ho zrnová pod vodu. Levou rukou jsem nahmatal jeho pravé zápěstí.

Rval se jako zběsilý a měl jsem co dělat, abych ho vůbec udržel. Držel jsem ho pod vodou, jak dlouho to jen šlo, a pak když už jsem sám byl skoro bez dechu, jsem ho pustil a vydal jsem se na povrch. Jemu to trvalo o tři vteřiny déle, a když se přece jen vynořil, viděl jsem z jeho malátných temp, že už mele z posledního.

Nůž mu prve, jak se zoufale snažil vyprostit z mého sevření, vypadl. Skřehotavě zakřičel.

Vrhl jsem se k němu a chytil jsem ho za ramena. Zinovu jsem ho potopil. Ponořil jsem se za ním, ale už se prakticky vůbec nebránil, a když jsme se tentokrát vrátili na hladinu, byl nadobro vyřízený. Nebýt toho, že jsem ho popadl za límec a přidržel ho nad vodou, byl by klesl ke dnu. Hlava mu bezvládně padala na prsa a neslyšel jsem vůbec, že by dýchal.

Sotva pár metrů od nás byla uvázána veslice. Dovlekl jsem ho k ní a přehodil ho dovnitř. Div jsem přitom člun nepřevrátil. Vlezl jsem si za ním a sklonil jsem se k němu. Zdálo se, že má námele, tak jsem ho obrátil na břicho, aby z něho mohla vytékat voda, kterou spolykal, pak jsem odvázal lano, chopil jsem se vesel a začal jsem ze všech sil veslovat směrem k Sorrentu.

Musel jsem být asi v polovině cesty – světla vily mi už zmizela z očí –, když se Harry pohnul a začal cosi mumlat. Nehodlal jsem mu dopřát čas, aby se zotavil; rvačku v malé veslici jsem si dost dobře nedokázal představit. Rychle jsem vytáhl vesla do člunu, přelezl jsem sedástko a hmátl jsem po něm, zrovna když se začal pomaloučku zvedat do sedu.

Zvedl hlavu a bradu mi nastrčil rovnou do rány. Vrazil jsem mu do ní pěstí, až jsem si odřel klouby. Padl naznak jako podťatý, a jak narazil hlavou o dno člunu, zůstal opět bezvládně ležet.

Doklopýtal jsem zpátky k veslům a začal jsem se znovu lopotit. Harry se už celou cestu do Sorrecnta ani nepohnul.

Můj rybář mě už vyhlížel a div neomdlel, když zjistil, že se vracím v jiném člunu. O krok ucouvl, když jsem chytil Harryho a vyzvedl jsem ho na břeh. Jak jsem s ním pohnul, přišel Harry k sobě a pracně se vztyčil. Skočil jsem k němu, odrazil jsem jeho chabou obranu a praštil jsem ho ještě jednou do brady, až se natáhl jak dlouhý tak široký k rybářovým nohám.

„Přiveďte nějakého strážníka,“ křikl jsem na rybáře. „O člun nemějte starost. Přiveďte strážníka a hoďte sebou!“

Přiblížil se policista, který zřejmě postával ve stínu na parkovišti. Naštěstí se se mnou nepouštěl do hádek, jak mívají policajti ve zvyku. Vyslechl mé vyprávění. Zdálo se, že jméno Frank Setti mu přece jen cosi říká. Otočil se k rybáři, vyzval ho, aby byl zticha, nasadil Harrymu pouta, zabavil jeden z vozů na parkovišti a zavezl Harryho i mě na policejní stanici.

I tady jsem měl štěstí – Grandi byl dosud ve službě. Nedal najevo žádný údiv, když jsem se až na plavky docela nahý zjevil v jeho kanceláři. Když jsem mu pověděl, že jsem našel Franka Settiho a zajal jednoho z jeho mužů, ožil.

Pověděl jsem mu, že ve vile je zásilka narkotik, a že když sebou hodí, může mít dostatek důkazů k Settiho zatčení. Zavolal si telefonicky Řím a v rychlosti se domluvil s náčelníkem oddělení pro narkotika. Dostal příkaz okamžitě vyrazit a provést ve vile razii.

Když mířil ke dveřím, prohodil jsem: „Dejte si pozor. Je tam pět chlapů a může s nimi být těžké pořízení.“

Nevlídně se na mne usmál.

„Se mnou je taky občas těžké pořízení.“ Vyšel z místnosti a slyšel jsem, jak vyvolává povely. Chvilku nato se objevil strážník a ukázal mi, kde si mohu dát horkou sprchu. Půjčil mi taky flanelové kalhoty a svetr.

Než jsem se nadál, čekal už Grandi na posilu z Neapole. Usoudil jsem, že než se to rozjede, stihnu ještě zavolat Maxwellovi.

Oznámil jsem mu, že během hodiny bude zatčen Frank Setti, a upozornil jsem ho, aby si počkal na podrobnosti. Řekl jsem, že jdu právě na pobřeží, kde se policie naloďuje na výpravu k Settiho vile.

Maxwell slíbil, že upozorní New York, co se chystá, a že bude čekat, až se mu zase ozvu.

Pak jsem se rozjel taxíkem k přístavu.

Grandi s třiceti až po zuby ozbrojenými karabiníky právě nasedali do tří motorových člunů. Navrhl jsem Grandimu, že pojedu s nimi, ale odehnal mě.

Odhrčeli do tmy a nechali mě o samotě s rybářem, který si rval vlasy a hlasitě naříkal pro ztracenou loďku.

Řekl jsem mu, že když sežene motorový člun, který by nás tam zavezl, ukážu mu, kde jsem ji nechal. Po chvilce dohadování přemluvil jednoho ze svých kamarádů, aby nás svezl, a vyrazili jsme.

Když jsme si vyzvedávali veslici na místě, kde jsem ji opustil, přistával právě Grandi se svými muži u vily. Špicoval jsem uši, jestli nezaslechnu výstřely, ale bylo ticho.

Podařilo se mi umluvit rybáře, aby se mnou zajel až k Settiho přístavišti.

Právě vyšel měsíc a v jeho světle jsem v přístavu viděl všechny tři policejní čluny.

Po dvacetiminutovém čekání se na molu objevil hlouček mužů. Nasedali do člunů. Byla mezi nimi i jedna žena a já si domyslil, že to bude Myra.

Řekl jsem rybáři, aby se vrátil do Sorrenta, a tam jsem počkal na pobřeží, dokud se nevylodil Grandi se svými zajatci. Dostal je do jednoho.

Když je nakládali do připraveného policejního vozu, přitočil jsem se ke Grandimu.

„Našli jste ty drogy?“

„Ano.“

„Stavěli se na zadní?“

Zavrtěl hlavou.

„K tomu jsme jim nedopřáli čas.“

„Nemám čas se tu zdržovat. Musím se okamžitě vrátit do Říma. Nebudete mě tu už potřebovat, viďte?“

„Ne. Ale za týden k přelíčení přijedete?“

„Přijedu.“

Opustil jsem ho, nasedl jsem do vlastního najatého vozu a rozjel jsem se do hotelu. Zavolal jsem Maxwellovi a vylíčil jsem mu podrobnosti. Požádal jsem ho, aby tu zprávu pověděl i Mathewsovi z Associated Press. Slíbil, že pošle okamžitě dálnopis do New Yorku a hned nato zavolá Matthewsovi.

„Vrátím se ještě dnes v noci,“ zakončil jsem. „Ráno se u tebe stavím.“

Nadhodil, jestli bych neměl spíš zůstat v Neapoli, a až přijde Setti před soud, vzít si ten případ na starost.

Toseví, že měl pravdu, jenže já měl v hlavě jen Carla. Neměl jsem ponětí, jak se Carlo zachová, až se doslechne, že Settiho zatkli a zásilku narkotik, na kterou tak čekal, zabavili. Musím ho přesvědčit, že s tím nemám nic společného, jinak mi zakroutí krk.

„Hned tak se to před soud nedostane. A já mám v Římě ještě něco na práci.“

„No, dělej, jak myslíš. Nashle.“

Řekl jsem na shledanou zítra.

II

Druhý den v devět ráno – to už jsem byl zase dávno zpátky v Římě – jsem ještě z postele zavolal Maxwellovi.

Prý se ho z New Yorku telefonicky vyptávali na další podrobnosti Settiho života v Itálii; nemohl bych s tím něco udělat?

Navrhl jsem mu, co kdyby si vlastně vyjel do Neapole sám.

„Jo, rád bych,“ povzdechl si, „jenže tu nemám Ginu. Babrá se v Helenině bytě s tím jejím harampádím. Nemůžu odejít z kanceláře, když tu není nikdo, kdo by bral telefony.“

„Gina tam dnes není, říkáš?“

„Vzala si na celý den volno. U Heleny v bytě prý bude asi od desíti. Dědek prý chce, aby se to tam vyklidilo.“

„To je pravda. Nevadí. Zajdu tam za ní a pošlu ti ji zpátky. Pak budeš moct vypadnout.“

„To se divím, že si to nechceš vzít na starost sám,“ poznamenal Maxwell. „Takový trhák jsme neměli už léta.“

„Teď jsi římský zpravodaj ty,“ odbyl jsem ho, „tak je to tvůj trhák. Pošlu ti tam Ginu někdy kolem půl dvanácté. Ve dvě letí letadlo do Neapole. Měl by sis zamluvit letenku.“

Řekl, že si ji zamluví.

Vyhrabal jsem se z postele, osprchoval jsem se, oholil a oblékl a pak jsem sešel do garáže. Vytáhl jsem vůz, dojel jsem do Helenina bytu a zazvonil jsem u dveří. Gina mi přišla otevřít.

„Ahoj, Ede, kde se tu bereš?“ uvítala mě. Trochu nejistě se usmívala.

„Ahoj,“ pozdravil jsem. Sel jsem za ní do pokoje a cestou jsem mluvil dál. „Tak co, jak ti to jde?“

„Právě balím. Byla s tím spousta práce. Ale tak za půl hodiny s tím už budu hotová.“

„Podařilo se ti všechno udat?“

„Ano.“ Usadila se na opěradlo křesla a zadívala se na mne. „Co se to děje, Ede?“

„Je toho moc.“ Vypověděl jsem jí všecko o dopadení Settiho. „Maxwell chce jet do Neapole. Čeká v kanceláři, že ho tam přijdeš vystřídat. Měla bys radši jít, Gino. Já už to tady dorazím.“

„Letí mu to až ve dvě, takže má spoustu času,“ nedala se Gina odbýt. „Ede, a jak jsi přišel na to, že Setti je v té vile?“

Podíval jsem se na ni.

„Proč se ptáš?“

„Nevykrucuj se, Ede,“ zavrtěla hlavou. „Těžko to mohla být náhoda. To přece musíš vidět sám. Settiho marně hledá policie po celé Itálii a ty ho zčistajasna objevíš. Jak jsi věděl, že tam bude? Když se tě nezeptám já, stejně se tě na to zeptá někdo jiný.“

Uznával jsem, že uvažuje logicky. Teď když přišla s touhle otázkou, nemohl jsem pochopit, proč mi ji nepoložil už Grandi.

„Asi máš pravdu,“ vzdychl jsem. „Víš, to je dlouhá historie.“

„Jen mi ji pověz. Schválně ses mi teď vyhýbal. Prosím tě, nepovídej, že ne. Vyhýbal. Tys v tom nějak zapletený, viď? Tys věděl už dřív, že si říká paní Sherrardová. Je to celé nějak podivné. Mám o tebe starost. Musíš mi to povědět.“

„Radši se do toho nemíchej,“ varoval jsem ji. „Radši se nevyptávej. Helenu někdo zavraždil. Já to nebyl, ale policajti si, jak to vypadá, vzali do hlavy, že ano. Sama vidíš, že ti nemůžu nic povídat, jinak tě do toho zatáhnu.“

Zaťala pěsti.

„Snad nemyslíš, že mi na tom záleží?“ rozehřála se. „Chci vědět, jak to bylo. Prosím tě, Ede! Co to máš za průšvih?“

„Průšvihy mám jeden za druhým. Ale podrobnosti ti nemůžu vykládat. Ty se od toho musíš držet dál, Gino.“

„Záleželo ti na té holce?“

Zaváhal jsem.

„Jeden čas se mi zdálo, že mi na ní záleží. Ale když jsem pak zjistil, co byla ve skutečnosti zač, tak mě to přešlo. Choval jsem se jako…“

„Neříkej to. Já vím, jak to myslíš. Pověz mi, co se stalo, Ede!“

„Pusť to z hlavy!“ vyskočil jsem a začal jsem rázovat po pokoji. „Co jsem si nadrobil, to si musím sníst.“

„Máš strach, že na to přijde signor Chalmers?“

„To už mě teď nepálí. Nabízel mi zahraniční rubriku. Jestli se dozví tohle, mám po všem. Mně na té zahraniční rubrice hodně záleží, Gino!“

„Ty odjedeš z Říma?“

„Vypadalo to tak, ale teď mám spíš dojem, že mě vykopnou.“

Následovalo takové ticho, že jsem se po ní ohlédl. Byla bledá a v očích se jí nepokrytě leskly slzy.

„No tak, Gino! Svět se přece nezboří.“

„Ten tvůj možná ne.“

Poprvé za celou dobu, co jsem ji znal, jsem si uvědomil, co pro mne opravdu znamená. Vzal jsem ji kolem pasu a přitáhl jsem ji k sobě.

„Podívej se, je to všechno na levačku. Sám jsem si to spí skal. Ale ty se do toho nesmíš zaplést. Kdybys věděla víc, než víš, mohli by tě i žalovat jako spolu vinici.“

„Pro boha živého, Ede,“ dala se do pláče. „Copak nedokážeš pochopit, že je mi to jedno? Mám strach o tebe.“

Přejel jsem jí rukou po zádech. Zvedla tvář, lesklou slzami a já sklonil své rty k jejím. Chvílí jsme tak zůstali, ale pak jsem ji odstrčil.

„Ne, teď ne,“ řekl jsem. „Muselo mi přeskočit, že jsem tak bláznil po tamté. Teď si musím sníst, co jsem si nadrobil. Vyhýbej se mi obloukem.“

Vjela mi prsty do vlasů a usmála se.

„Já ti pomůžu. Uvidíš. Mám?“

„Máš se mi vyhýbat na sto honů.“

„Ede, máš mě aspoň trošku rád? Záleží ti na mně trošku?“

„Asi ano. Trvalo mi, než jsem na to přišel, co?“ Přitáhl jsem ji k sobě. „Ale to teď na věci nic nemění, Gino. Budu mít velkou kliku, jestli se z tohohle dostanu. Carlotti počítá víceméně najisto, že ten chlap, po kterém jde, jsem já.“

„Nechceš mi povědět, jak to všechno bylo? Hezky od začátku?“

Sedl jsem si a pověděl jsem jí to. Všechno. Nic jsem před ní nezatajil.

Naslouchala bledá, s pootevřenými rty, a když jsem domluvil, zhluboka se nadechla.

„To sis musel užít svoje, chuděro.“

„Dostal jsem zabrat, ale koneckonců dobře mi tak. Jen kdybych tu vraždu dokázal hodit na Carla, byl bych z toho venku. Jenomže nevím jak na to.“

„Musíš to všechno po pořádku povědět Carlottimu, jako jsi to teď vyprávěl mně. Zní to pravdivě. Pochopí to. Musíš mu to povědět.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„To by proti mně nesmělo být tolik důkazů. Měl jsem za ním jít dřív. Teď by si jen pomyslel, že mi ruply nervy a chci se z toho nějak vykroutit. Zavřel by mě a pak bych nemohl jít po Carlovi. Musím si to s Carlem vyřídit sám, pokud to svedu.“

„Ne, Ede, měj rozum. Musíš mu to povědět. Nic jiného dělat nemůžeš, jen si to rozmysli.“

„Tak dobře, ještě si to rozmyslím. Ale ještě chvilku počkám.“

„Ede! Teď mě něco napadá!“ vyskočila najednou Gina. „Když jsem tu byla včera, přišel listonoš a přinesl krabičku s filmem adresovanou Heleně!“

Vytřeštil jsem oči.

„Krabičku s filmem?“

„Ano. Zřejmě ho poslala vyvolat.“

Srdce se mi bolestivě rozbušilo. „A máš ji?“

Otevřela kabelku a vytáhla žlutou škatulku.

„Možná že je to film, co natočila v Sorrentu,“ řekla a podávala mi ji.

Užuž jsem po ní natahoval ruku, ale vtom se rozlétly dveře. Oba jsme se s leknutím ohlédli.

Na prahu stál Carlo a zubil se na celé kolo.

„Vezmu si ji sám,“ prohlásil. „Cekám už nevím jak dlouho, kdy se tahle pitomá škatulka objeví. Koukejte ji navalit!“

III

Gina byla daleko pohotovější než já. Zřejmé poznala Carla podle mého popisu, jakmile ho zahlédla. Vrazila krabičku do kabelky, a než udělal Carlo první krok, stála už na nohou.

Otočila se na podpatku a vrhla se ke dveřím do ložnice.

Carlo po ní vztekle skočil. Jak se hnal kolem mne, vyrazil jsem botou a podrazil jsem mu nohu. Natáhl se jak dlouhý tak široký, ale Gininu blůzu držel v prstech. Gina sebou vší silou škubla. Tenká látka na rameni povolila a Gina se vyprostila. Nepokoušela se oběhnout pokoj a dostat se do předsíně. Vrazila nejkratší cestou do ložnice, přibouchla dveře a zaslechl jsem, jak otáčí klíčem v. zámku.

Byt byl ve čtvrtém patře. Z ložnice se nedalo uniknout, ale dveře naštěstí vyhlížely pevně. Carlo se pořádně zapotí, než se mu podaří je vyrazit.

Tohle všechno mi prolétlo hlavou, jak jsem se zvedal z křesla, v němž jsem až doposud seděl.

Carlo se válel na podlaze a klel. Nebyl jsem tak hloupý, abych se k němu přibližoval. Skočil jsem ke krbu a popadl jsem těžký litinový pohrabáč. Než jsem se s ním otočil, byl Carlo zase na nohou.

Stáli jsme tváří v tvář.

Přikrčil se, vztáhl pracky kupředu a prsty zahnul jako pařáty. Ve tváři měl výraz, který mu dával vzezření divého zvířete.

„Tak dobře, ty hajzlíku podvodnická,“ zasyčel. „Teď si to teda schytáš.“

Čekal jsem, co udělá.

Zvolna se ke mně začal blížit, trochu zleva, černé oči soustředěné a zlověstné. Trochu jsem se pootočil a s nachystaným pohrabáčem jsem čekal na jeho útok. Počítal jsem, že dobře umístěnou ranou přes palici ho zastavím.

Ale podcenil jsem jeho mrštnost. Věděl jsem, že dovede vyrazit jako blesk, ale neuvědomil jsem si rychlost toho blesku, dokud mi neskočil po kolenou.

Ramenem mi vrazil do stehen. Rozmáchl jsem se pohrabáčem, minul jsem jeho hlavu a uhodil jsem ho do zad. Zdálo se mi, že se na mne řítí celý dům. Svalili jsme se současně se žuchnutím, které otřáslo pokojem.

Pustil jsem pohrabáč a uhodil jsem ho pěstí do tváře. Nemohl jsem do úderu vložit dost síly, ale hlavu jsem mu přece jen odhodil nazad. Rozehnal jsem se mu po chřtánu, ale uhnul a pěst mi sjela stranou, Praštil mě ze strany do krku, až se mi zajiskřilo v očích.

Chytil jsem ho pod bradou a odstrčil jsem ho. Zasadil mi ránu do hlavy. Zachytil jsem ji pravičkou, kopl jsem ho do prsou a odhodil jsem ho na pohovku, která i s ním prolétla pokojem a na své cestě porazila konferenční stolek a stojací lampu.

Stačil jsem vstát právě včas, abych zachytil jeho další útok. Srazili jsme se jako zápasící býci. Zasadil jsem mu úder ze strany do čelisti a koupil jsem do žeber šupu, z níž se mi udělalo mdlo.

Couvl a tvář se mu zkřivila nepříčetnou zuřivostí. Vycenil zuby ve vzteklém šklebu. Postavil jsem se pevněji a číhal jsem. Když vyrazil, uhodil jsem mu do obličeje levičkou, až se mu zvrátila hlava. Pak jsem rychle uskočil a rána pěstí mi jen zasvištěla kolem brady. Převážil se kupředu. Zahákl jsem mu ruku kolem krku.

Tlačil se na mne a tloukl mi do žeber krátkými údery, které ze mne vytřásaly dech. Odtrhl jsem se od něho, uskočil jsem za křeslo, a když se přiblížil, převalil jsem je na něj a tím jsem ho zastavil.

Viděl jsem, že v zápase tělo na tělo na něj nestačím. Bušil do mne jako buchar a každým jeho zásahem mi ubývalo sil.

Začal jsem couvat, Postupoval za mnou a po bradě mu crčela krev z natrženého rtu. Když se mi dostal na dosah, vyrazil jsem levičkou. Trefil jsem ho do nosu, jenže to ho nezastavilo. Rozehnal se po mně. Jeho pěst mi přelétla přes rameno a narazila mi do ucha. Byla to strašlivá pecka a kolena se pode mnou podlomila. Zvedl jsem ruce, abych si uchránil čelist, a nakoupil jsem další ránu do břicha, Svalil jsem se k zemi.

Čekal jsem, že mě teď dorazí, jenže on byl celý divý dostat se ke Gine. Nechal mě ležet a zaměřil se na dveře do ložnice. Z rozběhu do nich kopl a botou přesně zasáhl zámek. Dveře se naštíply, ale zámek vydržel.

Zevnitř jsem zaslechl řinkot rozbíjeného skla a pak Ginin hlas, křičící naplno o pomoc rozbitým oknem.

Nevím, jak jsem to dokázal, ale vstal jsem. Nohy jsem měl jak sulc. Dopotácel jsem se ke Carlovi, zrovna když se chystal znovu kopnout do zámku. Ovinul jsem mu paži kolem krku a táhl jsem ho pryč. Držel jsem se ho jako klíště. Ale bylo to, jako bych se pokoušel udržet divokou kočku. Měl daleko víc páry než já. Odtrhl si mou ruku od krku, vrazil mi loktem do břicha, obrátil se a prsty mi sevřel hrdlo. Strčil jsem mu ruku pod bradu a ze vší síly jsem přitlačil. Hezkou chvilku jsme se ani nepohnuli – jeho prsty se mi bořily do krku a má ruka mu vyvracela hlavu nazad. Můj hmat byl bolestivější než jeho; pustil mě, pracně se postavil a já se zvedl na kolena.

Nabral rovnováhu a vyrazil pěstí. Zahlédl jsem, jak se mihla vzduchem, ale už jsem nestačil uhnout. Před očima mi vybuchl ohňostroj a svalil jsem se jako špalek.

Tak tři, možná i čtyři vteřiny jsem zůstal bez sebe. Vzkřísilo mě praskání vyražených dveří. Zaslechl jsem zoufalé zavřísknutí a věděl jsem, že se Carlo dostal ke Gine.

S námahou jsem se sebral. Kousek ode mne se na podlaze válel pohrabáč. Sevřel jsem ho v ruce a vrávoral jsem přes pokoj do ložnice.

Gina ležela povalená na posteli a Carlo se nad ní skláněl. Jednou ze svých mocných pracek jí tiskl krk. Klečel nad ní a nepřestával hulákat: „Tak kde to je? Naval to! Sem s tím!“

Rozmáchl jsem se pohrabáčem. Carlo se ohlédl, ale o zlomek vteřiny pozdě. Pohrabáč ho zasáhl do týla. Ruce mu sklouzly s Ginina krku a skulil se stranou. Praštil jsem ho ještě jednou. Rozvalil sena podlaze.

Zahodil jsem pohrabáč, překročil jsem ležícího Carla a sklonil jsem se k Gine.

„Neudělal ti nic?“

Zvedla ke mně oči, bílá jako křída. Pokusila se o úsměv.

„Nedostal to, Ede,“ zasípala, pak odvrátila hlavu a dala se do pláče.

„Tak co se to tu děje?“ ozvalo se ode dveří.

Otočil jsem se. Na prahu stáli dva strážníci; jeden z nich třímal v ruce pistoli.

„Teď už vcelku nic,“ řekl jsem a pokoušel jsem se stát zpříma. „Tenhle prevít se sem vloupal a měli jsme spolu takové menší utkání ve volném stylu. Já jsem Ed Dawson z Western Telegramu. Pan poručík Carlotti mě zná.“

Při zmínce o Carlottim se strážníkům rozjasnily tváře.

„Máme toho muže zajistit?“

„To si pište, že ano. Odvlečte ho odsud, buďte tak hodní. Dám se trochu do pucu a přijedu za vámi na stanici.“

Jeden ze strážníků se shýbl ke Carlovi. Chytil ho za límec a nadzdvihl ho.

Věděl jsem už se zkušenosti, že ke Carlovi není radno se příliš přibližovat a varovně jsem vykřikl.

Carlo se probral. Vymrštil pravou pěst a zasáhl strážníka do brady, až v letu div neporazil svého kolegu.

Potom vstal. Vrazil mi hřbetem ruky facku, která mě povalila na postel, a vyrazil z pokoje.

Policista s pistolí v ruce mezitím získal zpět rovnováhu a teď se otočil, zvedl pistoli a vystřelil.

Carlo se zapotácel, ale přesto už byl u dveří, když strážník vystřelil podruhé.

Carlo klesl na všechny čtyři. Otočil hlavu a ve tváři měl divokou směs bolesti a zuřivosti. Nějak se zase dostal na nohy, třemi nejistými kroky vyklopýtal na chodbu a kymácel se nad schodištěm.

Strážník se k němu opatrně blížil.

Carlo přelétl očima ke mně. Tvář se mu zkřivila příšerným pokusem o úsměv, pak obrátil oči v sloup a nohy se pod ním podlomily. Zhroutil se pozpátku ze schodů a se žuchnutím, které otřáslo celou budovou, se svalil na podlahu o patro níž.

IV

Čtyřicet minut nato jsem byl zase doma a ošetřoval jsem si utržené šrámy. Ginu jsem ještě zavezl domů a zavolal jsem Maxwellovi, aby byl o všem zticha, dokud se nedostanu k tomu, abych si s ním znovu promluvil. Na policii mi řekli, že Carlo je dosud naživu, ale jeho stav je prý beznadějný. Prý mu zbývá už sotva hodina života. Převezli ho do nemocnice.

Právě jsem si uhladil pruh náplasti přes škrábanec nad okem, když zazvonil zvonek u dveří. Byl to Carlotti.

„Manchini se po vás ptá,“ řekl mi. „Vypadá to s ním špatně. Mám dole auto. Pojedete se mnou?“

Šel jsem dolů k čekajícímu policejnímu vozu. Cestou do nemocnice Carlotti prohodil: „Tak se zdá, že jste měl o zábavu postaráno. Grandi mi telefonoval, že prý jste ho přivedl na stopu Settiho úkrytu.“

„Měl jsem té zábavy víc, než je člověku milé.“

Zamyšleně na mne pohlédl.

„Až si promluvíte s Manchinim, rád bych si s vámi také popovídal.“

Už je to tady, pomyslil jsem si a ujistil jsem ho, že jsem mu k dispozici. Po celý zbytek cesty k nemocnici jsme už mlčeli. Až teprve na místě poznamenal Carlotti: „Doufám, že ještě žije. Když jsem odcházel, měl už namále.“

Okamžitě mě zavedli do privátního pokoje, kde pod dohledem dvou detektivů ležel Carlo. Byl dosud naživu, a když jsme vstoupili do místnosti, otevřel oči a křivě se na mne usmál.

„Těbůh, kámoši,“ zašeptal chraplavě. „Čekal jsem na tebe.“

„Copak?“ zeptal jsem se a přistoupil jsem k němu.

„Ať ti poldové vypadnou. Chci s tebou mluvit o samotě.“

„Buď budete mluvit přede mnou, nebo vůbec ne,“ zasáhl Carlotti.

Carlo na něj pohlédl.

„Nebuď trouba, poldo. Jestli se chceš dovědět, jak skončila Helena Chalmersová, tak vypadni a tyhle své poskoky vem s sebou. Napřed si chci promluvit tady s kámošem. Pak budu mít něco pro tebe.“

Carlotti zaváhal, pak pokrčil rameny.

„Máte na to pět minut,“ svolil, pokynul detektivům a vyšel na chodbu. Oba detektivové vyšli za ním a zavřeli za sebou dveře.

Carlo se na mne díval.

„Jsi frajer, kámoši. Válíš to dobře. Chci si s tebou promluvit na rovinu. Povím jim, že Helenu jsem oddělal já. Teď už to mám za jedny prachy. Potáhnu stejně k čertu. A když jim povím, že jsem to byl já, uděláš pro mne něco?“

„Jestli to jen trochu půjde…“

„Zahoď ten film, kámoši.“ Přivřel oči, jak jím projel nával bolesti. Pak je zase otevřel a divoce se zašklebil. „Začínám být pěkný srab, co?“ poznamenal. „Dáš mi slovo, že ten film nikomu neukážeš? Moc mi na tom záleží, kámoši.“

„To asi těžko půjde,“ zaváhal jsem. „Jestli má ten film co dělat s Heleninou smrtí, policie ho musí vidět.“

„Řeknu jim, že jsem to udělal já. Případ se uzavře,“ naléhal Carlo. Při každém slově se zapotil. „Pusť si ten film sám. Až ho uvidíš, bude ti jasné, oč jde. Žádný důkaz to není. Až si ho prohlídneš, znič ho. Uděláš mi to k vůli?“

„Dobře. Jestli to nebude důkaz, zničím ho.“

„Tvé slovo na to?“

„Ano, ale musím najisto vědět, že to není důkaz.“

S námahou se usmál.

„Tak dobře, nažeň mi je sem. Vyzpovídám se jim – budou jen mrkat.“

„Ahoj, Carlo,“ řekl jsem a stiskl jsem mu ruku.

„Ahoj, kámoši. Byl jsem trouba, že jsem tě do toho zatáhl. Nečekal jsem, že budeš tak fikaný. Pošli mi je sem a hoď sebou.“

Vyšel jsem a pověděl jsem Carlottimu, že s ním chce Manchini mluvit. Vešel se svými dvěma detektivy do pokoje a zavřel dveře. Odloudal jsem se chodbou k hlavnímu vchodu. Tam jsem na Carlottiho počkal.

Za dvacet minut nato se objevil v hale.

„Už je po něm,“ oznámil střízlivě. „Co kdybychom zašli k vám do bytu? Rád bych si s vámi pohovořil.“

No, alespoň mě nevede rovnou na policii. Mlčky jsme dojeli k mému bytu.

„Nechtěl byste se něčeho napít?“ zeptal jsem se, jakmile jsme vešli dovnitř.

„Vzal bych si campari,“ požádal Carlotti.

Věděl jsem, že ve službě nikdy nepije. Trochu se mi ulevilo. Nalil jsem mu campari a sobě whisky se sodou a usadili jsme se.

„Poslyšte,“ začal, „Manchini se přiznal k vraždě signoriny Chalmersové. Mám důvody domnívat se, že vy jste byl v době její smrti v té vile také. Dva svědkové vás identifikovali. Byl bych rád, kdybyste mi to vysvětlil.“

Teď už jsem neváhal. Vypověděl jsem mu, jak to všechno bylo, a nic jsem mu nezamlčel. Jediné, co jsem mu zatajil, bylo to, že si June Chalmersová najala Sartiho, aby hlídal Helenu. Řekl jsem, že ten Sartiho klient byl nejspíš sám Chalmers.

Carlotti mě nepřerušoval. Když jsem konečně domluvil, dlouze se na mne zadíval a poznamenal: „Myslím, že jste se zachoval hodně hloupě, signore!“

Úleva, kterou jsem pocítil, byla tak velká, že jsem se na něho usmál.

„Nejspíš ano, ale vy na mém místě byste se asi nechoval jinak. Ale vypadá to, že má nová práce je v háji. Tohle všechno jistě vyjde při přelíčení najevo.“

Carlotti si přejel rukou po nose.

„Ale nemusí,“ řekl nakonec. „Manchini prohlásil, že to on měl se signorinou strávit měsíc ve vile. Nevidím důvod, proč bych se s tou verzí neměl spokojit. Koneckonců jste nás přivedl na stopu Settiho a vždycky v minulosti jste se nám snažil pomáhat. Věřím, že mi říkáte pravdu, Nevidím důvod, proč byste měl být trestán. Manchini prohlásil, že přistihl signor inu, jak filmuje Settiho vilu. Zřejmě byl Setti právě na terase. Manchini si uvědomil, že by toho filmu mohla použít k vydírání Settiho. Sebral signorině kameru a vytrhl z ní film. Aby jí dal za vyučenou, jak říkal, vrazil jí pak pohlavek. Uskočila a zřítila se ze skály. S tímhle vysvětlením se koroner spokojí, když mu řeknu, že jsme s ním spokojeni my. Nemyslím, že byste měl kvůli takové ženě trpět. Radím vám, abyste nikomu neříkal nic, čeho by se mohl signor Chalmers chytit.“

„Není to tak jednoduché,“ zavrtěl jsem hlavou. „Teď když je Manchini po smrti, nic nebrání Sartimu v tom, aby mě začal znova vydírat. Mohl by všechno povědět Chalmersovi.“

Carlotti se na mne ledově usmál.

„Se Sartim si nemusíte dělat starosti. Manchini mi toho na něj řekl tolik, že si za to odsedí pěkných pár let. Už jsme ho zatkli.“

Zčistajasna mi došlo, že jsem z toho venku. Vyvázl jsem z pohromy, která se nezadržitelně valila na mou hlavu.

„Děkuju vám, pane poručíku,“ vydechl jsem. „Tak dobře, Chalmersovi nic nepovím. A vám už tu nebudu dlouho zaclánět. Jestli budu mít trochu štěstí, odjedu co nevidět do New Yorku.“

Zdvihl se.

„Vy mi tu nijak nepřekážíte, signore. Občas je dobře, když člověk může pomoci příteli.“

Když odešel vytáhl jsem z kapsy krabičku s filmem a převracel jsem ji v ruce. Co na něm bylo? Marně jsem hádal. Proč Carlo tolik usiloval o dohodu se mnou? Dlouho jsem o tom přemýšlel. Pak jsem si vzpomněl, že Giuseppe Frenzi má promítačku šestnáctku, zavolal jsem mu tedy a zeptal jsem se, může-li mi ji na hodinku půjčit.

„Mám ji nainstalovanou v bytě, Ede,“ řekl. „Zajdi si tam a posluž si. Domovník tě pustí dovnitř. Mám fůru práce a dostanu se domů až kdovíkdy, jinak bych přišel a ukázal ti, jak se s ní zachází.“

„Já už si poradím,“ uklidnil jsem ho. „Dík, Giuseppe.“ Zavěsil jsem.

Půl hodiny nato jsem seděl ve Frenziho bytě, Helenin film v promítačce. Zhasl jsem světlo a film se rozběhl.

Fotografovat Helena nesporně uměla. Záběry ze Sorrenta, které se míhaly na plátně, byty prvotřídní. Po živém náměstí se náhle objevil záběr vily a pak záběr vyhlídky z útesu. Nahnul jsem se kupředu. Srdce mi tlouklo a nespouštěl jsem oči z plátna. Následoval dlouhý záběr Settiho vily. Na terase jsem rozeznal dva muže. Pak se terasa, díky Heleninu silnému teleobjektivu, přiblížila na dosah. Byl to Setti rozmlouvající s Carlem a zanedlouho se k nim připojila i Myra. Carlo tedy pověděl Carlottimu pravdu. Zřejmě zahlédl Helenu na útesu, když natáčela tenhle záběr, vylezl za ní, vytrhl jí kameru z ruky a uhodil ji, až spadla do propasti. Ale proč mu tedy tolik záleželo na tom, abych film nikomu neukazoval, když Carlottimu beztak všechno řekl?

Příští záběr mi přinesl odpověď. Z terasy se scenérie přenesla znovu na útes. Carlo tam stál zády ke kameře a rozhlížel se po moři. Náhle se ohlédl a snědá hranatá tvář se mu rozzářila. Kamera jela od něho směrem, kterým se díval.

Po pěšině se blížila dívka. Zamávala Carlovi. Vyšel jí vstříc, objal ji a políbil.

Záběr trval skoro dvacet vteřin. Vyskočil jsem ze židle, vstoje jsem se díval na plátno a stěží jsem věřil vlastním očím.

Dívka v Carlově náručí byla June Chalmersová!

V

Sherwin Chalmers přijel se svou manželkou do hotelu Vesuvius v pátek odpoledne.

Měl jsem s ním dvouhodinové posezení. Vypověděl jsem mu všecko o Helenině minulosti a o jejím životě v Římě. Ukázal jsem mu i některé ze Sartiho zpráv – ty stránky, kde se mluvilo o mně, jsem pochopitelně vynechal. Řekl jsem mu, že muž, který vystupoval pod jménem Douglas Sherrard, byl Carlo Manchini.

Chalmers mi naslouchal a pročítal zprávy s doutníkem mezi zuby a s kamenou tváří. Když jsem skončil, hodil Sartiho spis na stůl, vstal a přešel k oknu.

„Odvedl jste kus práce, Dawsone,“ řekl. „Byl to pro mne otřes, to si jistě dovedete představit. Neměl jsem tušení, že mám dceru, která takhle vyvádí. Má, co chtěla. Teď je nejdůležitější, aby se to nedostalo do novin.“

Věděl jsem, že na to není ani pomyšlení, ale nechal jsem si to pro sebe.

„Zajdu si popovídat s tím chlapem koronerem,“ pokračoval Chalmers. „Mohl by to zahrát do autu. Taky si promluvím s šéfem policie. Tyhle papíry, co jste mi ukazoval, spalte. Se svou prací tady jste u konce. Budete se mnou moci po přelíčení odjet do New Yorku?“

„Ještě tu musím pár věcí zařídit, pane Chalmensi,“ zaváhal jsem. „Mohl bych tam být tak od pondělka za týden.“

„Tak přijeďte.“ Odstoupil od okna. „Jsem s vámi spokojen, Dawisone. Ten pacholek má štěstí, že zdechnul. Teď půjdu za tím chlapem koronerem.“

Nenabízel jsem se, že ho doprovodím. Sešel jsem s ním jen dolů k čekajícímu rollsu, počkal jsem, až odjede, a pak jsem se vrátil k recepci a požádal jsem recepčního, aby mě ohlásil paní Chalmeraové. Zavolal jí a oznámil mi, že mohu jít nahoru.

June Chalmersová seděla u okna a vyhlížela ven k přístavu. Když jsem vešel do pokoje, ohlédla se a utkvěla na mně očima.

„Pan Chalmers mi právě oznámil, že je se mnou spokojeoii,“ řekl jsem, zavřel jsem dveře a šel za ní k oknu. „Chce, abych se co nejrychleji vrátil do New Yorku a převzal zahraniční rubriku,“

„To vám gratuluji, pane Dawsone,“ řekla. „Ale proč mi to povídáte?“

„Protože k tomu potřebuji váš souhlas.“

Pozvedla obočí.

„Nač můj souhlas?“

„Z toho jednoduchého důvodu, že jestli budete proti tomu, můžete mi to překazit.“

Odvrátila se, otevřela kabelku, vytáhla cigaretu, a než jsem stačil sáhnout po zapalovači, rozškrtla svůj.

„Nerozumím vám, Dawsone. S obchodními záležitostmi svého manžela nemám vůbec nic společného.“

„Vzhledem k tomu, že víte, že muž jménem Douglas Sherrard jsem já, jsem napjatý, jestli to zamýšlíte prozradit svému muži.“

Sevřela ruce v pěst.

„Nepletu se, do čeho mi nic není, pane Dawsone. Na Heleně mi nezáleží. Její milenci mě nezajímají.“

„Já nebyl její milenec. Chcete tím říct, že mu to nepovíte?“

„Ano.“

Vytáhl jsem z kapsy krabičku s filmem.

„Tohle možná budete chtít zničit.“

Prudce se otočila. Tvář jí zbělela.

„Jak to myslíte? Proč bych to měla ničit?“

„Když to nezničíte vy, udělám to sám. Carlo mě o to požádal, ale myslel jsem si, jestli to nebudete chtít radši udělat sama.“

Zhluboka nadechla.

„Tak ta bestie natočila ještě jiný film!“ Vstala a začala přecházet po místnosti. „Viděl jste, co na něm je?“

„Ano. Carlo řekl, abych se na něj podíval.“

Obrátila se ke mně. Tvář měla jako vyřezanou ze zažloutlé slonoviny, ale ještě se zmohla na úsměv.

„Takže víme něco jeden na druhého, pane Dawsone. Já vás neprozradím. Co se chystáte udělat vy se mnou?“

Znovu jsem jí podával film.

„Lehko zničit nepůjde. Je nehořlavý. Na vašem místě bych ho rozstříhal na kousíčky a spláchl.“ Vzala ode mne krabičku.

„Děkuju. Jsem vám hrozně vděčná.“ Sedla si. „Jak říkal manžel, Carlo prý doznal, že Helenu zabil.“

„To je pravda.“

„Nikdo ji nezabil. Napovídal jim to jen proto, aby nechali pátrání. Nejspíš jste si už domyslel, že jsme byli milenci?“ Pohlédla na mne. „Chci, abyste věděl, jak to všechno bylo. Myslím, že jsem byla na celém světě jediný člověk, ke kterému se choval slušně. Seznámili jsme se v New Yorku, ještě v době, kdy jsem zpívala v Palm Grove Clubu. Znala jsem ho dávno předtím, než jsem se setkala se svým mužem. Věděla jsem, že to je bezcitný a nebezpečný surovec, ale měl i své lepší stránky. Strašně mi na něm záleželo. Byla jsem do něho blázen. Psala jsem mu hloupé dopisy, a on si je schovával. Pamatujete, jak Menotti vyštval Settiho ze Států? Carlo mi tehdy řekl, že se bude muset vrátit se Settim do Říma. Myslela jsem, že ho už v životě neuvidím. Pak se do mne zakoukal Sherwin Chalmers. Vzala jsem si ho, protože mi už lezlo krkem zpívat v laciném zapadáku a být věčně nasuchu. Od té doby jsem toho ještě nepře
stala litovat, ale to už je moje věc a sem to nepatří.“ Hořce se zasmála. „Je to, jak se říká, práce pro vraha – ale sype to. Patřím k těm nešťastným zbabělým náturám, které se bez prachů nedokážou obejít, a tak mi na mém muži prozatím náramně záleží.“ Odmlčela se a pak se optala: „Doufám, že vám z toho není na blití? Mně totiž občas ano.“

Neodpověděl jsem.

„Helena chodila s Menottim, to přece víte,“ pokračovala. „Carlo o ní zjistil, že bere drogy. Navrhl Settimu, že by se mohli na Menottiho dostat přes ni. Setti ho kvůli tomu poslal zpátky do New Yorku. Já blázen ztřeštěná jsem nevydržela ho nevidět. Helena nás potkala spolu. Když za ní Carlo přišel, aby Menottiho prodala, byla hned pro. Přišla za Carlem do bytu domluvit se na ceně. Nevím, jak to svedla, ale odnesla odtamtud čtyři z těch dopisů, co jsem mu psala. Na tohle jsme přišli až o hodně později. Za dva tisíce dolarů pustila Carla k Menottimu. Chtěla bych, abyste mi věřil, že o tomhle já vůbec neměla tušení. Dozvěděla jsem se to až o pár týdnů později, tehdy jak jsem se s Carlem setkala na té skále, kde se Helena zabila. Ona sama mi to řekla.“

„Tohle všecko mi přece vyprávět nemusíte, paní Chalmersová,“ přerušil jsem ji. „Chtěl bych jen vědět, jak Helena přišla o život.“

„Jenže tyhle trapnosti k tomu patří,“ trvala na svém. „Helena mě začala ždímat. Ze prý má čtyři dopisy, které jsem psala Carlovi, a jestli prý nevysolím stovku týdně, předá je otci. Stovka za týden pro mě nebyla taková rána, tak jsem klopila. Věděla jsem přitom, toseví, že Helena taky není svatá, a tak mě napadlo, že jestli se mi povede vyhrabat něco na ni, třeba ji donutím, aby mi ty dopisy vrátila. Když odjela do Říma, vzala jsem si na to soukromého detektiva. Měl ji hlídat a o všem mi dávat zprávy. Když mi zjistili, že si pronajala vilu na jméno Sherrardová a chce si tam vyjet s nějakým mužským, řekla jsem si: teď, anebo nikdy. Představovala jsem si, že se tam u ní zčistajasna objevím a šlápnu jí na krk: koukej sem dát ty dopisy, nebo se táta všecko doví, a počkej, jak s tebou zatočí. Napovídala jsem manželovi, že si potřebuju zajet na nákupy do Paříže. Nákupy ho k smrti otravují a mimoto neměl
ani čas se mnou jet. Prý za mnou přijede později. Jela jsem do Paříže a odtamtud do Sorrenta. Šla jsem rovnou do té vily, ale Helena nebyla doma. Abych zabila čas, vyšla jsem si na procházku nahoru na kopec, a tam jsem narazila na Carla. Helena tam musela být někde schovaná s kamerou. Určitě natočila naše setkání. To je to, co je na filmu?“

„Je tam asi dvacetivteřinový záběr vašeho setkání,“ přisvědčil jsem. „Je to až na samém konci filmu, Helena pak nejspíš utíkala zpátky do vily, dala do kamery nový film, ten exponovaný hodila do poštovní schránky před vilou a pak se vrátila na kopec, protože doufala, že se jí takových záběrů s vámi dvěma podaří natočit víc.“

„Ano, tak to asi bylo. Carlo najednou zaslechl vrčení kamery. Přistihl Helenu. Byla to pekelná scéna. Helena vykřikovala, že Carlo odpráskl Menottiho, a vyhrožovala, že ho udá. Povykovala, že nafilmovala tam dole na terase Settiho a že jí bude muset za ten film sakramentsky zaplatit, jestli nechce, aby ho dostala do ruky policie. Rvala a zuřila úplně nepříčetně. Carlo jí dal facku. Chtěl, aby přestala vřískat. Jenže ona zahodila kameru, obrátila se a utíkala pryč. Byla to hrůza. Utíkala, až se zřítila do moře. Nezabila se schválně. Prostě se nedívala, kam běží. Byla načisto nepříčetná. Carlo ji nezabil. To mi musíte věřit.“

Hrábl jsem si prsty do vlasů.

„Ale ano, já vám věřím. Carlo potom vytáhl film z kamery, ale podívat se do poštovní schránky ho nenapadlo?“

„Na schránku jsme ani nevzdechli. Když jsem se vrátila do Neapole, pořád mi leželo v hlavě, jestli neměla někde ještě další filmy, na kterých jsme spolu. Carlo mi pak večer volal a já ho prosila, aby ještě jednou zajel do té vily a zničil všechny filmy, co tam najde, pro případ, že natočila ještě nějaké jiné. Myslím, že právě v tu dobu jste tam byl vy. Carlo šel i do jejího bytu. Našel tam ty čtyři dopisy, co mu sebrala – ty dopisy ode mne –, a spálil je. Chtěla bych, abyste mi věřil, pane Dawsone, že jsem neměla ani tušení, že se pokouší svést to na vás. Věřte mi to! Na mne byl vždycky hodný, ale vím, že svým způsobem dovedl být i prevít. Co se dá dělat. Měla jsem prostě tu smůlu, že jsem se do něho zbláznila.“

Odmlčela se a dívala se oknem ven. Dlouho bylo ticho.

„Jste hodná, že jste mi to všechno pověděla,“ přerušil jsem nakonec mlčení. „Umím si představit, v jaké jste byla situaci. Sám jsem koneckonců zažil něco podobného.“ Zvedl jsem se. „Ten film zahoďte. Jak to dopadne s přelíčením, to nevím. Váš manžel se pokouší to nějak sfouknout. Jak ho znám, nejspíš se mu to povede.

Pokud jde o mne, nemáte se čeho bát.“

Chalmers to opravdu sfoukl. Rozsudek zněl: vražda, spáchaná Tonim Amadem alias Carlem Manchinim, motiv nelze pro nedostatek důkazů určit. Novináře Chalmers zkrotil, aby nekladli všetečné otázky. Carlotti mluvil věcně a neúčastně. Celá záležitost se rozplynula v obláček dýmu.

S June Chalmersovou jsem se už v Neapoli nesetkal. Hned po přelíčení ona i Chalmers odjeli a já jsem se vrátil do Říma.

Zamířil jsem rovnou do kanceláře. Gina tam byla sama.

„Už je po všem a jsem z toho venku,“ ohlásil jsem jí. „V neděli letím do New Yorku.“

Schlíple se usmála.

„To se těšíš, viď?“ pípla.

„Těším se, pokud tam nepojedu sám,“ řekl jsem. „Něco bych si rád vzal z Říma s sebou,“

V očích jí zasvitlo.

„A co?“ zeptala se.

„Něco mladého, hezkého a chytrého,“ zasmál jsem se. „Pojedeš se mnou?“

Vyskočila ze židle.

„Ano, miláčku! Ano, ano, ano!“

Držel jsem ji v náručí a líbal jsem ji, když vešel Maxwell.

„To by mě zajímalo, čím to, že mne tohle nikdy nenapadlo,“ poznamenal kysele.

Odehnal jsem ho do jeho kanceláře.

„Nevidíš, co máme práce?“ pokáral jsem ho a přitiskl jsem Ginu ještě blíž.

Advertisements